S manželem jsme spolu skoro třicet let. Znám ho jak své boty, je to takový lidumil, kdykoliv se na něj někdo obrátí o pomoc, nikdy neřekne ne. Lidé ho mají rádi, někteří ho považují za troubu a mnozí ho zneužívají. Já se ho celou dobu, co jsme spolu, snažím usměrňovat. Říkám mu, aby se naučil lidi odmítat, ale je to často zbytečné. Žijeme na vesnici a lidé si už zvykli, že se vším, co se jim porouchá, mohou přijít za mým mužem.
Manžel má zlaté srdce
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Manžel vyrostl na vesnici, kde dnes žijeme v domku po jeho rodičích. Má ještě o dost mladšího bratra, nad kterým od dětství drží ochrannou ruku. Rodiče ho měli pozdě, na jeho výchovu nestačili, byl tak trochu jak se říká z divokých vajec. Navíc otec jim brzy zemřel a matka manželova bratra nezvládala. Vašek (manžel) vzal jeho výchovu do svých rukou a on na něj celkem dal, bral ho jako autoritu.
Když zemřela i matka, to už jsme byli s Vaškem několik let svoji, odešel švagr za prací do města. Manžel ho vyplatil, jenže mladému pánovi peníze dlouho nevydržely. Tenkrát už žil se svou budoucí ženou a ta si s nimi dokázala velmi rychle poradit.
My s manželem jsme dost skromní, máme malé hospodářství, takže ani neutratíme za nákupy, jsme v tomto směru dost soběstační. Také jsme dokázali nějakou tu korunu našetřit, stejně to děláme pro naše děti. Je nám jasné, že je to táhne do města, tak se jim snažíme občas finančně vypomoci.
Přijedou si pro výslužku
Se švagrem i švagrovou se občas vídáme. Většinou navštěvují oni nás. Už dávno jsem si všimla, že je to v době, kdy je nějaká ta úroda jahod, švestek, jablek nebo brambor. Také kdykoliv máme zabijačku, nezapomenou se pozvat. Ale je to rodina a já vím, že manžel na bratra hodně trpí, tak jsem vždycky radši potichu.
Jak jsem zjistila, švagr si od Vaška už i párkrát půjčil peníze, ale vždy šlo jen o pár tisíc. Prý mu to do poslední koruny vrátil, ale po tom, co s nimi prožíváme teď, manželovi moc nevěřím. Myslím, že svého bratra kryje. Což o to, já bych kvůli pár korunám nekafrala, ale teď už se jedná o 150 tisíc.
Před dvěma lety k nám přijeli švagrovi na návštěvu. Už od počátku mi byli podezřelí, nikdy nic nepřivezou a teď mi najednou přivezli parfém a manželovi drahou skotskou. Dlouho netrvalo a vypadlo z nich, že potřebují půjčit peníze, prý na nějaké rekonstrukce v bytě a nechtějí si brát úvěr, prý kvůli úrokům. Ale nemusíme se prý bát, peníze nám pochopitelně vrátí.
Já mlčela, byla jsem samozřejmě proti, ale nechtěla jsem to tak najednou říct. Čekala jsem hlavně, co manžel. Myslela jsem, že jim řekne, že se my dva poradíme. Jenže on rovnou řekl, jasně brácho, že vám pomůžeme, zítra můžeme jít pro peníze do banky. Byla jsem úplně zkoprnělá, házela oči na manžela, ale on byl tak šťastný, že může svému „malému“ bratrovi pomoct, že mě vůbec nevnímal. Nakonec se domluvili, že si ještě zavolají, kdy ten převod uskuteční. Jen, co odešli, pustila jsem se do Vaška, jak si to představuje takhle jim hned něco slibovat, vždyť ty peníze jsou i moje. A já bych jim je tedy nepůjčila, nebo bych alespoň s nimi sepsala smlouvu. Vždyť ani není pořádně řečeno, jak a kdy nám to vrátí. Pochopitelně jsme se pohádali. Manžel mi řekl, že je to jeho bratr, že mu věří a žádnou smlouvu s ním sepisovat nebude, že by se musel stydět.
K splácení se nemají
Právní poradnaJUDr Romany Lužné se můžete ptátv právní poradně ZDE.  JUDr. Romana Lužná |
Peníze jim asi za týden převedl a řekl mi, že se s bratrem domluvil, že nám budou každý měsíc posílat alespoň pět tisíc. Byla jsem naštvaná, ale co jsem mohla dělat? První splátka přišla, druhá taky, třetí a čtvrtá se zpožděním a pátou a ty další jsme už neviděli. Vrátili nám dvacet tisíc a 130 tisíc stále dluží. Manžel mi neustále tvrdí, že ty peníze určitě dostaneme zpátky, že je to přeci jeho bratr, jenže já to vidím jinak. Navíc jsem se od známé, která se švagrovou pracuje v jedné firmě, dozvěděla, že žádnou rekonstrukci doma nedělali, prý byli na hodně drahé dovolené. K tomu se nám samozřejmě nepřiznali. Ani jsem to manželovi neřekla, nevěřil by mi.
Došlo na má slova, kdybychom sepsali smlouvu, měli bychom něco v ruce a mohli z nich ty peníze vymáhat. Manžel mi to nepřizná, ale synovi řekl, že máma měla pravdu a že se v bratrovi hodně zklamal.
Jenže co teď? Chtěla bych je dát k soudu, mám totiž esemesku, ve které mi švagrová napsala, když jsem ji (manželovi za zády) před rokem uháněla kvůli splacení dluhu, že se nemusíme bát, že nám těch 130 vrátí, ale že teď mají nějaká vydání. Prý by ta zpráva mohla být brána i jako důkaz, že nám dluží peníze. Jenže to bychom je museli žalovat a to manžel nejspíš nepřipustí.
Lída
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. listopadu 2016. Anketa je uzavřena.
