S manželem jsme spolu krásných pětatřicet let, našemu manželství se naštěstí vyhnuly velké konflikty. Vždycky jsme se dokázali na všem dohodnout. Oba jsme z velkých rodin, máme několik sourozenců a už z dětství jsme si odnesli, že je třeba dělat kompromisy a umět se přizpůsobit.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Narodily se nám dvě děti, dcera a syn. Máme i tři krásná vnoučata. Naštěstí děti s rodinami nebydlí daleko od nás, takže se celkem často vídáme.
Začátky našeho manželství nebyly jednoduché, peněz jsme moc neměli, dlouhé roky jsme žili jen v malém bytě o jedné místnosti s kuchyňkou. Manžel byt dostal od továrny, kde pracoval jako mistr. Já byla učitelka na prvním stupni. Dcera se nám narodila dva roky po svatbě, za další dva roky pak syn. Když na ty roky, kdy jsme se tísnili všichni v jedné místnosti, s odstupem let vzpomínám, říkám si, jak jsme to vůbec mohli zvládat. Manžel pracoval na směny, potřeboval se vyspat a já tam byla i s dětmi. Ale všechno jsme zvládli.
Pak zemřela moje babička, naši zdědili její domek a nakonec se rozhodli, že moje rodina ho potřebuje nejvíc a dali nám ho. Dům sice potřeboval rekonstrukci, ale my byli šťastní, po pěti letech v jedné místnosti jsme se stěhovali do patrového domku se zahradou.
Dům jsme rekonstruovali dlouho, zadlužili jsme se, ale stálo to za to. Máme krásné bydlení a nejraději to u nás mají naše vnoučata, kterým manžel na zahradě udělal úplné dětské království.
S manželem máme i společné koníčky, oba rádi čteme, ale co máme úplně nejraději, je cestování. S dětmi jsme procestovali celou naši republiku, každý rok jsme o prázdninách jeli do jiného kraje, který jsme prochodili, prohlédli si všechny památky, seznamovali děti i s historií, což je další náš velký koníček. A nejen historie naší země, ale i Anglie a Francie. S manželem jsme se těšili, až děti vyrostou, nebo až odejdeme do důchodu, že procestujeme i Anglii, Skotsko a Francii.
Aktivní důchodci
Jak se nám blížil důchod, začali jsme plánovat, jak ho vlastně prožijeme. Naštěstí se nám podařilo něco naspořit, žijeme ve svém, všechny dluhy máme splacené, jsme oba celkem nenároční, takže nijak zvlášť neutrácíme. Proto jsme se rozhodli, že nebudeme ani přesluhovat. Sice mě mrzelo, že už nebudu učit, jsme učitelka tělem i duší a svou práci opravdu miluji, ale na druhou stranu jsem se už těšila na dny, týdny, měsíce a roky, které s manželem budeme trávit spolu, cestováním, s koníčky i dětmi a vnoučaty.
Také jsme si schovávali na důchod jeden velký úkol – prohrabat se věcmi na půdě. Za desítky let se nám tam toho tolik navršilo. Uvažovali jsme, že bychom tam třeba i udělali nějaké podkrovní bydlení, ale hlavní úkol byl ji nejprve uklidit.
Do důchodu jsme s manželem odešli před necelými dvěma roky. Vyšlo nám to skoro stejně, já šla o dva měsíce dřív než manžel. Už jsme měli i první plán, kam vyrazíme na výlet. Zvolili jsme Provence a během čtrnácti dní ho celé procestovali. Na další rok jsme si naplánovali skotskou vysočinu, ale i během roku jsme cestovali, navštěvovali jsme místa u nás v Česku, kde se nám dřív líbilo a kam jsme se chtěli jednou vrátit. Pracovali jsme kolem domku, hlídali vnoučata, pustili se do čtení knih, které čekaly v knihovně, až si na ně uděláme čas.
Filatelista
První rok zaslouženého odpočinku utekl, ani nevím jak. A došlo i na půdu. Jenže po několika dnech manžel objevil své staré album známek, které sbíral ještě za svobodna i prvních pár let manželství, jenže když jsme se přestěhovali do domku, tak už na ně neměl čas a album skončilo mezi dalšími věcmi na půdě. Manžel byl úplně nadšený a prakticky ode dne, kdy se k němu ten jeho poklad vrátil, nedělá nic jiného, než se hrabe ve známkách, pořád něco hledá na internetu.
Zaregistroval se do nějaké skupiny filatelistů a je jak v transu. Na nic jiného nemá čas, nic jiného ho nezajímá. Místo našich výletů vyráží na srazy dalších známkami potrefených kamarádů. Odložili jsme i naši velkou cestu do Skotska.
Jsem otrávená, najednou mě ten důchod vůbec netěší. Tak ráda bych se zase vrátila mezi děti. Což jsem si dokonce i domluvila. Před prázdninami jsem pár týdnů pomáhala tak dvakrát do týdne v družině ve škole, kde jsem učila.
Ředitelka mě přemlouvá, abych tam po prázdninách nastoupila na plný, nebo aspoň poloviční úvazek. A já mám sto chutí na to kývnout. Ovšem manžel je proti, prý jsme si řekli, že už pracovat nebudeme, že si budeme užívat důchod. Jenže já si ho neužívám, naše plány byly úplně jiné.
Věra
Názor odbornice: Přizvěte manžela ke spolupráci
Vážená Věro. Pokuste se sednout si s manželem k jednomu stolu a mluvit. O svých očekáváních, o tom, jak jste vy pochopila společné plány, jak jste se na ně těšila. Ptejte se muže na jeho očekávání i na následnou realitu, nakolik se v ní jeho plány naplnily? Pokuste se mu srozumitelně vysvětlit, na co byste se těšila, kdybyste se (byť částečně) vrátila do práce.
Každý z vás si zasloužíte svůj svět. Avšak i společná sféra je důležitá. Je to právě ona, která vztah vyživuje. Do dobře fungujícího soužití je potřeba dostat všechny tyto oblasti, čas na něco pro každého z partnerů i pěkný společný čas páru.
Pokuste se společně s mužem vymyslet, jak by mohlo fungovat soužití naplňující oba dva. Když jej přizvete ke spolupráci a on se jí zhostí, máte polovinu úspěchu v kapse.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. srpna 2019. Anketa je uzavřena.
