S manželem jsem víc jak čtrnáct let. Poznali jsme se na konci našich studií na vysoké škole. Já jsem holka z Prahy, typicky založený městský člověk, který má sice přírodu rád, ale stačí mi pár dní a pak zase rychle spěchám do města. Mám ráda své pohodlí, kdy nemusím řešit, zda mi neujel poslední autobus, zda budu mít kde nakoupit, všechno mám po ruce. Zkrátka jsem spokojená tam, kde žijeme a nechci to měnit. Kdoví, co bude, až zestárneme, ale dnes v tom mám jasno.
Manžel naopak vyrostl na vesnici, sice nakonec skončil v Praze, protože sem přišel na studia a pak dostal hodně zajímavou pracovní nabídku, ale vím, že jemu by problém rozhodně nedělalo vrátit se zpátky tam, kde vyrostl. Nemluví o tom, že by chtěl žít mimo město, mimo Prahu. Jsme v našem bytě, ve kterém se dvěma dětmi žijeme, opravdu spokojení, máme hezké okolí, kousek do velkých parků i les je nedaleko, ale když jsme přijeli na venkov do domu jeho rodičů, vždy pookřál a byl jak vyměněný, takový uvolněný.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ten dům je opravdu moc hezký, manželovi rodiče se o něj dobře starali, vlastně už i generace prarodičů dům zvelebovala. Kolem je nádherná zahrada, jabloňový sad, patří jim i kousek lesa a louka před ním. Když jsme se s mužem seznámili, vlastně mě „dostal“ na vyprávění o tomto krásném koutě. Jezdili jsme tam spolu před svatbou, po svatbě, s dětmi, trávila jsem tam docela dost času, když jsem byla s dětmi na rodičáku.
Manžel měl navíc úžasné rodiče, kteří naše děti milovali a ony je. Bohužel tchán před pěti lety zemřel. Tchyně se z toho tenkrát zhroutila a vlastně nikdy se z jeho smrti pořádně nevzpamatovala. V domě dál žila, ale vzdala se svého dědického podílu ve prospěch svých dětí a přepsala na ně i svou polovinu domu. Manžel má ještě dvě sestry, které pochopitelně v domě také vyrostly, ale už dlouhé roky tam nežijí. Jedna se vdala do sousedního města, kde mají s manželem domek. Druhá také odešla za manželem, ale je už pár let rozvedená a žije sama s dcerou.
Starost o dům zůstala na manželovi
Můj muž vždycky rodičům pomáhal, je hodně manuálně zručný a jak často říkal, takovou prací si vlastně odpočine. I já jsem občas přiložila ruce k dílu, hlavně na zahrádce, pomáhala jsem tchyni zavařovat, zpracovávat úrodu. Manželovy sestry sice také občas přijely, ale rozhodně ne tak často jako my s manželem a dětmi. Když tatínek zemřel, jezdili jsme za maminkou mnohem častěji a vlastně veškerá práce kolem domu byla na mém muži. Pochopitelně nezvládl všechno vlastními silami, ale i sehnat nějaké řemeslníky je dost vysilující, zvlášť v dnešní době.
Bohužel maminčino srdíčko nevydrželo a před víc jak dvěma lety zemřela. Dům zůstal opuštěný. Poprvé po dlouhých desítkách let v něm nikdo nebydlel. Nikdo z nás si nedokázal představit, co to bude znamenat. Když se v domě nebydlí, začíná chátrat mnohem víc, než když je zabydlený. Manžel se rozhodl, že to tak nenechá a sestry mu v tom rozhodně nebránily. Sice mu slíbily pomoc, ale je natolik sporadická a vždy, když je požádá, jestli by tam nemohly třeba na pár dní jet, zalít zahradu, pomoci s něčím v domě, mají s tím problém a vymlouvají se, že se jim to zrovna teď nehodí.
Takže tam jezdíme sami a je to čím dál víc svazující a už nás to i hodně unavuje. Děti také protestují, že musí být pomalu každý víkend s námi na vesnici. Občas tam třeba jede manžel sám, jenže to není až tak blízko, aby jel jen na otočku, takže tam přespí a víkend je zabitý. Další, co začíná být nepříjemné, jsou peníze, které nás údržba domu stojí a ani benzin není pochopitelně zadarmo. Říkala jsem manželovi, aby se domluvil se sestrami, že by měly přispět, ale obě se vymlouvají, že nemají. Jedna splácí hypotéku, druhá je samoživitelka.
I když mě to netěší, byla bych vlastně ráda, kdyby se dům i s pozemky prodal. Bylo by to asi nejlepší řešení. Sice bych se nebránila tomu mít někde malou chaloupku nebo chatu, kam by člověk občas z Prahy vypadl, ale něco opravdu malého se zahrádkou a především kousek od nás, ne 350 kilometrů daleko. Jenže jsem narazila, protestují manželovy sestry a protestuje manžel. Prý je to dědictví po rodičích, dům, kde vyrostli. Švagrová mi řekla, že máma s tátou by se obraceli v hrobě, kdybychom to prodali. Já ale vím, že by nám to doporučili, chápali by, že to neděláme kvůli penězům, které bychom z prodeje měli.
Hedvika
Názor odbornice: Nemusíte se přizpůsobit jeho představám
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Hedviko. Dům po rodičích sice zdědil manžel se sestrami, citelně však zasahuje do života vaší rodiny. Je v pořádku, abyste s mužem mluvila o tom, jak budete trávit volný čas či jakým způsobem budete investovat rodinné finance. O tom můžete mít každý jinou představu, v ideálním případě budete hledat kompromisní řešení. Rozhodně to však nemusí znamenat, že přizpůsobíte svůj volný čas a volný čas dětí pouze domu a péči o něj.
Ohledně dalšího nakládání s dědictvím by si váš manžel měl promluvit se svými sestrami. Z vašeho vyprávění jsem však vyrozuměla, že ani manžel není fanda prodeje nemovitosti. Rozhodnutí, zda prodat či nikoliv, má být na třech dědicích, ti by se měli dohodnout. Jedna rovina je emoční (dům rodičů, na který mají hezké vzpomínky), druhá je finanční (máme na to, abychom se rovným dílem podíleli na údržbě domu?). Bude-li manžel chtít znát váš názor, sdělte mu jej, vyjádřete však respekt k tomu, že řešení situace je na dědicích.
Moc bych si neslibovala od jakéhokoliv tlačení manžela směrem ke svým představám. Na druhou stranu skutečně nemusíte vždy do domu jezdit s ním. Věnujte se o víkendech také sobě a dětem s jejich oblíbenými činnostmi. Domnívám se, že váš muž dříve nebo později dospěje k dobrému řešení situace.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. února 2020. Anketa je uzavřena.
