V obložení závazků: sendvičové generaci hrozí krize a vyhoření

  0:30aktualizováno  0:30
Musejí se starat o děti, zároveň pečují o rodiče a mnohdy i prarodiče. A k tomu pracují nebo podnikají. Tak žijí příslušníci sendvičové generace. Tento zápřah se podepisuje na kvalitě jejich života, často pociťují smutek a nespokojenost, která může přerůst až ve vyhoření. Je to daň za to, že žijeme déle.
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Karel IV. zemřel ve dvaašedesáti letech na zápal plic, Jaroslav Vrchlický byl v padesáti označován za ctihodného kmeta. Dnes jsme v tomto věku považováni v podstatě za mladé lidi, kteří do důchodu hned tak nepůjdou.

Typickým příkladem sendvičové generace je spisovatelka a překladatelka Ivana Pecháčková. „Oba se s manželem staráme o své rodiče, kteří už jsou staří. Manželova maminka bydlí v Humpolci, ta moje v Olomouci a obě potřebují péči, takže tam pořád jezdíme. Do toho se nám začala rodit vnoučata a těm by se člověk teprve měl věnovat,“ uvedla nedávno v rozhovoru pro magazín Ona DNES.

Ač má sama už děti odrostlé, tak jako babička je ilustračním příkladem člověka v „sendviči“, slisovaného ve stavu, ve kterém se může ocitnout kdokoli kdykoli mezi zhruba pětatřiceti až pětašedesáti lety a který se s pracovními závazky náročně kloubí.

I když se v podobné situaci mnohdy nacházejí muži, větší měrou se problém týká žen. Často se tak stane, že když po rodičovské začínají budovat kariéru, ocitají se znovu před stejnou volbou jako před dětmi: práce, nebo rodina? Malou útěchou budiž fakt, že když dospělé děti uvažují o pomoci jednomu z nesoběstačných rodičů, upřednostňují pětkrát častěji matky před otci.

Úkaz století

Termín sendvičová generace se začal používat v USA před dvaceti lety. Podle statistik výzkumného Pew Research Center se jeden z osmi Američanů ve věku mezi 40 a 60 lety stará o své potomky i předky a tato skupina neustále roste.

Jde o fenomén dnešní doby v rozvinutých zemích hned z několika důvodů. Lidem záleží na tom, jak žijí a co jedí, mají lepší zdravotní péči, dožívají se vyššího věku, a tudíž jsou ve stáří více odkázáni na podporu svých dětí. 

Velkou roli hraje i trend odkládání založení rodiny a fakt, že se rodí čím dál méně dětí. Kvůli nízké porodnosti vyrůstá stále méně dospělých, kteří o své dlouhověké předchůdce jednou budou pečovat, a je více než pravděpodobné, že v budoucnosti se partneři budou starat o více rodičů než dětí.

Demografové předpovídají, že největší změnou tohoto století se stane nárůst počtu lidí nad 80 let. Mnozí z nich budou ve svém věku v obdivuhodné zdravotní kondici, nicméně minimálně čas od času už nějakou péči a pomoc potřebovat budou, někteří se neobejdou bez intenzivní podpory.

„Matce je 78 let a těší se pozoruhodnému fyzickému zdraví – její tělesná zdatnost prudce kontrastuje s duševním stavem. Trpí těžkou demencí. Otec několikrát upadl a má v noze od kyčle do stehna ocelovou tyč. Je fyzicky křehký, chodí nejistě, a přestože mu to pořád jasně myslí, jeho tělo selhává,“ popisuje svůj příběh americká klinická psycholožka Kristine Bertini, která o svých zkušenostech napsala knihu Sendvičová rodina. Za velké štěstí považuje fakt, že žije s rodiči pohromadě, takže se o ně může postarat snadněji, než kdyby žili stovky kilometrů od ní.

Pod jednou střechou se péče o věkově různé členy rodiny koordinuje lépe než v několika domácnostech v různých městech nebo dokonce zemích. Málokdo tak ale dnes žije. V důsledku atomizace společnosti, kdy se rodiny a vazby v nich stále více rozpadají, jsou podmínky sendvičové generace značně ztížené. Pokud na to lidé mají peníze, mnozí péči o stárnoucí rodiče řeší delegací na někoho jiného.

Něco takového, alespoň částečně, je do jisté míry nezbytné pro zachování osobního prostoru, na druhé straně je potřeba tento stav vyvážit i vlastním zájmem. Pro seniory je důležitý pocit užitečnosti, prospěšnosti, ocenění, že něco dokázali, byť to může být i maličkost: „Mami, ty jsi vždycky pekla moc dobrý koláč. Dej mi na něj recept. Já ho zkusím udělat, i když asi tak dobrý jako ten tvůj nebude.“

„Mladí by si měli uvědomit, že to, jak se oni chovají ke svým rodičům, budou přejímat jako model i jejich děti. Může se pak stát, že i na ně se jednou jejich děti vykašlou, jako to oni udělali svým rodičům,“ říká Renata Kainráthová z pečovatelské služby a denního stacionáře G-centrum Tábor a viceprezidentka Asociace sociálních služeb ČR pro terénní služby.

Na hranici sebeobětování

Počet neformálních pečovatelů v České republice se odhaduje na milion. Pětina českých rodin řeší péči o nejstarší členy domácnosti či si musí v důsledku náhlé nemoci či úrazu poradit s péčí o osoby blízké – rodinného příslušníka, příbuzného, známého. Co všechno takoví neformální pečovatelé dělají, záleží na zdravotním stavu potřebných.

Nedocenění hrdinové

Jsou jich statisíce a pečují o své blízké


Mezi základní věci, které zajišťují, patří úklid, nákupy, vaření, drobné opravy, doprovod k lékaři, na rehabilitaci, pomoc při jednání s úřady. V některých případech je to ale téměř nonstop servis, kdy zajišťují hygienu, polohování, oblékání, pomoc s jídlem...

„Kdo to sám nepoznal, nemůže objektivně posoudit, jak moc je péče o druhého náročná. Zpravidla má pečující osoba nejen staré rodiče, ale také děti, které jsou ve věku, kdy ještě studují nebo si samy pořizují rodinu. Potřeba vše zvládnout se pak u pečujícího může projevit až devastujícím způsobem. Rozpadají se mu vztahy, přibývají zdravotní potíže, které jsou často způsobené permanentním stresem,“ popisuje Renata Kainráthová.

Najít hranici sebeobětování je velmi těžké. „Pokud ji pečující neobjeví, může se stát, že sice svého blízkého zaopatřil až do konce, avšak jemu samému tuto službu nebude mít kdo oplatit, neboť rodina se mu mezitím rozpadla, protože péče o blízkého mu zabrala veškerý čas,“ podotýká.

S takovými příběhy se setkává i psychiatr Miroslav Sekot. „Je potřeba mít i v náročné situaci něco vlastního osobního, co vás dobíjí a pomáhá přežít – zájmy, koníčky, přátele,“ říká. „Je to jako v té pohádce o převozníkovi. Lidé bohužel často pečují o své blízké naplno a tak dlouho, až sami zestárnou, mnohdy až do své smrti,“ dodává psychiatr.

První pomoc pro pečovatele

Na rozdíl od péče o děti, která je svým způsobem pozitivní s nadějí do budoucna, je starost o stárnoucí rodiče náročnější jak fyzicky, tak psychicky, protože vyhlídky jsou mizivé a člověk je konfrontován s vlastním stárnutím a konečností života.

Sendvičová generace pečuje o děti i rodiče

Ilustrační snímek

Takové bilanční období přichází v nejnevhodnější chvíli, kdy jsou „sendvičáři“ zahlceni prací, povinnostmi a očekáváním druhých a nevidí možnost změny k lepšímu. Tudíž se cítí nejméně šťastní v životě. U Evropanů se podle statistik tento pocit dostavuje okolo 47 let bez ohledu na pohlaví i životní okolnosti.

Problém často je, že zatímco na příchod nového potomka se partneři připravují devět měsíců, zhoršení zdravotního stavu blízkého může být velmi nečekané. V takové chvíli člověku obzvlášť chybí informace a podpora. 

Právě pro tyto případy vznikl program Starám se a pracuji, který poskytuje bezplatné poradenství nejen v oblasti sociálních a zdravotních služeb, ale nabízí i psychologickou a právní pomoc. Lidé se tak mohou dozvědět, na jaké dávky mají nárok, jaké jsou možnosti využití sociálních a zdravotních služeb, jakým způsobem se odvolat, je-li žádost o příspěvky na péči zamítnuta, jak komunikovat s blízkými, jak přistupovat k osobám s demencí, jak skloubit starost o vlastní rodinu, o rodiče a někdy o rodinu dětí. Zároveň se program zaměřuje i na informace pro společnosti a firmy, jak mohou pomoci svým zaměstnancům, kteří pečují o své blízké.

Podpora firmám

Mnozí zaměstnavatelé si čím dál více uvědomují, že flexibilitu musejí nabídnout nejen rodičům malých dětí, ale v důsledku demografických změn a nedostatku pracovníků i starším zaměstnancům pečujícím o rodiče. Pokud o ně nechtějí přijít, musejí jim nějakým způsobem vyjít vstříc.

ilustrační snímek

Podpoře svých zaměstnanců a možnosti sladění jejich pracovních i osobních závazků se věnuje deset let třeba Plzeňský Prazdroj. „Na začátku jsme identifikovali nejčastější bariéry, se kterými se především ženy setkávají. Jednou z hlavních překážek je dvojí role, kterou zastávají, a často tak mají pocit, že si musí vybrat mezi kariérou a rodinou. Zavedli jsme několik změn, které podporují flexibilitu – možnost částečného pracovního úvazku, pružnou pracovní dobu, práci z domova,“ uvedla ředitelka firemních vztahů a komunikace Drahomíra Mandíková.

Přestože se o tématu sendvičové generace v poslední době hodně mluví, podmínky pro ni se zlepšují jen částečně. Mnohdy je péče o blízké tak náročná, že ji nezvládnou spolu s prací na plný úvazek, jinou možnost jim zaměstnavatel nedá, a oni jsou přinuceni dát výpověď. Pečovatelé se pak ocitají bez vlastního příjmu, jsou závislí na sociálních dávkách státu a kromě psychicky i fyzicky vysilující péče řeší i existenční potíže.

„Stát by měl v tomto ohledu mnohem více spolupracovat se zaměstnavateli a motivovat je, aby podporovali své zaměstnance a zaměstnankyně,“ míní ředitel programů Byznys pro společnost Pavel Štern. Podle něj se toto téma dříve či později stane jedním z nejdůležitějších na trhu práce. „Snažíme se o to, aby stát a zaměstnavatelé v tématech, jako je neformální péče a sendvičová generace, spolupracovali. To bude benefitem pro všechny,“ dodává Štern.

Ten nejlepší sendvič obsahuje řadu ingrediencí, má mnoho pestrobarevných vrstev, které jsou k sobě těsně naskládané. Sendvičová generace žije podobně, někdy je však těch vrstev už tolik, že jejich nápor jedinec nevydrží. Aby se to nestávalo, je potřeba vytvářet pro pečovatele co nejlepší podmínky. Všichni totiž stárneme a většina z nás nejspíš jednou bude jejich pomoc potřebovat.

Autoři:

Nejčtenější

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Jak přežít pubertu: dejte na instinkty a raději buďte trochu paranoidní

puberta matka dcera

„Je to náročné období, které má i své kouzlo,” říká o dospívání pedagog a konzultant Miloslav Hubatka. Pokud pubertou...

Další z rubriky

Rozvod nemusí být tragédie. Pět pravidel pro ty, kteří nechtějí válku

Ilustrační snímek

V Česku končí rozvodem polovina manželství a asi v šedesáti procentech případů žijí v době rozchodu v domácnosti...

Dokud můžeme, zůstaneme u rodičů, říká si čím dál víc Čechů. Hlavně muži

Ilustrační snímek

Takzvaný mamahotel, tedy období života mladých lidí, kdy zůstávají dlouhé roky bydlet u rodičů, využívá velké procento...

Teribear hýbal Prahou a za deset dní vybral přes dvanáct milionů korun

T. Maxová se zástupci Škoda Auto M. Kaderou a B. Wojnarem, vpravo tenista R....

Pátý ročník charitativního happeningu Teribear hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem, který byl sobotu slavnostně...

Kateřina Sokolová: Nejsem typ žijící na sociálních sítích

Kateřina Sokolová

Kateřina Sokolová si ještě užila slavnou éru „missek“, které každý poznával a pamatoval si jejich tváře. Do...

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.

Najdete na iDNES.cz