Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Je mi 34 let a moc bych chtěla mít dítě. Jenže přítel říká, že máme ještě čas, vždyť mnoho žen rodí své první dítě i v mnohem starším věku. To má sice pravdu, ale i když jsem zdravá, stejně se mi už moc dlouho čekat nechce. Nechci být „starou“ matkou a myslím i na dobu, až mé dítě jednou dospěje, abych si třeba užila i vnoučat. I moje máma mi říká, že mi času moc nezbývá – když byla stará jako já, bylo mně už třináct a bráchovi osm. Když jsme odešli oba z domu, byli naši ještě plni sil a už dost dlouho si užívají spokojený život.
Bezstarostný život
Minimálně do třiceti jsem byla dost lehkomyslná, užívala jsem si svobodného života bez závazků, kolem sebe plno přátel, zajímavá práce s celkem slušným příjmem. Cíleně jsem vyhledávala nezávazné vztahy, usadit jsem se rozhodně nechtěla. Nic mi nechybělo. Jenže se přehoupla třicítka, kamarádek i kamarádů bez závazků postupně ubývalo, a i moje myšlení se začalo postupně měnit. Po dítěti jsem zatoužila i já.
Pak jsem se seznámila s mužem o pět let starším, rozvedeným. Měl z manželství desetiletého syna, ale bývalá žena se odstěhovala do Belgie s novým manželem a on tak prakticky se synem ztratil kontakt. Nejvíc mě na něm zaujalo právě povídání o synovi, jak mu chybí, jak se jeden druhému vzdalují, jak kluk už za tátu považuje nového manžela své matky. Řekl mi, že až bude mít další dítě, nikdy nedopustí, aby s ním ztratil kontakt. Dnes vím, že jsem se zamilovala hlavně do jeho řečí o dítěti.
Začali jsme spolu chodit, po pár měsících i žít. Já mu hned řekla, že taky chci mít dítě, a on prohlásil, že nemusíme na nic čekat. Nakonec jsme se ale domluvili, že tomu ještě nějakou dobu dáme. A to bylo vlastně naposledy, kdy se k tomu mít dítě vyjádřil kladně. Od té doby jsem na téma my a dítě zabrousila několikrát, ale on to vždycky odbude slovy, že není kam spěchat. Když mu připomenu jeho slova, jak dítě chce a to co nejdřív, tak se rozčílí, že jsem hrozně urputná a pořád ho do něčeho tlačím.
Přítel je dost nevyrovnaný
Jak ale zjišťuji, přítel má dost zvláštní povahu. Dny je v naprosté pohodě, je milý, nosí mi květiny, denně mi opakuje, jak mě miluje, a najednou, jak když škrtne sirkou, se změní. Ráno se probudí vedle mě úplně jiný člověk, ani neodpoví na pozdrav, nemluví, tváří se jak tisíc čertů. Když se na něco zeptám, odsekne mi. Když to trvá i další a další den a já se zeptám, co se zase děje, je schopen začít řvát, že jsem nemožná, pořád na něm něco vidím, žít se mnou je prý očistec, a to on nemá zapotřebí.
A takhle se to s ním střídá už ty tři roky, co spolu jsme. Dokonce už jsme byli i několikrát od sebe a vždycky odešel on. Ale mohla jsem za to já, protože ho nenechám ani chvíli v klidu. Sebere se, zmizí na dny a jednou i týdny. Většinou je u rodičů v domě, má tam malý byt, kde bydlel před tím, než se nastěhoval ke mně. Na mé telefonáty a esemesky nereaguje. Ovšem pak se najednou zničehonic u mě objeví a prý že se nemám zlobit, že prostě chtěl být sám.
Jenže mě to takhle už moc nebaví. Na jednu stranu bych za naším vztahem nejraději udělala tlustou čáru, ale na tu druhou si naopak uvědomuji, že ho mám ráda. On umí být moc fajn, máme i dost společných zájmů, názorů, zažili jsme spolu i hodně hezké chvilky. I v sexu si rozumíme. A navíc pořád doufám, že jednou spolu budeme mít dítě a on se snad i díky tomu změní.
Anna
Názor odbornice: Dítě partnera nezmění
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Anno! Asi vás moc nepotěším. Počítáte-li s tím, že se přítel s příchodem dítěte změní (předpokládám, že máte na mysli „k lepšímu“), hraničí vaše přání s naprostou utopií. Dítě tuhle moc skutečně nemá. Nejeden pár dojel na představy, že se ten druhý s příchodem potomka začne držet více doma, bude mít o svou polovičku větší zájem, bude se více podílet na chodu domácnosti, bude lépe své drahé polovičce naslouchat, přestane pít...
Potomek je krásnou událostí s přesahem takřka na celý život, ale je i událostí, která vyžaduje, aby se osobnostně zralí rodiče zvládli načas jaksi upozadit a dokázali fungovat pro někoho dalšího. Ošemetné je, že osobnostní zralost nemusí jít nutně ruku v ruce s narůstajícím věkem.
Zažila jsem nejeden dobře fungující pár věkem kousek po dvacítce. Takový pár dokázal mít lehkost a energii mládí a nebyl ještě řekněme uvyknut blahobytu, o který načas s dítětem přicházíme (může se jednat třeba i o spánkový blahobyt, nemám na mysli výhradně finanční sféru).
Naopak jsem se nejednou setkala s velmi nefungujícími staršími rodiči, kteří nebyli ochotni se s příchodem dítka vzdát zaběhaného pohodlí svého předešlého bezdětného života. Podle vašeho popisu se přítel může potýkat sám se sebou. Netuším, jaká je realita, ale z vašeho vyprávění přítel nevychází jako příliš zralá osobnost. Je-li tomu tak, velmi bych se zdráhala uvažovat o početí potomka s takovým člověkem. Slyším vaše stesky, že vám tikají biologické hodiny. Také si nemyslím, že byste měla na dítě spoustu času. Avšak riskovat, že počnete potomka s někým, kdo si neví rady sám se sebou, bych si pořádně rozmyslela.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 11. května 2020. Anketa je uzavřena.
