13. komnatu jsem vymyslela i jako svou terapii, říká Iveta Toušlová

  0:52aktualizováno  0:52
Duchovní matka televizního pořadu 13. komnata Iveta Toušlová (50) nad „svou komnatou“ dodnes drží ochrannou rukou. Není divu, vypiplala ji od miminka. Inspirací jí byl vlastní prožitek z rodiny. Nevěděla si rady a dala by cokoliv za sdílenou zkušenost, jak prozradila v rozhovoru pro magazín Téma.

Televizní moderátorka a novinářka Iveta Toušlová | foto: Dalibor Puchtapro iDNES.cz

Pamatujete si na první impulz, zárodek nápadu na pořad 13. komnata?
S tou myšlenkou jsem si pohrávala poměrně dlouhou dobu a vycházela z mé osobní zkušenosti z vlastní rodiny. Víte, u nás nebývalo zvykem moc o problémech mluvit a svěřovat se druhým. Naopak. Platilo tam pravidlo, že některé věci se neventilují. Jsou zkrátka tabu. Jenže to se nám krutě nevyplatilo.

Myslím, že netajíte, o jaké tabu se tehdy ve vaší rodině jednalo...
Když mi bylo asi patnáct, začaly se u mojí maminky projevovat těžké deprese. A neustále se prohlubovaly. Jenže tenkrát se o nich až tak moc nevědělo, nefungovala žádná pořádná osvěta a psychoterapeuti nebyli ještě v módě. Rodiče sice vyhledali lékaře a ten nasadil prášky, ale to bylo asi tak vše. Až po čase mi maminka sama řekla, jak moc si tenkrát přála potkat někoho s podobnou diagnózou, kdo by jí pomohl zorientovat se sama v sobě. A nám pro změnu zase v ní a v tom, co se s ní děje. Víte, ono je sice prima, co říkají doktoři, ale když pak potkáte obyčejné lidi, kteří si tím samým problémem jako vy prošli, zdárně ho zvládli, a navíc dokážou své zkušenosti smysluplně předávat dál, je to k nezaplacení. A v tom jsem právě spatřovala smysl cyklu, jako je 13. komnata.

Léčba příběhem, jak stojí v podtitulu pořadu?
Ano. Zkraje jsme si vytipovali pouhých třináct různých příběhů. Nešlo jen o deprese, v tématech se objevily třeba boj se závislostí, nehoda, ztráta blízkého člověka, ale i osobní poklesky typu propadnutí jisté ideologii. To všechno jsme rozehráli se známými osobnostmi coby hrdiny příběhů. Důvod byl prostý – známá tvář přitáhne k obrazovkám víc očí a my jsme chtěli, aby 13. komnata cílila na co nejvíc diváků. Když si pak vedení televize pro velký úspěch vyžádalo pokračování, báli jsme se, že rozmělněním témat ztratíme jedinečnost látky, ale ukázalo se, k naší úlevě, že téma není tak podstatné. Vždycky totiž platí, že gró je individuální autentická výpověď, a ta bude jednou rezonovat s tím a podruhé s oním člověkem. A o to jde.

Fotogalerie

Jde vlastně o to, aby v tom člověk nezůstal sám. Vy jste se tehdy v té patálii s maminkou sama cítila?
Trochu ano. Můj táta je spíš introvert. Sám se zalekl toho, co se s jeho ženou děje, než aby mě tou situací relativně bezpečně dokázal provést. Maloměstské prostředí plné předsudků pak tomu všemu ještě přitížilo. A mně se člověk, který mi byl vzorem, oporou, nejbližším parťákem, který mě formoval na cestě životem, najednou měnil před očima. S tím jsem si vážně nevěděla rady. Netušila jsem, že ta nemoc je schopna tak strašně přetavit osobnost. Představte si, že někdo vám nejbližší se zničehonic stáhne do sebe, nekomunikuje, chová se úplně jinak a je na hony vzdálený osobě, která tu byla předtím…

V té představě se nejspíš začnu bát.
Jistě. Posedla mě hrůza z toho, co se děje, děs z toho, že se maminčin stav už nikdy nevrátí do normálu, a dovedeno ad absurdum, že mě „to“ může někdy postihnout taky. Dostavil se smutek, že bytost, která tu byla, už není, a je tu místo ní kdosi, koho neznáte – je fyzicky stejný, ale jinak mluví, pokud vůbec mluví, a jinak se chová. Byla jsem příliš mladá na to, abych se v takové situaci dokázala zorientovat.

Co jste tedy dělala?
Co jsem mohla? Vyvolává to ve vás spoustu otazníků, nevíte, co máte dělat, ani za pomoci koho a čeho. Tehdy byla moje sestra ještě maličká a potřebovala maminku. Jenomže ta byla bezradná a začala mít pocit, že je nám tím pádem na obtíž a že bez ní nám bude líp. Zatoužila ze světa odejít. A to je pak teprve šok…

Dívám se na vás teď, když mlčíte a vzpomínáte, protože tuším, že jste maminku v onom osudovém okamžiku našla… Mám se ptát dál?
Neptejte. Ale ano, asi jsem ji zachránila. Pamatuji si jen určité sekvence z onoho dne. Nedávno mi strýc řekl, že maminku tehdy vezl do nemocnice on, a já si vůbec nepamatuji, že tam byl. Mozek prostě tenhle zážitek vymazal. Nebo zasunul někam hluboko do podvědomí.

Ve chvíli, kdy je člověk ztracený v situaci, nemá podporu a neví si rady, nedovrší jeho paniku, přes všechny racionální argumenty, pocit, že selhal?
Samozřejmě tam byly výčitky. Vždycky se ptáte, zda jste něco nepodcenila, nezanedbala, nemohla udělat víc. Až s postupem času jsem se s nimi popasovala a zpracovala si je. Pomohla mi literatura. Abych byla přesná: Odborníka jsem sice vyhledala, ale na můj vkus vedl takové obecné řeči, že jsem se celou situací raději prokousala sama za pomoci knížek. Nicméně jedno je jisté, a sice, že celý ten vyrovnávací proces vás odvede do určité izolace. Najednou jste nucena rychleji vyspět, nejste tak bezstarostná, nejste nezatížená a v komunikaci s vrstevníky se ocitáte někde úplně jinde – vzdalujete se jim.

Iveta Toušlová

  • Narodila se v srpnu 1968 ve Vimperku. Vystudovala český jazyk, literaturu a historii na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích.
  • Po vysoké pracovala dva roky v Německu jako servírka, v médiích začínala jako redaktorka Deníků Bohemia.
  • V roce 1994 začala externě spolupracovat s Českou televizí, od roku 1995 působila jako krajská zpravodajka z jižních Čech a moderátorka Studia 6. V roce 1999 začala moderovat Události, kde byla třináct let.
  • Je autorkou a dramaturgyní Toulavé kamery, která se vysílá již třináct let a vychází i v knižní podobě, a 13. komnaty, která se vysílá deset let. Dále pak pořadů Rub a líc a Gejzír.
  • Žije v Praze, má přítele.

Kdy jste pochopila, co přesně se to ve vašem životě událo, respektive co se událo s vámi?
Prošla jsem si naprosto klasické fáze traumatu. Nejdříve prožíváte šok, vzápětí danou událost vytěsňujete, pak jste nějakou dobu paralyzovaná a potom přijde vzdor, kdy se chováte i nepatřičně. I já měla období, kdy jsem rebelovala proti všemu a všem. Uvnitř jsem ale bojovala sama se sebou a tohle byla maska a útěk. Teprve když si tímhle vším projdete, najdete odvahu pomaličku skládat obraz daných událostí a začnete pak skrze něj rovnat i sama sebe. To je první krok k tomu, abyste se s tím vším vyrovnala a napřímila.

Neumím vaše vzdorové období nikam zařadit, nevidím pro něj místo; že by zasahovalo do studia pedagogické fakulty vysoké školy?
Ano. Pamatuji si jako dneska, jak jdeme s kamarádkou směrem ke koleji a ona mi promlouvá do duše, abych se probrala, že stojím nad propastí, stačí krok a spadnu dolů. A že by mě byla obrovská škoda.

Moment, pokud vás varovala před propastí, co znamenal tak silný příměr?
Byla jsem opravdu velký rebel. I na školu jsem tehdy dost kašlala. Až do chvíle, než jsem hodně zabodovala v jakémsi testu kreativity všech studentů humanitních oborů fakulty. Profesoři prý kroutili hlavou nad tím, co vlastně chci, když něco umím, a přesto jsem takhle vyhraněná a vzdorovitá. A má kamarádka mi tuhle informaci zjevně velmi moudře předala, protože jsem se velmi rychle probrala. Byla to od ní nečekaná, ale přesně cílená ledová sprcha. Najednou jsem zatoužila svůj talent proměnit, ne ho promarnit.

Myslím si správně, že i spuštění pořadu v lednu 2006 byl způsob narovnávání se?
Byl to kus mé léčby, máte pravdu, a samozřejmě forma terapie pro druhé. Troufnu si říci, že v tomto ohledu vykonala 13. komnata obrovskou společenskou práci. Pro nás jako pro tvůrce je největší pochvalou a oceněním, když se na besedách zvednou lidé s tím, že díky nám pochopili svůj problém a vyhledali pomoc. Nebo se na nás přímo obracejí psychiatrické léčebny, které si přejí některé naše díly používat v rámci skupinové terapie.

Iveta Toušlová, moderátorka, novinářka

Jaká byla vaše osobní očekávání na jeho začátku?
Nejsem typ člověka, který by věci dělal zbůhdarma. Tudíž maximum jsem pro to udělala já i můj tým, a maximum jsem od toho očekávala. Taky se jeden díl do vysílání vůbec nedostal, protože se tvůrci vydali úplně jinou cestou, jiné díly se totálně překopávaly. Kvůli rozdílnému pojetí jsme se dostali do sporu kupříkladu s režisérem Robertem Sedláčkem v komnatě Borise Hybnera nebo Jana Nedvěda, které se pak předělávaly. Až po letech jsme se usmířili.

Máte jasnou představu o pojetí „komnaty“, víte, co chcete, vycházíte ze své zkušenosti, ale nestojíte na place. Není to trochu kontraproduktivní?
To je alfa a omega všeho. V momentě, kdy jste vrchním kibicem, musíte se chtě nechtě spoléhat na své lidi.

Dobře, tak jinak – neláká vás tam být?
Já ale na plac nešla záměrně. V době, kdy pořad vznikal, jsem už byla tváří Událostí a moderovala jsem Toulavou kameru. Nechtěla jsem, aby bylo „přetoušlováno“. Navíc 13. komnata byla zpočátku koncipovaná tak, že ti, kdo ji odemykali, měli s hlavním aktérem co do činění, znali se, měli k sobě blízko. Což se až časem změnilo. O to náročnější je ale pro mě příprava, kdy se musím s tvůrci scházet, musíme každý námět rozebrat, vymyslet základní linii i další osoby, které v pořadu budou vystupovat. Na základě takového námětu mi autoři teprve pošlou scénář, který znovu rozpitváme, pak se díl natočí a znovu následují schůzky ve střižnách, kdy ladíme každičký komentář, myšlenku, větu tak, aby vše drželo v uceleném tvaru, který bude mít silnou výpovědní hodnotu. 

Nenarážíte tak na to, že autor, který nezná historii vzniku pořadu, se s vámi pustí do křížku, jakmile rozcupujete jeho vizi, která nutně nemusí být špatná, jen je jiná?
To se dělo paradoxně hlavně zkraje. Když „ta holka ze zpravodajství, co nemá ani FAMU“, naběhla mezi zkušené dokumentaristy a předhodila jim návrh konceptu, který byl tehdy na hony vzdálený tomu, co produkovala Česká televize. Já jsem ale zvolila systém zaseknuté gramofonové desky, což znamená: Jsem vedoucí projektu a chci to po svém. Pokud se vám to nelíbí, nemusíme spolu pracovat. Máte možnost volby… A kolegové brzy pochopili. Navíc je záhy přesvědčily výsledky. Největším oceněním mé urputnosti byla pochvala od ostřílené režisérky Olgy Sommerové, která za mnou přišla a řekla mi: „Sice mě ten tvůj koncept pěkně štval, potvoro, ale ono ti to funguje. Klobouk dolů.“ Profík, jako ona, mi nemohl složit větší kompliment.

Skutečně jste věděla, že váš koncept bude fungovat a nebyl to pouhý risk?
Každá kreativní práce je risk. Tvůrce, který něco plodí, nemá jistotu v ničem, dokud nevytáhne dílo z inkubátoru a neukáže ho lidem. Musí mít ale víru. Věřit, že to, co vymyslel, je dobré. Stát si za tím a být o své věci přesvědčen. Víte, mým největším kritikem jsem já sama. Mám nápady, mám náměty, ale stokrát si je v hlavě projedu, tisíckrát si je rozcupuju na nanočástice, milionkrát zreviduju, a teprve až ve chvíli, kdy si je sama před sebou obhájím, nabídnu je dál. Následně se už jen snažím udělat maximum pro to, aby podmínky pro jejich zrod byly co nejlepší. Pak se děj vůle Páně.

Našly by se v pořadu osudy, které, ač je z námětu znáte, vás po zhlédnutí zasáhly hluboko v srdci a třeba vám i podlomily kolena?
Těch je spousta. Děje se to. Takové osudy mě inspirují i v osobním životě. Když vidíte, čím si někteří lidé procházejí a jak to či ono zpracovávají, řeknete si: Sakra, nerouháme my se někdy? A když pak ještě dokážou své břímě přetavit v něco pozitivního, přínosného, nebo díky svým zkušenostem pomáhají druhým, tak to je teprve síla!

Iveta Toušlová, moderátorka, novinářka

Čili stále ještě komnatovské příběhy rezonují s vaším osobním životem?
Dokonce velmi často. Rezonuje přístup k řešení problému. To je, jako když čtete dobrou knížku. Děj je sice třeba kriminální, ale to, co se v příběhu odehrává pod povrchem, mezi postavami, to tenounké předivo mezilidských vztahů, ponorů a myšlenek, vás inspiruje.

Jaké je předivo vašeho života, který žijete dnes?
Mám v televizi pod taktovkou tři projekty, takže času pro sebe moc nemám. Ale nesmírně si užívám toho, že jsem se stala tetou. Minimálně jednou týdně se snažím se svou neteří a synovcem být. Oba jsou pro mě neuvěřitelným dopingem energie. Kreslíme si spolu, stavíme, vymýšlíme vlastní pohádky… Mají to moc rádi. Synovec mi dokonce nedávno řekl: „A teto, sepíšeš mi je? Abych si je mohl přečíst, až to budu umět.“ To mě dojalo.

Těhotenství jsem záměrně odkládala, říká Iveta Toušlová.

Matkou jste se ale nestala. Smím vědět proč?
Možná i proto, že jsem se bála. Víte, maminčiny problémy nastaly v době, kdy se narodila moje sestra, bohužel za dramatických okolností. Přežila, ale jako dítě pak hodně stonala a maminka o ni měla strach. Ta úzkost byla startem k jejím depresím. A já jsem si v té své pubertě zasadila do hlavy model, že dítě rovná se problém. Když ho budu mít, můžu se přece taky zhroutit, říkala jsem si. Takže jsem mateřství oddalovala a oddalovala. A když jsem připustila, že je čas, rozešla jsem se pro změnu se svým životním partnerem. Trvalo mi dlouho, než jsem ve vztahu zkusila žít znovu, a s rodičovstvím už to prostě nevyšlo. Pak se narodily děti sestře a já zase zblízka viděla, co všechno potřebují, co péče o ně obnáší, jaký je to výdej energie, kterou prostě s přibývajícím věkem už nemáte. Takže jsem si řekla, že než být třeba špatnou mámou, radši budu plnohodnotnou a dobrou tetičkou.

Byla doba, kdy pro vás bylo těžké přijmout, že mateřská role zůstane nepoznána?
Bylo to těžké pro mé partnery. Oni nechápali, proč nechci ještě hnízdit. Nedávno mi ale volala sestra, která se dočetla, že herečka Jennifer Anistonová bude mít v padesáti dítě, a ptala se, jestli si ho nechci taky pořídit. Že by si přála, aby její caparti měli ode mne sestřenici nebo bratrance. Vehnala mi slzy do očí. Ale už je pozdě. Nemyslím si ovšem, že jsem něco zanedbala. Mělo to tak být. Vím to.

Neříkáte to jako řečnickou větu… Že byste věděla víc o svém osudu?
Poněvadž mám odmala šestý smysl trochu pootevřený, vím spoustu věcí dopředu a věděla jsem i tohle. Když mi bylo asi osm let, šla jsem s maminkou po ulici, pršelo, a proti nám šla paní se dvěma psy. Vidím to jako dnes. Maminka se s ní dala do řeči, a když jsem se pak ptala, co to bylo za paní, řekla mi o ní všechno – i to, že se nikdy nevdala a nemá děti. A mně v těch osmi letech „něco“ řeklo, že mě to taky čeká. Lekla jsem se toho, nikdy jsem si to nechtěla připustit, utíkala jsem před tím sdělením a vidíte, je to tady. Takže existuje osud? Neexistuje osud? 

Autor:

Nejčtenější

Falešná lékařka prováděla plastické operace a zohyzdila několik lidí

Falešná lékařka Alyona Verdyová operovala desítky lidí.

Alyona Verdyová se vydávala za lékařku a operovala desítky lidí, aniž by vystudovala lékařskou školu. Pacienty...

Když se mu bráním, jsem dolámaná. Ve Výměně manželek tekly slzy

Kristýna se synem Markem a její přítel Pavel žijí v Liberci.

„Přijedeme domů, sbalím si věci a odcházím. S herečkou nebudu,“ končil tentokrát televizní Výměnu manželek Pavel (30)....

Alkoholička ležela měsíc ve výkalech, teď čeká dítě a pomáhá závislým

Jessica Landonová

Devětatřicetiletá Jessica Landonová čeká svého prvního potomka a prožívá nejkrásnější životní období. Před pár lety...

Příběh Marka: S milenkou čekám dítě, ale chci zůstat s rodinou

Ilustrační snímek

Můj mimomanželský vztah nezůstal bez následků, milenka otěhotněla. I když ji mám rád a o dítě se chci postarat, nemohu...

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Další z rubriky

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 9. do 15. září

horoskop

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Příběh Marka: S milenkou čekám dítě, ale chci zůstat s rodinou

Ilustrační snímek

Můj mimomanželský vztah nezůstal bez následků, milenka otěhotněla. I když ji mám rád a o dítě se chci postarat, nemohu...

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.

Najdete na iDNES.cz