On: přivedl jsem mámě domů ženu a s ní dítě, které má jiného otce. Spolu jsme zplodili ještě jedno dítě. Našel jsem si jinou, zplodil jsem s ní další dítě. Je to fajn, hraji si na otce, všechny děti mne mají rády: Ona: otěhotněla jsem, on se rozvedl, neboť jsem mu vysvětlila, že dítě je jeho. Po čase jsem se přistěhovala k němu, ale tchýně už ten galimatyáš neskousla. Tchýně: mám jednoho syna, jednu vnučku a k ní jednu "připřátelenou" vnučku, která má svoji vlastní babičku, možná i dědu, ale co - holky jsou jak sestry a já už si tak nějak zvykla. Teď mně syn domů dovedl ženu i s dítětem, oženil se s ní a tvrdí, že její syn je i jeho. Už mně to nebaví, kolik dětí ještě budu muset zkousnout a tvářit se, že jsou to vnoučata. Tak nějak to vidím já. Tři sólisté, každý hrající si svoji partituru a očekávající empatii od zbylých dvou. Chudáci ta děcka mezi nimi. Ač sourozenci, moc šancí najít si k sobě cestu v dětství nemají.

Ano, však já nehovořím o vlastní zkušenosti, ale jak na mne babiččin náhled dýchá z článku. Znám to velmi dobře v generaci kamarádek, kdy díky průběžnému "přátelení se" jejich dcer či synů mají každý rok jiný počet vnoučat a není výjimkou, že děti se předtím neznají, po prázdninách se rozejdou a pak se už v životě neuvidí. Pro mne jsou děti jako děti, moje kamarádka tomu po patnácti letech učinila přítrž, kdy si vůbec neodpočinula a její tři synové jí průběžně naváželi na chalupu různý počet tu známých, tu neznámých dětí.

Jestli to potřebujete nutně vědět, mohu vám na ni předat kontakt. Zde pouze píšu, jak kamarádka vnímala nastalou situaci. Jen pro ilustraci asi 4 roky zpět, kdy byla po operaci kyčle, syn nezavolal a přivezl jí 5 dětí různého věku s tím, že zítra odjíždí na dovolenou a děcka se na babičku tak strašně těší.

Tak je syn nevychovany fracek.