Jako blondýna vystupuje i v novém filmu Úsměvy smutných mužů, kde hraje primářku protialkoholní léčebny. Byla ona sama někdy na něčem závislá?
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor se Simonou Babčákovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
„Každý z nás je na něčem závislý, ale je potřeba rozlišovat pozitivní a negativní závislosti. Pozitivní vede ke spolupráci a sdílení, negativní nám víc bere než dává, je sebepoškozující. V mé rodinné historii jsou tendence k závislostem velmi silné. Téma alkoholu se mě až tak netýká, ale dlouhé roky jsem bojovala s kuřáckou závislostí. Byla jsem takový kvartální kuřák,“ říká Simona Babčáková.
Čas od času si zapálila při nějaké „zvláštní“ příležitosti, ale pak už to nedokázala zastavit a kouřila i několik týdnů tři až pět cigaret denně. „Vždycky mi po tom bylo špatně od žaludku a bolela mě hlava. Tělo mi dávalo jasně najevo, že se mu to nelíbí. Takže jsem po nějakém čase zase přestala, než přišel další kvartál,“ vzpomíná na svoji závislost. Nakonec s ní skoncovala a fyzicky i psychicky se jí ulevilo.
Nový film Úsměvy smutných mužů režiséra Dana Svátka jde do kin 12. července. Je natočený podle autobiografické knihy Josefa Formánka, ve které popisuje svůj boj s alkoholismem v protialkoholní léčebně. Jakou emoci v Simoně Babčákové příběh vyvolává?
„Smutek. Mě alkoholismus velmi zasahuje a na závislé lidi se nedívám negativním pohledem jako na slabochy, ale jako na nešťastné bytosti. V Česku je konzumace alkoholu obrovská. Kromě hospodských pijáků mu propadá neskutečné množství žen ve věku 50 a výše, stejně jako pije spousta osamělých lidí doma. Snaží se tím odříznout od svých pocitů,“ říká herečka.
Simona Babčáková (45)
|
Podle ní jde o důsledek toho, že přehlížíme svoje o duševní zdraví. „Jakýmkoliv způsobem odvádíme pozornost od toho, co se děje uvnitř nás, protože nás nikdo nenaučil s duší komunikovat a protože je to společensky zesměšňováno. Na lidi, kteří se tomu věnují, se díváme jako na šarlatány, posměšně je označujeme za ezoteriky, přitom by to měl být základ péče o sebe a součást přijetí zodpovědnosti za svůj život. A dokud si tohle neuvědomíme, nikdy nemůžeme být šťastní a spokojení,“ míní.
Sama Simona Babčáková o své duševní zdraví pečuje. Musela se to naučit.
„Psychické nepohodlí, bolest, traumata, která jsem si v sobě nesla, mi nevyhovovaly a ten přetlak byl tak velký, že jsem s tím musela začít něco dělat. Velmi dobře vím, co je to deprese, dokonce i ta paralyzující, umím si představit, co lidé prožívají, když nechtějí žít. Všechny tyhle stavy jsem si opakovaně prožila, zároveň pro mě nebyl legitimní způsob používat psychofarmaka, tak jsem šla cestou sebepoznání. Věnuji se tomu už pětadvacet let a mohu potvrdit, že to má smysl a že se postupně dostavují výsledky v podobě duševní úlevy.“
Není z těch, kteří léky odmítají z principu. Naopak.
„Chtěla jsem zůstat přítomná a nechtěla být otupělá. A taky proto, že moje stavy nebyly takové, abych nebyla funkční. Pokud by to došlo tak daleko, že bych nebyla schopná pracovat a fungovat v domácnosti, srazím paty a nechám si nějaký čas ulevit léky, abych získala prostor pro nadechnutí. Jsou určitá stadia, před kterými je dobré s respektem kapitulovat a nechat si pomoci. Zpětně však vidím, že jsem měla tři životní období, kdy už to na léky regulérně bylo. Ostatním v takovém stavu bych poradila, ať si nechají pomoci, že to nemusí odtrpět tak moc,“ říká dnes Simona Babčáková.
28. února 2014 |
