Vdávala jsem se v téměř třiceti za muže o deset let staršího, rozvedeného a s patnáctiletým synem. Než jsem ho poznala, měla jsem pár známostí, ale žádná z nich nebyla natolik vážná, abychom spolu skončili natrvalo. Já se vlastně ani do žádného vážného vztahu nehrnula. Pořád jsem si říkala, že na rodinu a starosti s ní spojené mám dost času.
Žila jsem si takový spokojený a rozlítaný život. Měla jsem kolem sebe pár kamarádů ze školy, z práce, z fitka, nebyl snad jediný večer, kdy bych někde netrajdala. Bydlela jsem na privátu s kamarádkou a s jedním párem od nás z práce. Byt byl velký, podělili jsme se o nájem, naplnění lednice i úklid. Co nám chybělo? Nic!
Osamostatnila jsem se hned po maturitě, jsem prakticky jedináček (moje sestra je o dvacet let starší) a naši ke mně neustále přistupovali jak k malé holce. Potřebovala jsem jim dokázat, že už malá holka nejsem. Naštěstí to vzali celkem v pohodě, soustředili svou péči na vnoučata od sestry.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jenže i mně pomalu docházelo, že jednou přijde doba, kdy bych se měla usadit. Kamarádka, se kterou jsme bydlela, si našla přítele, otěhotněla a vdala se. Další spolubydlící si koupili byt na hypotéku a také odešli. Našla jsem si malý byteček jen pro sebe a postupně v něm trávila čím dál víc času, sama. Mnozí z přátel měli už rodiny a žili prostě jinak.
Se svým manželem jsem se seznámila naprostou náhodou, v knihkupectví, kde vybíral knihu pro syna a já pro synovce. Dali jsme se do řeči a nakonec z obchodu odcházeli spolu, oba jsme koupili stejnou knihu a vyměnili si telefonní čísla, že si dáme vědět, jak se knížka líbila. Zavolal mi už za dva dny, pozval mě do kavárny a od té doby jsme se začali vídat. Byl úplně jiný než všichni ostatní, se kterými jsem do té doby chodila. Nejen že se mi líbil, měl moc milé oči a krásný úsměv, ale zároveň mi imponoval tím, jak byl sečtělý, pozorný a galantní.
Vážná známost, dítě, svatba
Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Než jsem otěhotněla a vzali jsme se, hospodařili jsme se svými penězi každý sám. Domluvili jsme se na částce, kterou budeme přispívat do rozpočtu a zbytek peněz jsme měli každý pro sebe. Já to s penězi nikdy moc neuměla, vždycky jsem rozfofrovala celou výplatu a prakticky nic neušetřila. Byla jsem taková už odmalička, i když se mě rodiče snažili vést k tomu, abych si z kapesného něco dala stranou, ale to já ne, jakmile mi ho dali, utratila jsem ho.
Pak jsem otěhotněla, kdyby záleželo na mně, vdávat bych se nemusela, ale manžel prohlásil, že by si připadal hodně nečestně, prostě budeme rodina a je samozřejmostí, abychom byli sezdaní. Ze svatby jsem toho moc neměla, těhotenství jsem neprožívala zrovna dvakrát dobře.
Manžel se stal rodinným ministrem financí
Po svatbě manžel navrhl, že by se staral o veškeré finanční záležitosti kolem domácnosti. S nadšením jsem souhlasila. Nechala jsem svoji výplatu a později i mateřskou a rodičovskou posílat na jeho účet. Zpočátku jsem měla k účtu přístup stejně jako manžel. Jenže časem mi řekl, že když teď jsme vlastně jen o jednom příjmu, bude mi dávat peníze na domácnost a o zbytek výdajů se postará sám.
Nejdřív jsem z toho neměla moc dobrý pocit, přišlo mi, že mi nevěří, ale musela jsem uznat, že právem, opravdu jsem s penězi neuměla moc hospodařit. Doufala jsem, že se to naučím, když budu mít v ruce jen určitou část, budu prostě muset s tím vyjít a neutrácet za blbosti.
Po těch pár let, co jsem byla doma, to docela šlo, jenže jakmile jsem se vrátila do práce, chtěla jsem se s manželem domluvit, že si nechám výplatu posílat na svůj účet a můžeme si rozdělit různé platby za domácí náklady. On se třeba bude starat o placení bydlení, auta, já o nákupy a šetřit můžeme společně třeba na stavební spoření nebo nějaký spořicí účet. Nechtěl s tím zpočátku vůbec souhlasit, ale ukecala jsem ho. Vymínil si však, že mu zřídím přístup na můj účet.
Neustálá kontrola mě ničí
Fungovalo to asi dva měsíce. Pak mi řekl, že kontroloval, za co utrácím a je z toho naprosto v šoku, donutil mě, abych mu každou odchozí platbu a výběr z bankomatu pomalu do koruny vysvětlila, za co to bylo. Pak přišel s tím, že musím veškeré výdaje zapisovat a on si je pak kontroluje a porovnává se stavem na účtu. Nejdřív jsem to brala jako věc, která ho brzy přejde, že ho to za chvíli nebude bavit.
Jenže nic ho nepřešlo a mě to čím dál víc unavuje. Já už dávno nejsem nijak rozhazovačná, mám rodinu, dítě, můj přístup k penězům se za ty roky změnil a to, co předvádí můj muž, mě svým způsobem ponižuje. Já mám někdy pocit, že mě snad považuje za nesvéprávnou, dusím se pod tou jeho kontrolou. Chvílemi si říkám, jestli by mi bez něj snad nebylo líp.
Šárka
Názor odbornice: Není šťastné se kontrolovat
Vážená Šárko. Dohoda o finančním hospodaření patří v manželském soužití mezi ty důležité. Není tomu však proto, aby jeden z partnerů druhého kontroloval, či dokonce ponižoval. Cílem je, abyste oba poměrnou částkou přispívali do rodinného rozpočtu, ze kterého je hrazeno vaše společné živobytí.
Rodinný rozpočet tvoří výdaje nezbytné a výdaje zbytné. Mezi zbytné patří třeba spoření na dovolenou, na které je potřeba myslet třeba i dost dopředu.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Každý z partnerů by měl také mít, podle finančních možností rodiny, i své vlastní peníze, jakési kapesné. Zde by mělo být skutečně na každém z vás, za co své kapesné utratíte. Dohoda na konkrétních sumách, které jste ve svém rodinném rozpočtu schopni věnovat na jednotlivé položky, nemusí být dílem chvilky, může jít o složité vyjednávání. Zvládnete jej buď sami, nebo s pomocí odborníka - psychologa z manželské a rodinné poradny.
Při tvorbě dohody si partneři také dělí, o které sféry se bude každý z nich starat. Kdo bude kupříkladu hradit z rodinné kasy nájem, či kdo se bude starat o nákupy potravin. Není šťastné, když se následně partneři navzájem kontrolují. Je dobré, aby se oba snažili hospodařit co nejlépe a věřili tomu, že i ten druhý tak činí. Do svých peněz na osobní výdaje (do kapesného) by si neměli zasahovat vůbec.
Z poradny mám zkušenost, že nastavování společného finančního hospodaření je někdy během na dlouhou trať. Svou roli hrají jak naše primární rodiny, který náš přístup k financím ovlivnily, tak naše osobnosti (někteří mají rádi větší kontrolu než jiní). Je dobré o všech těchto faktorech vědět, mluvit o nich a mít na paměti, že nejde o boj kdo z koho. Naopak. Chceme utvořit společnou dohodu, která bude fungovat pro oba z páru.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 30. ledna 2020. Anketa je uzavřena.
