Ona

RETRO: Svazáci ti s nesmělostí jistě pomohou, radila psycholožka Sally

  • 22
Socialismus s lidskou tváří vystřídala doba normalizace. V oblasti partnerských vztahů kraloval Miroslav Plzák a jeho kolegyně Jiřina Hanušová se ujala dopisů, které přicházely do redakce Mladého světa. Odpovídala pod přezdívkou Sally. V dalším díle RETRO seriálu připomínáme s čím se jí čtenáři svěřovali.
Přiznejte se. Kdy jste naposledy napsali někomu dopis v ruce?

„Může za to moje maminka, protože měla málo času a vždy mě otázkami tak zpražila, že mě přešla chuť se svěřovat,“ vzpomínala Hanušová. „To bych já své dceři nikdy neudělala,“ dušovala se v dospívání. I proto stvořila Sally.„Neměla jsem ještě tehdy dceru, a tak jsem to své někdejší rozhodnutí vložila do své práce, abych pomohla dcerám jiných maminek, jimž se nelze z různých důvodů svěřovat.“

Psycholožka si uvědomovala, že se mladí lidé potřebují občas někomu svěřit se svými trápeními. Věděla, že mnohdy si stačí myšlenky jen srovnat na papíře. V dopisech si pisatelé stěžovali na rodiče, učitele, chtěli poradit se svými mindráky, trápily je neuspokojivé vztahy, osamělost, nechtěné těhotenství, odloučení po dobu povinné vojny. Jen o sexu se tehdy veřejně vůbec nepsalo.

„Kluci a holky, kteří mi do Mladého světa psali, ve mně viděli rádkyni, která se řídí dvěma hesly - a ta já nade vše uznávám: Neplakat nikdy nad rozlitým mlékem a Všechno jde, když se chce,“ vzpomínala koncem osmdesátých let Jiřina Hanušová.

Helena Vondráčková v pohádce Šíleně smutná princezna (1968)

Chyba je ve mně

Kamila: Je mi šestnáct  a chodím do prvního ročníku gymnázia. Vždycky jsem se ve škole dost lišila chováním od svých spolužáků....Sotva přijdu mezi neznámé lidi, padne na mě strašný ostych, stydlivost - nebo co to je - a já se cítím celá nesvá a jsem proto zaražená. Mám pocit, že mě pořád někdo pozoruje... 

Nemyslím si, že jsem nějaká puťka. Jsem v SSM, přihlásila jsem se do fotokroužku. Hraju na klavír, sbírám pohlednice, známky, dopisuju si se šesti lidmi ze SSSR, chodí mi spousta dopisů. Mám ráda moderní hudbu, kupuju si desky. Jedna profesorka o mně na SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy - pozn. red.) řekla, že jsem pyšná a hrdá, druhá zas, že jsem neprůbojná... 

Vím, že je chyba ve mně a ne v ostatních. Taky mě hned všechno dojme a začnu brečet, nebo se hned červenám. Já už ale nechci být pořád sama, chci žít jako normální člověk.“

Sally: Uvědomuješ si, že chyba je v tobě, nikoli v ostatních, a to je dobře, neboť proto také víš, že na tobě hlavně záleží, co se sebou uděláš. Tvoji spolužáci, svazáci v tvé organizaci, ti jistě pomohou, ty však musíš sama začít...

Od jedné profesorky víš, že tě vidí jako hrdou a pyšnou, druhá tě označila za neprůbojnou. Tahle dvě označení se vzájemně nevylučují, hrdý či pyšný člověk ještě nemusí být průbojný. Mnoho lidí maskuje svou ostýchavost a plachost pýchou a přezíravostí, kterou pak okolí vnímá nelibě jako namyšlenost. Lidé, a mladí lidé zejména, si málokdy dají práci hledat v takové pyšné spolužačce citlivou a ostýchavou dívku. Vidí obvykle jen to, co se k vidění nabízí, a to nevypadá moc sympaticky.

„Pyšní“ a „namyšlení“ často bolestně touží po příteli, ale nejsou s to dát to najevo. Protože svým vystupováním často své nejbližší možné přátele od sebe odpuzují, hledají za ně náhradu v dopisovém přátelství, pokud možno na velikou vzdálenost. Kamilo, jsem přesvědčena, že ti korespondence s mladými přáteli ze SSSR přináší mnoho hezkých chvil, jistě se časem s některými z nich i osobně poznáš a stanete se skutečnými přáteli. Zdá se mi však, že udržovat přátelství se šesti velmi vzdálenými lidmi je oním více, které znamená méně. Chceš-li všem svědomitě věnovat stejnou pozornost a přátelství, pak už ti nemůže zbýt mnoho času na to, abys přátele hledala ještě mezi svými vrstevníky. Snad bys měla vybrat ze svých dopisujících kamarádů jednoho nebo dva, adresy zbývajících nabídnout spolužákům. Možná že tím k nim  také najdeš cestu...

Ty musíš neustále trénovat styk s lidmi, zvykat si na jejich přátelství i případná nepřátelství. První nabídnout ruku a nečekat jenom, až ti ji někdo podá. Mnoho záleží na tobě, nesmíš však moc otálet.

Ilustrační snímek

Oslava patnáctých narozenin

Magda: Je mi patnáct let a chodím do deváté třídy. Nedávno jsme s kamarádkou oslavovaly narozeniny. Koupily jsme chlebíčky, bonbóny a láhev vína. Oslavovaly jsme v klubovně a měly jsme to dovolené. Ovšem v pondělí přinesl jeden kluk ze školy magnetofon a také tam oslavoval své narozeniny. Bylo jich pět a opili se tam, protože si koupili rum.

Druhý den do školy přijeli příslušníci VB a všechno vyšetřovali, hlavně Janu, která ten rum koupila...i já jsem musela do ředitelny, protože někdo na nás řekl, že jsme den předtím také oslavovaly. Dozvěděly jsme se, že dostaneme dvojku z chování. Proto jsme šly s kamarádkou za ředitelkou a vysvětlily jí, že jsme nic nedělaly, navíc jsme se přiznaly, že jsme Martě jen připily na zdraví a pak víno vylily, protože nám do klubovny oknem vlezli nějací kluci. Soudružka ředitelka řekla, že nečiní rozdíl mezi rumem a vínem.

Moje maminka o tom věděla, také rodiče ostatních dívek, které s námi oslavovaly. Ředitelka říkala, že je to ještě horší. Nakonec dodala, že se to všechno seběhlo kvůli nám. Poraď nám, co za to můžeme dostat, existují snad zákony, které podle množství vypitého alkoholu říkají, jaký máme dostat trest? Vím, i když pozdě, že jsme tehdy neměly pít, ale už se stalo.

Sally: Zákon, který ty máš na mysli, není... Ale myslím, že příslušníci VB nevyšetřovali u vás ve škole, kolik jste vypily alkoholu, ale spíš, kdo vám ho prodal, nebo nějaký jiný přestupek či přečin, který se stal během „oslavy“.

Máte pocit, že „za nic nemůžete“, že máte průšvih,  ačkoli jste „nic nedělaly“, že si soudružka ředitelka nenechá nic vysvětlit, ačkoli je to jasné. V nejupřímnějším koutku duše však cítíte, že vaše jednání tak docela nevinné nebylo. I když vám „nějací kluci“ vlezli do klubovny, museli se ti kluci dozvědět, že tam jste, což nejspíš věděli od vás samých. Kdybyste si skutečně nepřály, aby tam byli, měly jste možnost ihned přivolat někoho dospělého na pomoc (nejspíš školníka). Ale především se domnívám, že oslava patnáctých narozenin se má odbývat bez jakéhokoliv alkoholu a aspoň pod nepřímým dohledem dospělých, snad tedy nejlépe u někoho doma...

Nevím, jaké následky bude mít vaše příhoda s vínem ve svazácké klubovně. V každém případě nechť je vám poučením, že se všechno v životě vysvětlit nedá a že se někdy seběhnou události většího rozsahu, k nimž jsme dali jen docela malý podnět. Míru své dospělosti můžeme mimo jiné poznat i podle toho, zda dokážeme podobný spád událostí předvídat a nedávat k nim podnět.

Vrchlabí vítalo rodačku Evu Samkovou stylovými knírky. (26. 2. 2014)

Hlavní problém

Daniela: Před rokem jsem se seznámila s chlapcem, jakého jsem už dlouho hledala. Výborně jsme si rozuměli. Při každém setkání si mě velice prohlížel. Na poslední schůzce mi sdělil, že na další už nepřijde. Dlouho mi trvalo, než jsem se dozvěděla proč. Nakonec mi řekl: „S holkou, které roste pod nosem knír, si dělat ostudu nebudu.“

S pihami v mém obličeji se už vypořádal, ale s „vousem“ to je horší. Vím, že s pihami nejde nic dělat, ale kdyby náhodou existoval krém nebo líh, po kterém by se ztratily, nebo aspoň zakryly vousy, napište mi, prosím, jeho název. Ještě bych se ráda zmínila o těch vousech. Můžu si je vytrhat jako třeba obočí, nebo co mám dělat? Jsem z toho zoufalá.

Sally: Působí-li nám pocity méněcennosti nějaká vada na kráse, měli bychom se pokusit ji odstranit, pokud to jde. Chlupy na těle si mnoho žen a dívek depiluje pomocí depilačních krémů, které se prodávají v drogérii, knírek pod nosem může odborník odstranit epilací (provádí se to však jen v ústavech kosmetiky), i některé pihy může kosmetik lékař pomoci odstranit nebo potlačit.  Takže Danielo, vzpamatuj se. Máš-li pocit, že „knírek“ ti odpuzuje nápadníky, neváhej a svěř se do péče kosmetiků. Neusuzuj však z jednoho rozchodu na všechny další. Co jednomu mládenci vadilo, a kdo ví, zda to byl skutečně ten „vous“, může druhý shledat neodolatelným.

Kamil Halbich v seriálu Chlapci a chlapi (1988)

Jana chce se mnou jen kamarádit

Oldřich: Již před vojnou jsem se seznámil s dívkou, která se jmenuje Jana. Když jsem jí poznal, bylo jí 17 let. Studuje střední školu. Byla mi hned sympatická, začali jsme spolu chodit. Bylo mi s ní fajn, tak, jako s žádnou jinou holkou.

Jak jsme hubli

Unikátní obrazové publikace Retro věnovalo čtenářům OnaDnes.cz nakladatelství...

Další díl z osmidílného RETRO seriálu bude o tom, jak jsme za socialismu hubli, jaké diety jsme drželi. Sledujte v pátek 19.10. V posledním díle vás čeká kvíz a deset vylosovaných čtenářů, kteří uspějí, získá obrazové publikace Retro.

Jakmile jsem odešel na vojnu, změnil se náš vztah v přátelství, nebo vlastně v kamarádství. Jana chce se mnou jen kamarádit. Má mě za prima kluka. Já s ní chci ale chodit, tak jsem to kamarádství odmítl. Přestal jsem psát dopisy. Ale za pět měsíců od ní přišlo psaní a bylo moc pěkné. Jenže se situace nezměnila. Vždycky když mám svátek nebo narozeniny, tak si na mě vzpomene. Chtěl bych s ní znovu chodit, ale asi by mě zase odmítla. Poslední dobou mi v dopisech pokládá záludné otázky, jako jestli s někým chodím a podobně. Snažil jsem se zapomenout, neboť kamarádství mi nestačí a Janu miluju. Ale sotva trochu zapomenu, vždycky mi znovu napíše, a já už zapomenout nemůžu a nechci... 

O dovolence mě pozvala k nim. Říkala, že od té doby, co spolu kamarádíme, poznala dva chlapce, ale zklamali ji a všechno skončilo. To já bych jí nikdy neudělal. Po celou dobu, co Janu znám, nedošlo mezi námi k intimnímu styku, jen jsme se líbali. Když jí napíšu, abychom spolu začali chodit, vždy odmítne. Ale známe se už skoro čtyři roky. Asi jsem se dopustil nějaké chyby, o které nevím.

Sally: Je docela možné, milý Oldo, že Jana má divnou povahu a že si přátelství a lásku představuje jinak než ty. Je to však její i tvoje štěstí, vždyť mladým mužům jde vždy právě o ty dívky, které jsou jiné než „ty ostatní“. Její nápad zůstat „jen“ přáteli či kamarády se mi dokonce velice líbí, neboť vojenská služba mnohou velkou lásku ukončí a mnohá velká láska při ní začne.

A tak je lepší, když se na počátku vojny neslibuje věrnost až za hrob, protože sliby jsou chyby. Myslím, že Jana ti však zcela jasně dokazuje, že o tebe stojí nejen těmi pozornostmi k svátkům a narozeninám a tím, že ti píše, ale především tím, že ti před vojnou nabídla to kamarádství. Ukazuje se, že to bylo moudré, ty sis ověřil, že o ni stojíš a že ti ten cit vydržel celou vojnu. Totéž si jistě říká i ona a pravděpodobně až se z vojny vrátíš, nebude již nic namítat proti přeměně kamarádství v lásku...

Vybrala jsem tvůj dopis mezi ostatními proto, aby dívkám, které si myslí, že musejí ihned dát všechno, nebo jinak že všechno ztratí, sloužil její příběh za příklad: Neboť nebýt toho „jen“ přátelství, nevěděl bys asi, jaká Jana opravdu je a proč ti stojí za to na ni myslet a čekat.