Těšíte se na Štědrý den?
Ano, je o pro mě krásný čas. Z dětství jej mám spojený hlavně s procházkami Prahou, kdy jsme s rodiči chodili na vánoční mše do různých pražských kostelů. Dnes se k tomu přidává ještě radost z obdarovávání blízkých. Štěstí v dětských očích je pro mě tou nejkrásnější odměnou. Dřív to byly synovy oči, když dostal vytouženého psa. Zítra to budou oči mých dvou vnuček.
Držíte vánoční tradice?
Na ty si potrpím. Gruntuju, zdobím celým byt, peču alespoň devět druhů cukroví a pokaždé se snažím vyzkoušet i něco nového. Potrpíme si i na pravý stromeček, věnce a girlandy. Přímo od sváteční tabule pak za žádnou cenu nesmí nikdo vstát. A také svazujeme nohy od stolu, abychom se za rok zase všichni sešli.
Saskia Burešová
|
Během nového roku se vždycky objeví spousta horoskopů na celý rok. Zajímá vás esoterika?
Za komunismu to bylo tabu. Ale když se poměry po sametové revoluci uvolnily, tak jsem se o toto téma začala zajímat. V magazínu Vstupte, prosím jsme měly s Martou Foučkovou okénko o duševní hygieně. Zabývaly jsme se tam reinkarnací, numerologií a dalšími esoterickými tématy. Moc mě to tehdy chytlo, stejně jako diváky. Dokonce jsem si nechala vyložit karty.
A vyšlo to, co vám předpověděli?
To z minulosti většinou uhádli, nevím, jestli se na mě nějak napojili, nebo jak to dokázali. Ale do budoucnosti mi většinou říkali jenom má přání. Ono to s tím ale souvisí, protože pokud vám kartářka řekne, že to vyjde, budete se třeba snažit víc, budete si víc věřit. Tak nějak si to vysvětluji.
To nezní, jako byste tomu moc věřila.
Docela věřím na horoskopy, ale ne na ty časopisové, že všichni lvi se příští týden zamilují. Věřím ale na přesně vypracované horoskopy podle data a času vašeho narození. Jeden známý pracuje na klinice ve Švýcarsku, a tam prý podle data narození hledají nejlepší den pro operaci. Nikdy se totiž nesmí operovat na den narozenin.
Proč?
Nepovede se. Já to mám potvrzené, před lety jsem šla na operaci na své narozeniny a vůbec se nezdařila, musela jsem na sál znovu, aby tu katastrofu napravili.
Nedávno jste vydala knihu svých vzpomínek Co jsem ještě neřekla. Mluvíte v ní o celkem neznámé kapitole vašeho života, jak to bylo s vaším podnikáním?
Já o tom moc nemluvila, protože se není čím chlubit. Krátce po revoluci jsem si říkala, že by bylo fajn zkusit nějaké podnikání. Divačky neustále psaly dotazy, jak se mají o sebe starat a já jim neustále odpovídala. Napadlo mě proto otevřít si salon. S kamarádkou jsme absolvovaly kosmetický kurz, já jsem si udělala ještě vizážistický kurz u Michela Dumase. Na Vinohradech se uvolnil prostor po agitačním středisku, a tak jsme se pustili do budování. Víc už ale neprozradím, vše najdete v knize.
Je pravda, že to byl první kosmetický salon v Praze?
Druhý soukromý, jinak tu existoval již za komunismu Ústav kosmetiky, ale to bylo spíš lékařské zařízení. První salon si na Žižkově otevřel doktor Středa.
No vidíte, ten udělal velkou kariéru.
Slyšela jsem o tom. Ale my jsme měli od začátku smůlu. Zbytek najdete v knize.
Tak když nemáte salon, kde byste mohla radit zákaznicím, prozraďte to aspoň našim čtenářkám: jak to děláte, že vypadáte ve svém věku tak dobře?
Nikdo mi nevěří, že opravdu nic zvláštního nedělám. Jako pohyb je pro mě nejlepší chůze. S manželem jsme si koupili na chalupu hole nordic walking a večer místo sezení u televize chodíme na procházky po Lužických horách. A každé ráno cvičím cviky na páteř, protože jsem s ní měla velikánské problémy a tři neděle jsem ležela u doktora Koláře. Takže to je z nutnosti.
No ale co pleť a vlasy?
Já nemám trvalou. Od té doby, co nemám salon, jsem ani nebyla na kosmetice.
To vám asi nikdo věřit nebude.
Ať se klidně poptají, je to pravda. Důležité je dívat se na svět pozitivně, nezabývat se malichernostmi. Podle mě se duše promítá do fyzična a když je zdravá duše, tak je zdravé i tělo. A asi je to i otázka genetiky. I moje maminka vypadala dobře bez botoxů.
S manželem jste spolu přes čtyřicet let, jaký je váš recept na šťastné manželství?
Základem dobře fungujícího manželství je tolerance. A taky nám vyhovuje, že pracujeme ve stejné branži. My jsme se v televizi seznámili a pracovali v jedné redakci. Pokud jsme spolu chodili, bylo vše v pořádku, ale jakmile jsme svůj vztah legalizovali sňatkem, byli jsme rozděleni.Tím jsem se stala hlasatelkou a směla jsem moderovat už méně. Já osobně mám moderování radši, je totiž svobodnější.
Ale nyní už zase pracujete s manželem.
Ano, manžel teď režíruje Kalendárium, které vysíláme každý týden v neděli dopoledne.
A nelezete si na nervy, když jste vlastně neustále spolu?
Mně to ani tak nepřijde, asi jsme na sebe opravdu zvyklí. A jsem za to ráda. Slyšela jsem od kamarádek, že v důchodu pak může být docela nezvyk trávit dny s partnerem, kterého jste celé roky vídala jenom večer a o víkendech. My si ale máme s manželem stále co říci a máme stejné zájmy.
Jak dlouho už vlastně běží Kalendárium, se kterým vás má mnoho diváků nesmazatelně spojenou?
Kalendárium běží už 21 let. Ale dodnes mě překvapuje, kolik lidí se na něj dívá. Nepodceňujme Čechy, že se o nic nezajímají a koukají jenom na seriály. Pokud jim informace podáte v zábavné zhuštěné formě, rádi je přijmou. Vždycky mě potěší, když mi nějaké dítě napíše, že díky Kalendáriu dostalo jedničku.
A důchod neplánujete?
(Zaklepe na stůl) Někdy si člověk říká, že by si nejradši odpočinul, ale já mám hodně energie. Manžel mi občas vyčítá, že jsem hyperaktivní (smích). A když mám náhodou volno, tak si den hned zaplním. Musím se postarat o domácnost, o zahrádku, o chalupu, snažím se doplnit si angličtinu.
Takže všechny sny máte splněny?
Nikdy nemáte splněno. Ale v mém věku už neočekávám nějakou zásadní životní nabídku. Ale jedno přání přece jen mám: aby byli vyslyšeni diváci a Kalendárium bylo delší. Je škoda, když musíme vyřazovat zajímavé informace jen proto, že se nám nevejdou do plánovaného časového limitu.
Umíte si vlastně představit život bez televize?
Teď zrovna ne. Ale já bych si určitě našla nějaký jiný zájem a vím, že při své povaze bych se určitě nenudila.
