Sestra je o pět let starší než já. S rodiči jsme žili na vesnici, asi 100 kilometrů na jih od Prahy.
Vždycky jsem měla větší ambice než sestra, přitom rodiče nás obě vychovávali naprosto stejně. Nedělali mezi námi žádný rozdíl. Co dostala jedna, dostala i druhá. I když je mezi námi docela velký věkový rozdíl, nikdy jsme si nemohly stěžovat, že by rodiče sestře říkali, že by měla mít víc rozumu, když je starší a mně, že něco nemůžu, když jsem mladší.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
V 18 letech jsem odešla do Prahy studovat vysokou školu a v Praze už jsem zůstala. Našla jsem si i fajn chlapa, se kterým mám dvě malé děti. Nyní jsem s mladším synem na rodičovské dovolené. I má sestra sice vystudovala střední školu v Praze, ale poté se vrátila na venkov. Bydlí ve stejné vesnici jako moji rodiče, je vdaná a má dvě děti.
Žiju v Praze, sestra s rodiči
Jak už jsem psala, se sestrou jsme vyrůstaly v idylické rodině. Naši rodiče jsou úžasní lidé, bezproblémoví, s každým vychází. Vždy nám byli a jsou velikou oporou, žijí hlavně pro nás a vnoučata.
Vzhledem k tomu, že bydlím až v Praze, vídám je jen občas o víkendech. Sestra se s rodiči vídá častěji, hlavně její děti prarodiče zbožňují, takže u nich tráví hodně času. Babička jim stále vyváří a s něčím pomáhá. Když byly sestřiny děti malé, hodně sestře pomáhala i s hlídáním.
Bohužel sestra na vesnici nenašla dobrou práci. Živí se jako dělnice, má nízký plat a myslím, že kvůli tomu hodně trpí pocitem méněcennosti. Moc peněz domů nepřinese ani její muž. Moji rodiče její rodině hodně pomáhají i finančně.
Já žiji daleko od rodičů. S manželem jsme dobře finančně zabezpečeni, nemáme žádnou nouzi. Na druhou stranu jsem tu na děti stále sama, manžel je hodně v práci a obě babičky jsou daleko.
Sestra vyhledává hádky
Poslední dobou mě hodně trápí chování mé sestry. Vyvolává malicherné spory, s rodiči se hádá a pak s nimi dokonce nemluví. Znám svou sestru dobře, vím, že není zlý člověk, že je spíš nešťastná a svou zlobu si vybíjí na nejbližších. Většinou po pár dnech k rodičům zase přijde a tváří se, jako by se nic nestalo.
Rodiče nemají odvahu se hádat, nemají to v povaze, moc jim záleží na vnoučatech, bojí se, aby o ně nepřišli.
Chtěla jsem být dokonalá a to se mi vymstiloSimona napsala svůj příběh, ve kterém málem padla  |
Vždy jsem se snažila si jejich sporů nevšímat, ale nyní sestra s rodiči nemluví už víc než týden, nepouští k nim své děti a dokonce je tak drzá, že mi píše SMS, co jim mám vyřídit, přitom já jsem od nich 100 kilometrů daleko a ona bydlí jen pár metrů ve vedlejším domě.
Z jejího chování je mi opravdu zle. Rodiče to velmi trápí, maminka mi pak každý den volá, je z toho moc smutná, nespí kvůli tomu. Tatínek je zase hrozně rozčilený. Oběma je skoro 70 let, někdy mám strach, aby tyto malicherné spory nepoznamenaly jejich zdraví.
Nevím, co mám dělat. Mám si se sestrou promluvit? Mám ale strach, že pak s ní skončím rozhádaná i já. Nebo to mám nechat být, aby si to vyřešili sami? Je mi rodičů moc líto, tohle si opravdu nezaslouží. Jsem si přitom jistá, že sestra je má moc ráda, ale její chování nedokážu pochopit. Bohužel ona už je prostě taková, není družný člověk, nemá moc přátel, většinou si na každém něco najde.
Už jsem s ní měla pár sporů i já, ale vzhledem k tomu, že jsem pak vždy odjela domů do Prahy a přijela až za nějakou dobu, tak náš spor vždy nějak sám vyšuměl. Neměla jsem nikdy potřebu to nějak řešit, protože vím, jaká je. Nevídám se s ní ale tak často, aby mě to trápilo kvůli sobě, teď mě to ale trápí kvůli rodičům. Nemůžu se dívat na to, jak jsou z toho špatní.
Jarka
Názor odborníka: Otázky vedou k lepším řešením
Milá Jarko, jako člověk bych vám samozřejmě ráda dala stručnou a jasnou radu typu „Tohle a tohle udělejte, tohle a tohle tomu a tomu řekněte, takhle a takhle se chovejte, a všichni, vaši rodiče na prvním místě, budou spokojení a šťastní.“
Jenže po přečtení vašich řádků mě napadají zejména otázky. A ono se nakonec za léta, co si povídám s lidmi, ukazuje, že otázky vedou oklikou k mnohem lepším řešením, než jsou ta z hlavy sebezkušenějšího terapeuta – k těm vlastním. I když ty otázky kolikrát vyznějí nesmyslně.
Když se stárnoucí rodiče chovají jako dětiPo odchodu do důchodu se z rodičů stali zapšklí lidi, co spolu ani nevydrží v jedné místnosti, píše Jana  |
Tedy: Proč tak usilujete o„bezoblačné“ rodinné vztahy? K čemu je potřebujete, proč je pro vás těžké unést rodinný konflikt? A je to vůbec konflikt, i z pohledu ostatních zainteresovaných? Nebo je možné, že živou, často i negativně emočně nabitou komunikaci sestry s rodiči (možná živější, než je vaše komunikace s nimi i s ní – jste přeci daleko, a třeba k sobě mají paradoxně blíž i jinak než zeměpisně) vnímáte jako vážnou rozepři, vyzývající k rezolutnímu řešení, více vy než oni? Co vůbec téma vy a konflikt? Proč máte obavu z konfrontace se sestrou? Co by se vlastně stalo, kdyby se na vás rozzlobila? A odkud pramení vaše přesvědčení, že vaši rodiče jsou bezbranní a bezmocní? Souvisí to s jejich stárnutím? Co pro vás znamená mít stárnoucí rodiče? A opravdu se konflikt se sestrou neobejde bez vašeho zásahu? Ptala jste se rodičů, zda potřebují pomoct, podpořit, „řešit“? A jak se smiřujete s faktem, že vaše děti nevyrůstají v laskavé péči skvělých prarodičů jako děti vaší sestry? Můžete vy sama v něčem potřebovat (rodičovskou) podporu, může být něco pravdy na klasické psychoanalytické hypotéze, že dáváte s plným nasazením něco, co potřebujete vy sama?
Je možné, že mé otázky jsou naprosto irelevantní, že střílím úplně vedle. Že váš rodinný příběh je mnohem přímočařejší a rozuzlení jednodušší. Třeba tkví v obyčejném popovídání si se švagrem nebo domluvě se sestrou. Jedním ani druhým určitě nic nezkazíte. Nebo možná můžete svým rodičům dále dávat péči, lásku a pozornost bez ohledu na to, co se děje mezi nimi a druhou dcerou. Možná právě udržení si odstupu od hádek a konfrontací vám ušetří energii, kterou jednou za čas, když rodiče navštívíte, přetavíte v příjemné chvíle s milovanými lidmi. Máte jim toho spoustu co nabídnout.
MUDr. Andrea Platznerová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. června 2015. Anketa je uzavřena.
