Podle mě, když dojde k již notoricky známému spojení, je do té doby dokonalá žena nakažena bacilem Chlapovicus Neandrtálicus. Četla jsem různé články o požehnaném stavu, pocitech štěstí, humorné příběhy o změnách tělesných i duševních. V článcích pro budoucí matky se často básní o tom, jak krásné je být těhotná, jaký pocit žena má, když cítí, že v ní roste nový život.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
To se píše v článcích, z reálných příběhů v mém okolí znám jiný obrázek, včetně mých vlastních pocitů. Mé tělo se mění, reaguje jinak, nemůžu dělat nic tak, jak jsem byla zvyklá, trápí mě různě děsivé myšlenky a nejistota. Nákaza jako první zasáhla mozek - přestal řešit, co si obleču, a začal pátrat po tom, jak se dokážu postarat o toho "pidilida".
Prohýřené nebo prospané noci se změnily v dlouhé sledování prasklin u stropu a přemýšlení, co bude. Jaké to bude? Zvládnu to? Vždy já nemůžu na pivo, nemůžu tatarák, letos nepojedeme na dovolenou. První sobecké pocity. Na začátku je těhotná v takovém šoku prolínajícím se s nevolností a extrémní únavou, že ani neví, kdy se to vlastně poprvé ráno snažila obléct do kalhot a ty nešly zapnout. A když si to konečně uvědomí, sešupem sklouzne do období, kdy nejen, že jí nic není ze starého šatníku, ale kdy navíc nemůže spát v oblíbené poloze, kdy jí salát s lososem a rukolou najednou přijde odporný a milovaná káva je nahrazena špaldovou kávovinou.
Co se to se mnou děje? Něco je jinak, já asi opravdu budu mít dítě. Doktorka potvrdí, že vše je v pořádku. Naštěstí. Pocit štěstí ale hned vystřídá zděšení, že teď už ten prcek někudy musí ven. Kudy asi? Další obrovský strach a smiřování se. A nákaza pokračuje vesele dál, vyboulí břicho, rozklepe ruce a …. ovládne mozek.
Bacil mě zcela ovládl
Nikdy jsem nefňukala, vždy jsem se prala o své štěstí, byla samostatná a zodpovědná. Spolehlivá. Energická. Postupně přibývají historky s autem, o kterém nevíte, kde jste ho zaparkovala. Smějete se. Necháte doma jednou klíče. Divíte se. Jdete koupit zeleninu na salát a donesete jen toaleťák. Smějete se.
Čím větší břicho, tím více historek, než smích vystřídá pláč. U reklamy. Nad rozsypanou moukou. Nad slovem, které vám vypadlo a posluchač několik dlouhých vteřin zírá na vaše rty hledající ten správný výraz.
Přesto pořád doufáte, že to jsou jen náhody, že přeci vy jste vy a nemůže to být jinak. Vždyť nic jiného neznáte. Vy jste ta bezchybná chobotnice, která při telefonování vaří a jde nakupovat bez seznamu. Vy přeci nejste chlap. Omyl. Velký. Začnete chodit na schůzky v jiný čas. K doktorce v jiný den. Hledáte v lednici máslo a nevidíte ho, protože je přímo před vámi. Všude se doma povalují věci a vám je to jedno, hlavně že máte v ruce Míšu a v televizi Ordinaci. To je teď váš vesmír. Až do té chvíle, než vám ve světlé chvilce dojde, že na sedačce už nesedíte vy. Možná vám i dojde, že už to lepší nebude. Mužský faktor ve vašem těle zvítězil a usadil se v hlavě.
Kolem 6. měsíce dosahuje nemoc vrcholu a váš každý den začíná stejně, nechcete z postele, nelogicky se motáte po bytě, a když dojdete, kam jdete, už nevíte, proč tam jdete. Upadne vám krém, upadnou hodinky, upadne utěrka. Necháte to ležet, vždyť nemůžete pořád něco sbírat.
Jdete do práce, ve výtahu zjistíte, že váš oběd zůstal doma v lednici. A na zastávce nenajdete mobil. Je v ložnici. Z práce jdete dříve, protože jste ten den strašně unavená a u dveří do bytu zjistíte, že klíče jsou zapomenuté v práci. Přes rameno máte těžký počítač. Manželovi zavolat nemůžete, protože telefon je v zamčeném bytě v ložnici. Obrovský nával vzteku vystřídá zoufalý pláč.
Nakonec po dvou hodinách seženete náhradní klíče, abyste doma celá ufuněná hledala v kabelce kapesníčky, a našla ty zapomenuté klíče. Tak tady už končí veškerá sranda.
Kde je ten samostatný člověk? Proč nic nezvládám tak, jak jsem zvyklá? Kdo je ta unavená, vystresovaná ženská? To jsem já? Je to normální?
Jarka
Názor odborníka: Těhotenství si jede po svém
Dobrý den, Jarko, popsala jste to teda krásně, až jsem se musela smát. Buďte úplně v klidu, je to opravdu jiný stav a každá žena ho zvládá a prožívá trochu jinak, taky podle toho, na jaký výkon u sebe byla zvyklá. Vy jste byla zřejmě dost výkonná, samostatná a chytrá žena a najednou to přestalo fungovat. To vám tělo jen říkalo: "Zpomal, přelaď se, nastává nové období v životě."
Všimněte si někdy feny, která čeká štěňata. Ta prostě jen leží a nepřítomně kouká. Těhotenství rozhodně není nemoc, na druhou stranu nemůžeme přeci očekávat, že budeme fungovat úplně stejně jako dosud. V dnešní době není moc moderní prostě jen tak spočinout, když potřebujeme, a už vůbec nemáme rádi, když se děje něco, čemu moc nerozumíme. Ale těhotenství si prostě jede po svém, ať děláte, co děláte. A tak to taky musíme přijmout.
Leona Dyrehauge, Psychologie.cz
Je normální, že jsem vystresovaná a nic nezvládám? Zažily jste něco podobného?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 6. května 2013. Anketa je uzavřena.
