Všechny mé problémy začaly, když se mi narodila dcera. Měla jsem těžké těhotenství a manžel mi bohužel nebyl oporou. Práce pro něj byla důležitější. Navíc se mi po porodu vynořily vzpomínky na dětství, které jsem už měla dávno zasunuté v zapomnění. A nebyly vůbec dobré.
Dětství s fackami
V dětství jsem znala pouze strach, který mě vlastně provází celým mým životem.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Moji rodiče jsou hodně dominantní a myslí si, že mají vždycky pravdu. Každou chvíli jsem dostala facku. Nepozdravila jsem, následovala facka, každou chvíli mi přistála i za banality. Nejhorší na tom bylo, že rodiče se mlátili i mezi sebou
Mám ještě o rok mladší sestru. Naši nás vždycky srovnávali - já chytrá, ona tupý sportovec. Do zahraničí jsem se odstěhovala na nátlak otce, a kdyby sestra neotěhotněla, byla v zahraničí taky. Kdybych zůstala doma, nikdy bych to neustála. Otec se vždycky chtěl odstěhovat do ciziny, ale moje matka ne. On jí to do dnešního dne neodpustil, tak si své sny realizoval pře své děti.
S narozením dcery jsem dospěla, došlo mi hodně věcí a dostala jsem do těžkých depresí. Léčila jsem se tři roky. Jedinou starostí mých rodičů ¨v té době bylo, jestli nepodvádím svého manžela. V té době nám to totiž moc neklapalo, měla jsem mu za zlé, že mi nepomohl, když jsem po porodu padla do depresí. Nemohla jsem ani vstát, přestala jsem mluvit. A manžel šel prostě do práce, přišel domů až večer, jen se vyspat.
Od rodičů jsem se pomoci nedočkala
Deprese s dětmiTrpíte vážnou nemocí, ale přitom se musíte starat o své nejbližší. Jaké to je, popisují maminky na eMimino.cz |
Když jsem to řekla rodičům, požádala je o pomoc, slyšela jsem jen: vy jste generace, která nic nezvládne. To mě tak porazilo, že mi trvalo několik měsíců, než jsem jim odpustila. Nemusím určitě vysvětlovat, jaké to je, mít těžké deprese, starat se o malé dítě tak, aby z toho nemělo následky a chodit do práce. Není to vůbec žádná legrace. Začala jsem říkat rodičům, co se mi nelíbí. A to je velký kámen úrazu. Když jsem se ptala otce, proč mi už nevolá jako dříve, odpověděl mi: ty máš svůj život, na co bych ti volal.
Když k nám rodiče na pár dní přijedou a my máme návštěvu, tak dávají dost drsně najevo, že je návštěva našich přátel ruší. Naše vzájemné vztahy se začaly komplikovat a my s manželem nevíme, jak z toho ven. Rozhodli jsme se naše návštěvy u rodičů omezovat. Kdybych neměla dceru, tak bychom se k nim nevypravili vůbec. Nechci, aby přišla o babičku a dědečka. Takže tam jezdíme, ale pokaždé odjíždím jak spráskaný pes.
Naschvály
O Vánocích jsme k nim dorazili na první svátek vánoční a odjížděli o pár dní později na tátovy narozeniny, v sedm ráno. Rodiče pochopitelně věděli dopředu, kdy se vracíme domů. Ráno nevstali, jak to dělali posledních deset let. Jako kdyby to udělali schválně. Tak jsme odjeli bez rozloučení. Když jsem otci zavolala, jeho první věta byla, to jsi nás nemohla vzbudit? Pobouřilo mě, že mi zase strkají černého Petra. Nezareagovala jsem na to a mluvila dál.
Tři týdny nato mi napsal, co se děje, že se neozývám. Tak jsem mu napsala, že tomu posledně dali korunu, pokud ale chtějí mluvit s dcerou, nemám s tím problém. Odepsal mi, že jim mám poslat příručku, jak se mnou mají mluvit, kdy si můžou sednout, napít a hlavně nemám manipulovat s dcerou a manželem a vykládat jim svoji pravdu. Složila jsem se. Manžel mému otci zavolal a vysvětlil mu, že nikdo s nikým tady nemanipuluje. A že se mu jeho chování vůbec nelíbí.
Teď je náš vztah s rodiči na mrtvém bodě. Já odmítám za nimi sama bez manžela jezdit, ale na druhou stranu nechci, aby dcera přišla o babičku a dědečka. Samozřejmě bych ráda i vztah s nimi urovnala, ale s lidmi, kteří si myslí, že mají pravdu za každých okolností, je to opravdu těžké.
Marie
Názor odbornice: žijte život dospělé ženy
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážená Marie! Popisujete tvrdou výchovu, kterou jste zažila v dětství a která se negativně prolíná i do vašeho dospělého vztahu s rodiči.
Při studiu vašeho příběhu mi v hlavě blikalo doporučení, abyste neváhala a dopřála sama sobě intenzivní a dlouhodobější individuální psychoterapii. S její pomocí totiž můžete najít fungující cestu sama k sobě. Jste dospělá, vdaná, vychováváte dítě. V kontaktu s rodiči jako byste však byla stále malou holkou, která je za každý byť sebemenší prohřešek fackována.
Rodiče nemusí souhlasit s tím, jak vedete svůj život. Ani vy nemusíte souhlasit s postoji svých rodičů. Je však dobré, abyste se naučila (a v tom vám může být psychoterapie velmi nápomocna) pojmenovat, oč vám jde, být si vědoma svých hranic a udržovat si je. Rodiče tomu možná nebudou rozumět, dost možná se i budou zlobit. Je také možné, že se vzájemný kontakt načas utlumí. Rozumím přání, aby dcera měla kontakt s prarodiči, uvažovala bych proto, jak jej dceři mohu dopřát klidně i bez své přítomnosti.
Zajímalo by mne také, jak nyní hodnotíte svůj manželský vztah. Jsou zde možnosti, jak byste s manželem mohli srozumitelněji vzájemně komunikovat? Je sice pěkné, že se vás muž před vašimi rodiči zastal, ale i zde bych jako efektivnější cestu viděla, abyste byla schopna se zastat sama sebe. Čas s manželem je dobré z nějaké části věnovat společnému příjemnému trávení volného času, zabývat se společně výchovou dcery, zkrátka budovat rodinný prostor vaší nejužší smečky. Rodiče už by přirozeně měli stát tak trochu stranou. Nečekejte na nic a žijte život dospělé ženy, který v první řadě znamená vyzutí se ze střevíců fackované malé holky.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. března 2018. Anketa je uzavřena.
