Sexuálnímu zneužití dnes čelí úplně každé dítě, varuje dětská psycholožka

  7:52aktualizováno  7:52
Pokud rodina dítě ohrožuje, nezbývá mu než vše až do určitého věku snášet, vzpomíná ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková, co ji v dospívání přivedlo k zájmu o dětskou klinickou psychologii. „Dostala se mi tehdy do rukou publikace profesora Zdeňka Matějíčka o deprivaci týraných a zneužívaných dětí.“

Ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková (7/2019) | foto:  Michal Šula, MAFRA

  • Díky finanční podpoře Nadace Terezy Maxové dětem, která trvá již více než deset let, může DKC každoročně poskytnout kompletní péči dalším pětadvaceti ohroženým dětem a jejich rodinám. Může také působit preventivně a po dvaceti letech si mohli poprvé pořídit novou databázi pro správu dat našich klientů. Letos Nadace přispěla také na vybavení vznikajícího detašovaného pracoviště DKC. „A nejde jen o podporu finanční, ale i o propojení s lidmi, kterým - stejně jako nám - není osud ohrožených dětí lhostejný,“ říká Dušková.
  • DKC podporuje také Nadace Agrofert. V minulých letech přispěla 900 tisíci korunami a letos toto centrum podpoří dalšími 100 tisíci korunami.

Týraných dětí a sexuálního obtěžování přibývá, anebo jich jen víc oproti minulosti vypluje na povrch?
Statistiky už před patnácti lety tvrdily, že útok sexuálního zneužití v nějaké kontaktní formě zažila každá čtvrtá dívka a každý sedmý chlapec. Když rok 2011 vyhlásila Rada Evropy rokem prevence sexuálního násilí na dětech, potvrdila kampaň One in Five statistiky, s nimiž jsme pracovali už na začátku milénia. To však mluvíme jen o kontaktní formě zneužívání. Přibylo totiž další obrovské riziko v podobě kyberprostoru, kde sice nedochází k dotekům, ale objevují se nové formy zneužívání dětí, ať už v chatech či když se jim otevírají stránky s pornografickým obsahem.

Sexuálně zneužívaných dětí je tedy víc?
Jsem si tím jistá. Děti dnes na internetu tráví spoustu času a rodiče stále ještě nemají správnou představu, o čem také sociální sítě jsou a co tam vlastně jejich děti dělají. Proto je dnes ohrožené každé dítě, dívky i chlapci.

Fotogalerie

V jakém věku je dítě nejvíc v nebezpečí?
Nejhroženější jsou školkové děti, protože jsou ještě pořád naprosto závislé na dospělých osobách, nemají jakoukoliv možnost si pomoci a ochránit se. Jsou vedené k jasnému poslouchání „velkých“, ještě jsou přítulné, bezelstné a bezprostřední. V souvislosti se sexuálním zneužíváním se  sice většinou lidem automaticky vybaví dívka, ale týká se i chlapců. U nás v Centru řešíme tak jednu pětinu až čtvrtinu zneužitých chlapců.

S dobou se mění i formy ohrožení. S čím se dnes děti setkávají na rozdíl od předchozích generací?
Obrovské téma posledních dvou dekád je celý kyberprostor, ale také sebepoškozování u dětí. Když jsem začínala, týkalo se pár ojedinělých případů. Dětí, které tímhle způsobem uvolňují svá traumata a stresy, významně přibylo. Změnily se i formy sexuálního experimentování dětí, hlavně v souvislosti se snadno dostupnou pornografií. Už to nebývají jen hry na doktory nebo nějaká vzájemná observace těla, ale orální, vaginální nebo anální pohlavní styk, dokonané penetrační techniky. Daleko častěji řešíme také závislé matky, ať už na alkoholu nebo na drogách a přibylo případů zneužívajících žen, které byly dřív naprostou raritou.

Pomáháme s Teribearem

Dětské krizové centrum podporuje Nadace Terezy Maxové dětem, mimo jiné také z peněz tradiční podzimní akce Teribear hýbe Prahou, která se letos koná 5.-14. 9. v Praze na Vítkově. Každým kilometrem můžete přispět i vy 30 korunami, ať již DKC,  nebo někomu dalšímu z desítky okruhů, kde nadace pomáhá. Přihlásit se můžete zde.

1. Chci pomoci ohroženým těhotným maminkám.

2. Chci pomoci rodinám v nouzi.

3. Chci pomoci maminkám z azylového domu začít znovu.

4. Chci pomoci návratu dětí z ústavů zpět do rodiny.

5. Chci podpořit pěstounskou péči a adopci.

6. Chci pomoci týraným dětem najít cestu z pekla.

- pomoci můžete také rovnou prostřednictvím veřejné sbírky Friends of TERIBEAR: klikněte zde.

7. Chci pomoci dětem z ústavní výchovy zažít radost z dětství.

8. Chci pomoci mladým lidem z dětského domova studovat.

9. Chci pomoci zahojit bolavou dětskou dušičku.

10. Chci pomoci mladým lidem stát na vlastních nohách.

Teribear

Máte dvě dospělé dcery. Jak jste je chránila před nástrahami světa, včetně kyberprostoru?
Vychovali jsme je ke sportu a vztahu k přírodě, nevyrůstaly v nijak přehnaně úzkostném prostředí. Na druhé straně určitě umím díky své profesi nějaká rizika víc předvídat, ačkoliv je otázka, zda to s mou prací souvisí, zda bych je vnímala, i kdybych měla jiné povolání. Když jsme dcerám v době dospívání nastavovali pravidla, kdy kam samy smějí a kdy mají být doma, občas si posteskly. Tvrdily, že mají kvůli mému povolání moc přísný režim, ale já si to nemyslím. ’Dokud mi vyčítáte, že se o vás starám, tak je to v pořádku, až mě budete vyčítat, že se o vás nestarám, tak se nad tím zamyslím,’ říkala jsem jim.

Byla při jejich výchově profese dětské klinické dětské psycholožky v něčem výhodou?
Život měly zaplněný různými zájmy a aktivitami v přírodě, takže sociálním sítím nikdy nepodlehly. Obecně asi byly informovanější, co se kde může odehrát, a byly trénovanější v tom, aby dokázaly dobře vyhodnotit situaci, aby uměly zvažovat rizika a přitom nebyly úzkostlivé.

Jak se taková dovednost trénuje?
Umět vyhodnotit situaci a přiměřenou míru rizika je každodenní součástí životů nás všech, včetně období péče o malé děti. Ty se od nás od nejútlejšího věku tuhle dovednost učí příkladem. My vyhodnocujeme, jestli někde může spadnout nebo se poranit, ale zároveň mu nemůžeme zavřít cestu k tomu, aby svoje dovednosti trénovalo. Výchova je o rovnováze ochrany i svobody našich dětí. A také o komunikaci. Je nutné s nimi mluvit a učit je říkat, co prožily, co se jim stalo.

Linka důvěry

  • Dětské krizové centrum nabízí pomoc i prostřednictvím anonymní nonstop Linky důvěry, a to nejen telefonicky, ale i formou chatu.
  • Provozuje nově i speciální číslo pro rizika kyberprostoru.
  • Loni Linka důvěry vyřídila na 4,5 tisíce kontaktů, přijímá i anonymní oznámení o tom, že je někde ohrožené dítě.

Rodiče se obvykle omezí na otázku „Co bylo ve škole?“
Touhle otázkou pátrají jen po tom, co se ve škole nezdařilo. Málokdo se ptá: Jaký jsi měl ve škole den? Cos tam prožil? Co bylo zajímavého? Co se dělo mezi spolužáky? Přitom toto jsou zážitky, které potřebujeme, aby s námi dítě umělo sdílet. Když to dokáže, může pak také daleko snáz přijít a říct, že je třeba přes internet oslovil divný člověk a že jim bylo něco nepříjemné. Když není rodina zvyklá komunikovat, děti rodičům nic neřeknou. Vůbec totiž netuší, že se na rodiče mohou obracet i pro nějakou ochranu. Mají tu zkušenost, že pokud se svěří, stihne je nepochopení nebo trest.

Proč to tak je?
Z pohledu dětí jsou jejich starosti velké jako svět, ale spousta rodičů už na to zapomněla a vidí jejich trable jako banality. Ve chvíli, kdy matka i otec začnou problémy dětí devalvovat a nepřiznají dítěti jejich váhu, zavírají si k dítěti cestu. Na to, že za nimi bude dítě se svými starostmi chodit, mohou za takových okolností rovnou zapomenout. Vnímat dětské starosti dětskou optikou a porozumět, proč je jejich téma tak veliké, je dovednost, kterou musíme trénovat.

Varování před cizím pánem s bonbóny slyší snad každé dítě, mluví se i o nebezpečí kyberprostoru. Před čím by rodiče ještě měli své děti varovat?
O nebezpečném cizím člověku ještě rodiče mluvit umí, ale už vůbec dětem neřeknou, že je může sexuálně atakovat někdo blízký, koho dítě dobře zná. Přitom procento případů dětí zneužitých přímo ve svých rodinách nebo nejbližším okolí daleko vyšší, pokud nepočítáme ataky v kyberprostoru. Děti potřebují od nejútlejšího věku, od chvíle, kdy začnou vnímat, vědět, které oblasti na těle jsou intimní, kdo se jich na těch místech a za jakých okolností smí dotýkat. Že je to jen rodič při hygieně, lékař při prohlídce, ale vlastně nikdo další.

Stejná práva platí i pro náhradní rodiče?
Nehodnotíme rodiny paušálně. Za sedmadvacet let činnosti Dětského krizového centra s jistotou víme, že jsou rodiny, kde jsou děti milované, je o ně dobře pečováno a jsou vedeny v rozvíjení svého plného potenciálu. A jsou rodiny, kde je tomu naopak – děti jsou citově odmítané, zanedbávané, či dokonce týrané a sexuálně zneužívané. A děje se tak v rodinách úplných, neúplných, i v rodinách s nevlastním rodičem. Mnozí nevlastní rodiče se starají o děti daleko kvalitněji než ti biologičtí.

Pokud se dítě nesvěřuje, jak může rodič poznat, že se něco děje?
Utajování je typická součást zneužívání. Většina dětí o těch nejtěžších traumatech, jaké představuje i sexuální zneužívání, nic nepoví, nebo alespoň ne hned. Je třeba si všímat skokových změn. Trauma není sice navenek vidět, ale generuje nějaké změny. Dítě, které bylo nedávno veselé, je najednou pochmurné, rozmrzelé. Dříve mělo předtím spoustu kamarádů, teď se izoluje, jeho zájmy ho najednou netěší. Umělo si ohlídat povinnosti ve škole, najednou je roztěkané a nepozorné. Někam rádo jezdilo a teď nechce. Nápadně se může změnit i jeho chování ke konkrétní osobě – menší děti se bojí, větší volí nevraživost a odmítání. Takové náhlé změně říkáme „zlom“ a může signalizovat, že dítě prožívá trauma, které vyvolává úzkost a strhává jeho  pozornost k vnitřnímu prožívání, ke vzpomínkám na tu nepříjemnou událost.

Co se děje v duši zneužitého dítěte?
Trauma je jako chobotnice. Čím déle zůstává nevyřešené, tím jsou její chapadla delší a dusí tělo i duši. Záleží také na věku. Jsou období, kdy je trauma v klidu, a pak období, kdy vystoupí hodně do popředí. Na nějakou dobu mohou dítě ochránit přirozené obranné mechanismy, ale ty mají své limity. Jsou-li dlouhodobě ve střehu, dostáváme se do stavu, který není slučitelný s duševním zdravím. 

PhDr. Zora Dušková

  • Vystudovala klinickou psychologii na FF UK.
  • Od roku 2000 je ředitelkou Dětské krizového centra, které se jako jediné v republice specializuje zejména na pomoc dětem sexuálně ohroženým a zneužitým.
  • Je autorkou mnoha odborných publikací a věnuje se také osvětové a pedagogické činnosti.
  • Je vdaná, má dvě dospělé dcery a dvě vnoučata.
  • Mezi její zájmy patří auta veteráni a jezdectví.

Jak se vyvíjí dítě s nevyřešeným traumatem?
Především v něm je obrovský balík úzkosti, která se projevuje různě: neurotickými symptomy, může se promítnout do psychosomatického onemocnění. Zejména sexuální zneužití a týrání jsou o ponížení a zásadně mohou narušit sebepojetí a sebehodnotu dítěte, od kterých se pak v životě odvíjí spousta dalších věcí. Třeba to, zda si troufnu chtít něco pro sebe, jestli najdu odvahu uspokojovat svoje potřeby, nebo se raději budu někde krčit v koutě. Naše sebevědomí rozhoduje o našich ambicích, o tom, jak si život naplánujeme, zda si dovolíme mít touhy a přání, anebo raději ne. Reakce na trauma jsou velmi různé, individuální. Nezpracovaná citová deprivace z dětství vede později ke kolizím v partnerských vztazích, protože je zatíží potřebou saturace. Poznamená důvěru k lidem, protože stahuje svou oběť od interpersonálních vazeb do izolace, což symptomy nepohody naopak spíš ještě zhorší. 

Smutné příběhy řešíte denně už roky. Cítíte ještě někdy lítost nebo vztek?
Kdyby měla naše práce sklouznout do rutiny, už bych tu pracovat nemohla. Každý z nás musí být dostatečně citlivý k jemnostem v prožívání dětí, umět velmi citlivě vnímat jejich rozpoložení o sdělení, ale zároveň musí být také dost silný, aby jej práce nedevastovala uvnitř. Najít dobrou rovnováhu je základem celého našeho týmu. Ano, jsou případy, které nás „zlobí“ a ze kterých je nám někdy smutno.

Jaké?
Třeba když jsme si jisti, že s rodinou, kterou detailně známe, by se ještě mělo pracovat, anebo naopak, ale systém okolo nás nepřihlédne dostatečně k zájmu dítěte. Ustát selhávání systému je někdy daleko těžší než samotná konfrontace a práce s traumatizovaným dítětem.

Proč systém selhává?
Spousta naší snahy propadne mimo jiné proto, že Česko nemá dětského ombudsmana, veřejného ochránce práv dětí. Děti potřebují daleko rychlejší zásahy, postupy, procesy kolem trestných činů na nich páchaných. Z jejich hlediska vnímání času trvají soudní procesy strašně dlouho. Právní ochrana dospělých je v Česku daleko větší než práv dítěte. Jednoduchý příklad: když chce rozvedený rodič kontakt se svým dítětem, často o tom soud rozhodne, ale když by se s rodičem, který o něj nemá zájem, chtělo vídat dítě, nebude mu nikdo věnovat pozornost a rodiči to nikdo nenařídí. Přitom dítě má leckdy povinnost se stýkat s rodičem, který se skutečně a objektivně dopouštěl nějakého týrání či domácího násilí, a to i přesto, že se ho prokazatelně strašně moc bojí.

Co děláte, aby vás ta šokující dětská traumata osobně neničila?
Jednak jsme tým a sdílíme svou práci, což je velká podpora a výhoda. Osobně se pak snažím všechny ostatní kolegy vést k tomu, že i naše duševní hygiena je součást naší profesionality. Pokud tu práci chceme dělat, je nesmírně důležité, abychom byli zodpovědní nejen vůči klientovi, ale i vůči sobě. Mně osobně pomáhá stabilní rodinné zázemí: manžel, dvě skvělé dcery, dvě vnoučata, která si užívám. Společně sdílíme některé zájmy, například se zajímáme o veterány, máme rádi přírodu, věnujeme se jezdectví. To jsou místa, kde aktivně odpočívám, kde vypnu hlavu.


Nejčtenější

Falešná lékařka prováděla plastické operace a zohyzdila několik lidí

Falešná lékařka Alyona Verdyová operovala desítky lidí.

Alyona Verdyová se vydávala za lékařku a operovala desítky lidí, aniž by vystudovala lékařskou školu. Pacienty...

Když se mu bráním, jsem dolámaná. Ve Výměně manželek tekly slzy

Kristýna se synem Markem a její přítel Pavel žijí v Liberci.

„Přijedeme domů, sbalím si věci a odcházím. S herečkou nebudu,“ končil tentokrát televizní Výměnu manželek Pavel (30)....

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Další z rubriky

OBRAZEM: Zhubla třiašedesát kilo, aniž by držela diety a cvičila

Lisanne Dale

Lisanne Daleová z Velké Británie má šest dětí a ještě před rokem vážila hodně přes sto kilo. Stačilo jí pouhých osm...

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Modelka Martina Šmuková je za své vrásky vděčná. A flirtům se vyhýbá

Před sedmi lety založila nadaci Pink Bubble.

Má dvě děti a brzy jí bude šestačtyřicet. Před pár lety by pro svět modelingu už byla odepsaná, Martina Šmuková však...

Najdete na iDNES.cz