Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Svého muže jsem poznala až po třicítce, už jsem se pomalu vzdávala naděje, že i já najdu toho pravého, se kterým založím rodinu. O to víc jsem se soustředila na práci. Žila jsem v Praze, po škole jsem dostala nabídku na práci z kategorie „taková nabídka se neodmítá“. Měla jsem v té době už delší dobu přítele, znali jsme se ještě ze školy a plánovali společnou budoucnost, svatbu a jednou i děti. Ale na to všechno byl ještě čas, nejdřív jsme si chtěli užívat a budovat slibně rozjeté kariéry.
Jenže jsem otěhotněla, bylo mi pětadvacet a dítě jsem tedy rozhodně nechtěla. Příteli jsem o svém těhotenství neřekla, tušila jsem, že by byl proti interrupci. Jediná máma to věděla a pochopitelně mu to prozradila. Nedokázal mi to odpustit, tedy spíš to, že jsem mu nic neřekla a rozhodla za nás oba. Rozešel se se mnou. Zůstala jsem sama, byl to zvláštní pocit nemít vedle sebe partnera. Nějakou dobu jsem z toho byla hodně špatná, ale časem to přebolelo.
Měla jsem ještě pár známostí, ale nikdy to nebylo ono. Přehoupla se mi třicítka a mně začaly cinkat pověstné zvonečky. Najednou jsem zatoužila po dítěti. Ale usmálo se na mě štěstí a seznámila jsem se s rozvedeným mužem, o pár let starším. V době, kdy jsme se poznali, vyřizoval pozůstalost po rodičích, zdědil krásný dům s pozemky prakticky na samotě. Uměl o něm tak krásně vyprávět, že jsem zatoužila se tam podívat. A domu jsem také propadla. Jenže potřeboval velkou rekonstrukci a přítel se rozhodl, že ho dá dohromady sám s kamarády, jen na odbornější práce sežene řemeslníky.
Na samotě u lesa
V tomto domě vyrostl, pak odešel do Prahy do školy a už se tam nevrátil. Rozhodl se však, že se tam vrátí natrvalo. Pracoval jako ajťák, mohl si dovolit žít tam, navíc mi řekl, že městskému životu nijak nepřivykl a teď má šanci to změnit. Dá se říct, že mě svým nadšením dostal. I já jsem najednou zatoužila po změně. Mohla jsem si ve firmě, kde jsem pracovala, také dovolit si občas vzít práci domů.
Rok trvala rekonstrukce, přítel, jak mohl, bydlel už v domě, aby na všechno dohlížel a pochopitelně i přiložil ruce k dílu. Já tam bydlela nárazově a pár dní v týdnu dojížděla do Prahy do práce a bydlela ve svém bytě.
Do toho jsem otěhotněla. Do měsíce jsme se vzali a těšili se na nový život v novém domě. Do porodu jsem ještě žila v Praze, přestěhovat jsem se chtěla až s dítětem. Svůj byt jsem nakonec pronajala, uvažovali jsme, že ho prodáme, abychom měli na výdaje s rekonstrukcí, ale pak jsme z pronájmu hradili splátky úvěru.
Idyla se změnila v noční můru
Dcera se narodila na přelomu jara a léta, bylo nádherné počasí a já si na venkově připadala jak v ráji. Jenže jak plynul měsíc za měsícem, docházelo mi, že ten život na samotě u lesa není tak romantický, jak se mi dříve zdál. Byli jsme tam široko daleko sami, do nejbližší vesnice to bylo pár kilometrů. Nikde v okolí žádní sousedé, lékař i obchody také daleko, a to ani nemluvím o školce a jednou i škole.
Pochopitelně oba s manželem máme auto, ale ani tak to není ideální. Mně hodně chyběli hlavně lidé. Mít si popovídat i s někým jiným než s manželem. Sice jsme byli spolu doma, klapalo nám to, ale on často byl zavřený u sebe v pokoji a pracoval. Já občas vyrazila za rodiči, sem tam i za kamarádkami, jenže žádná z nich už neměla malé děti.
Máme sice krásný dům, moderně zařízený, velkou zahradu. Dcera žije ve zdravém prostředí. Máme dva psy i kočky. Mnoho lidí by nám mohlo závidět. Ale já jsem čím dál víc nespokojená, nedokážu si představit, že takhle budu žít celý život. Děsím se i toho, až se budu vracet do práce, jak to všechno budeme zvládat.
Před pár dny jsem se rozhodla a vypověděla nájem lidem, kterým jsem pronajala svůj byt v Praze. Bylo to takové chvilkové rozhodnutí, říkala jsem si, že až bude byt prázdný, že se tam s dcerou nastěhuji a budu za manželem jen dojíždět. On o tom neví a jeho reakce se bojím. Navíc si nejsem jistá, jestli jsem udělala dobře.
Adéla
Názor odbornice: Mluvte s partnerem
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Adélo, zkuste se na chvíli zamyslet a představit si, že byste se ocitla na místě svého muže. Zkuste přijít na to, jak by vám bylo, kdyby vůči vám nevysílal jakékoliv signály, že je nespokojený. Najednou by vás postavil před hotovou věc, že se stěhuje (třeba i s dítětem) jinam. Předpokládám, že byste se cítila překvapena, dotčena, zrazena, ztracená.
Jakýkoliv vztah by měl být především postaven na komunikaci. Jakkoliv to zní jako klišé, nic funkčnějšího lidstvo nevymyslelo. Ve vztahu spolu někdy souhlasíme, shodneme se, jindy však můžeme mít opačný názor. Naše drahá polovička nám však do hlavy nevidí. Když ji (či jej) o svém prožívání neinformujeme, těžko se ho dovtípí. Proto se svým partnerem mluvte. O svých pocitech, obavách ze samoty, o potřebě lidského kontaktu se širším okolím, o vráskách z budoucího dojíždění za prací, školkou či školou. Společně zkuste nalézt cestu, jak situaci řešit. Podělte se o své starosti stejně, jako sdílejte s mužem i radosti.
Ve vztahu nejste soliter, jste tam dva, a proto je dobré se naučit spolu (slušně a efektivně, bez zbytečné kritiky toho druhého) mluvit o příjemných i nepříjemných věcech. Také vaše dítě má dva rodiče, potřebuje je oba. O tom, kde budete s dítětem bydlet (stejně jako o volbě vzdělávacího zařízení či kroužků pro něj), hovořte a rozhodujte jako rodiče společně. Nestavte před sebe dítě jako štít místo toho, abyste se svým partnerem smysluplně komunikovala. Přeji vám hodně štěstí ve snaze se umění komunikace naučit. Velmi vám jím totiž zkrásní život.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. června 2020. Anketa je uzavřena.
