Jsem o pět let starší než Martina (teď mi je 28 a Martině 23 let) a vždycky jsem plnila roli starší a zodpovědné sestry. Martina byla už odmalička dosti nezvladatelné dítě, ve škole samé průšvihy. Sotva se zvládla vyučit prodavačkou. Mí rodiče s ní měli jen starosti. Já jsem vystudovala střední školu a teď si při zaměstnání dělám vysokou.
Martina se toulala, já žehlila její průšvihy
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Rodiče byli vždy hodně zaneprázdnění, měli na nás málo času. Nedá se říct, že by na nás nějak kašlali, ale věnovali se nám jen o víkendech, přes týden jsme to musely zvládat samy. Máma od začátku věděla, že na mě je spolehnutí, a tak na mě delegovala skoro všechnu starost o Martinu. Ráno jsem ji budila, když byla malá, doprovázela jsem ji do školy. Starala jsem se, aby měla hotové úkoly a tak podobně. Jenže uhlídat ten pytel blech, jak jí říkala babička, bylo nad mé síly. Martina se ke konci základní školy chytla pochybných kamarádů, toulala se a měla problémy.
Rodiče zpočátku vůbec neměli tušení, co se děje. Snažila jsem se to vždycky ututlat. Jenže když ji jednou přivedli domů policajti, všechno prasklo a i já musela s pravdou ven. Na jednu stranu jsem byla vysvobozená z role hlídače, na druhou stranu pro Martinu už bylo skoro pozdě. Bylo jí 16 a utíkala z domova, kolikrát nepřišla na noc domů. A pak měsíc před osmnáctinami otěhotněla. Rodiče kategoricky rozhodli, že půjde na potrat. Martina si ale postavila hlavu, že ne, že si to dítě chce nechat. Bylo jí jasné, že zůstane sama, otcem dítěte byla nějaká pochybná existence a Martina s ním prý už nechtěla mít nic společného. Nevím, jestli to dělala natruc rodičům, nebo cítila, že dítě ji pomůže se dostat ze života, který vedla. V každém případě jsem se postavila na její stranu a nabídla jí pomoc. Rodiče Martinu vyhodili z domu a já šla s ní.
S Martinou a synovcem bydlíme spolu
Já jsem v té době už vydělávala. Mám zajímavou práci a dobře placenou. Martina měla jen dávky, ale pomohla jí naše babička, dala nám peníze, které nám s dědou šetřili. Nebylo to jednoduché, ale zvládaly jsme to. Martině se narodil kluk David (jméno má po svém otci, to jméno bylo prý jediné, na co vzpomínala a co se jí líbilo).
Martina se naštěstí docela vzpamatovala, i když občas má slabé chvilky, kdy se musí sejít se svými "starými" kamarády. Je pořád taková nedospělá, to spíš já plním roli matky a otce svého malého synovce. Ten model z našeho dětství a dospívání, kdy jsem se starala o sestru, je zase tady, akorát Martinu nahradil její syn. Ona se k němu chová jako k mladšímu bráškovi. Neumí ho vychovávat, je hodně nezodpovědná. A David často řekne mami mně.
Rodiče svého vnuka ještě neviděli. S Martinou od našeho odchodu nepromluvili jediné slovo. Já se s nimi vídám docela pravidelně, ale o Martině a Davidovi se nebavíme. To jen máma, když u toho táta není, občas na ně zavede řeč, párkrát jsem jí i ukázala fotky malého. Je na ní vidět, že se jí stýská, ale nahlas by to nepřiznala a už vůbec ne před tátou.
Poznala jsem Libora
Před rokem jsem se seznámila s Liborem. Je o pět let starší než já, rozvedený a má syna. Jsem zamilovaná a vím, že i Libor to cítí stejně. Seznámila jsem ho i s Martinou a synovcem. Ten si Libora hned oblíbil a není se čemu divit, mužský vzor mu prostě chybí. Martina ale na mého přítele kouká skrz prsty. Dělá všechno pro to, aby mi ho znechutila. Žárlí a bojí se, že ji opustím a rázem bude všechno na ní.
Libor mi nabídl, abych se přestěhovala k němu, hodně o tom uvažuji, ale z postoje Martiny jsem vycítila, že bych už taky nemusela Davídka nikdy vidět. Martina se chová jak malé žárlivé děcko, kterému berou jeho hračku. Je sobecká, neuvědomuje si, že i já mám právo na svůj život. Když jsem jí řekla, že se nastěhuji k Liborovi, vystřídala pláč a vydírání, pak přišel vztek, nadávky a vyhrůžky. Jsem zoufalá, nevím, co mám dělat. Martina mi dokonce v afektu řekla, ať táhnu a Davida si klidně vezmu s sebou, že jí stejně zkazil život. Kdyby zůstal s ní, bojím se, co by z něho vyrostlo. Na druhou stranu, kdyby zůstala úplně sama, mohla by taky skončit na ulici...
Mirka
Názor odborníka: Nechte sestru dospět
Milá Mirko, zdá se, že jste se jako malá dostala příliš brzy do role dospělého. Své sestře jste nahrazovala matku. Možná ve vás zůstal pocit zodpovědnosti, že jste sestru "neuhlídala", jak píšete, a tak jste vždy stála na její straně. Hlídat však měli sestru vaši rodiče, nikoli vy. Nyní za sestru opět přebíráte zodpovědnost a věnujete se jejímu synovi.
Kde je ale váš život? Možná už je čas začít ho žít a sestru nechat konečně dospět. Zdá se, že jste do této chvíle nežila své životní role. V dětství jste byla dospělou, místo role sestry jste byla její matkou a nyní máte být teta a jste témě matkou svého synovce. Rozhodnutí je na vás, ale život vám nyní dává příležitost vrátit se sama k sobě. Navíc pokud budete doživotně přehnaně ochraňovat svou sestru, nikdy nevyroste a nikdy nedostane příležitost chopit se zodpovědnosti. Pomoc druhému může totiž i škodit, zejména pokud kvůli ní přesahujeme své osobní hranice.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. listopadu 2012. Anketa je uzavřena.
