Příběh Dáši: Kamarádka své dítě neustále peskuje, máloco mu dovolí

  0:18aktualizováno  0:18
S Markétou se známe z porodnice. Už od prvních okamžiků jsme si sedly a zůstaly jsme kamarádkami i po návratu domů. Také naši kluci jsou spolu rádi. Problém je ale v tom, že Markétin přístup k výchově je diametrálně odlišný od toho mého. Občas uvažuji, že se s ní přestanu vídat.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

Jmenuji se Dáša, je mi 32 let. Jsem vdaná a s manželem vychováváme pětiletého syna Kubu. Oba jsme přiměřeně přísní i tolerantní. Naštěstí se ve výchově syna shodneme. Z Kuby tak vyrůstá veselý, hravý, slušný a pohodový kluk. Je dost živý, někdy to je o nervy ho ukočírovat. Na druhou stranu ale není zakřiknutý, je celkem nebojácný a samostatný. S manželem jsme oba hodně sportovně založení, i to má vliv na náš přístup k výchově. Rozhodně nechceme, aby nám z kluka vyrostla nějaká bojácná bábovka.

Bohužel přesně v opačném duchu vychovává svého syna moje kamarádka Markéta. Poznaly jsme se v porodnici, kde jsme obě ve stejný den porodily syny. Ten její se jmenuje Martin. Rozuměly jsme si od prvních okamžiků, jsme téměř stejně staré (jsem jen o rok starší) a máme hodně podobné názory na okolní dění i smysl pro humor.

Bydlíme kousek od sebe

Šla jsem domů z porodnice o den dřív, příliš jsme se neloučily, slíbily jsme si, že se budeme vídat. Ani ona ani já jsme neměly v okolí maminky s malými dětmi, proto jsme byly rády, že jsme si tak sedly a navíc, že k sobě budeme mít i blízko. Bydlíme docela kousek od sebe, čtvrt hodiny pěšky nebo pět stanic autobusem. Už po pár dnech jsme se sešly na společnou projížďku s kočárky parkem a od té doby jsme se pravidelně vídaly.

I když máme s Markétou hodně společného, máme i mnoho rozdílného. To se týká především názorů na výchovu dětí i přístupu k nim. Já zastávám takovou trochu živelnější výchovu, nedělám si z ničeho příliš velkou hlavu, dám na zdravý selský rozum, a hlavně nehledám všechno na internetu. Když si s něčím nevím rady, nebo si nejsem jistá, poradím se s mámou, zeptám se dětské lékařky a hlavně nepanikařím.

To Markéta je pravý opak. Všimla jsem si toho už v porodnici. Zpočátku se nám nedařilo kojit, sestřičky nás uklidňovaly, že to všechno přijde, jen to chce čas a ať se zbytečně nestresujeme. Já se toho držela, ale Markéta byla úplně hotová a hned udělala závěr, že ona žádné mléko mít nebude, že to je jasný. Pochopitelně pravdu neměla a brzy jsme začaly obě kojit.

Paní Katastrofa

Podobné nervy měla i s tím, že její Martínek ještě neleze, když náš Kuba už lezl dva týdny. Pak že ještě nechodí, když je ve věku, kdy chodí většina dětí. Pořád se svého syna snažila s jinými porovnávat, a když měla pocit, že je horší, tak hned byl velký problém. Můj muž jí celkem brzy začal říkat paní Katastrofa.

Rady od maminek

Jak si z mateřství nedělat těžkou hlavu a zvládnout ho s radostí. To a více řeší maminky na eMimino.cz

Což o to, tohle všechno bych byla schopná vydržet. Naštěstí na mě Markéta často dala, když jsem ji uklidňovala, že se přece nic neděje, že každé dítě je jiné a nemůže pořád srovnávat s ostatními a dělat si z toho takové nervy. Jenže postupně se k tomu začaly přidávat naše velmi rozdílné názory na to, co dětem dovolit, jak s nimi mluvit apod.

Jakmile začali kluci komunikovat, být i více samostatní, rozdíl mezi našimi přístupy se ještě víc prohloubil. Markéta Martina neustále okřikovala, co smí a co nesmí dělat. Na hřišti mu byla pořád u zadku, bála se, aby náhodou z té klouzačky či prolejzačky nespadl, tak mu raději na ni zakázala přístup. Martínek pak celý nešťastný seděl s námi na lavičce, zatímco můj Kuba lítal s ostatními dětmi po hřišti. Mockrát jsem Markétě říkala, že nemůže Martina tak omezovat, ale bylo to zbytečné. Podobně jsme na tom byly i s jídlem. Zatímco já Kubovi občas dovolila i nějakou tu sladkost, Martin nic takového nemohl. Pak na nás jen smutně koukal, až mi ho bylo líto. Dokonce mi jednou Markéta vytkla, že bych neměla Kubovi před Martinem tu sušenku dávat.

Příkladů našich rozdílných přístupů bych našla ještě hodně. Prakticky denně, tedy kdykoliv jsme všichni trávili čas společně, jsem narážela na problémy. Nedávno mi Kuba řekl, že už s Martinem ani nechce kamarádit, že s ním není žádná legrace a že je radši s Honzíkem ze školky, který bydlí u nás v domě. Samozřejmě jsem se mu to snažila vysvětlit, že to Martínkovi bude líto, když s ním nebude chtít být. Ale moc dobře ho chápu. Martin je tak jiný než Jakub, bojácný, zakřiknutý, moc toho nenamluví a jen se drží máminy sukně. A bohužel vinu na tom nese jeho máma.
Dáša

Názor odbornice: Pěstujte toleranci

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu,...

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážená Dášo! Váš příběh pěkně ilustruje, že návod na ideální rodičovství neexistuje, neboť jednoduše existovat nemůže. V roli je totiž příliš mnoho proměnných, které nelze zařadit do žádné tabulky, která by nám následně vygenerovala onen ideální přístup. Pro začátek pokládám za důležité vyslovit, že co ve výchově syna vyhovuje Vám, nemusí nutně sedět Vaší kamarádce Markétě - a naopak.

Na Vaši situaci se lze podívat ze dvou úhlů pohledu. V životě člověka se vyskytuje několik období, ve kterých získáváme nové sociální vazby (a třeba i přátele), ne všechny přátelské vazby však přetrvají do období následujícího. Fungují, neboť vás aktuálně spojuje podobná životní situace (narození synů). S nástupem syna do školky se ve vašich životech objevují noví známí a kamarádi. A ti, které znáte z porodnice, nutně nemusí i po nástupu dětí do předškolních zařízení vydržet. Otázkou tedy je, zda se již vaše přátelství s Markétou vlastně nevyčerpalo.

Druhý úhel pohledu bude pojednávat o Vaší schopnosti tolerovat odlišný přístup kamarádky k výchově. Každé z dětí je jiné, Vy a Markéta máte kolem sebe jiné nejbližší sociální okolí, za sebou jinou historii. Markéta zjevně potřebuje mít nad věcmi větší kontrolu a raději je obezřetnější a možná někdy až úzkostnější než Vy, která postupujete intuitivněji, či dokonce živelně.

Přístupu kamarádky nemusíte rozumět, ani když s ní proberete, proč své dítě vychovává tak, jak činí. Ale přesto by možná stálo za to se upřímně a samozřejmě bez ostnů kritiky o Markétiny důvody zajímat. Každý z nás totiž máme nějaké důvody, podhoubí, které spolupůsobí, že se chováme určitým způsobem. Jste-li kamarádky (a chcete-li jimi i zůstat), je dobré pěstovat v sobě značnou míru tolerance a pochopení pro to, že můj přístup k životu není platný všeobecně a nemusí fungovat pro všechny okolo mne.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1023

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 29. ledna 2018. Anketa je uzavřena.

2. Mám Markétě natvrdo říct, že jestli bude dál svého syna tak úzkostlivě hlídat a všechno mu zakazovat, že mu jen navždy ublíží? 655
1. Mám se dál scházet se synem a Markétou i jejím Martinem a snažit se Kubu přesvědčit, aby si s Martinem alespoň občas hrál? 172
3. Mám Markétě navrhnout, že se budeme stýkat jen my dvě a bez dětí? 100
4. Mám s Markétou přerušit kontakt? 96
Autoři:

Jaro a zdraví

Využijte krásného počasí a vydejte se pro zdravé pochoutky do přírody. Oblíbený medvědí česnek najde své místo v pomazánkách či domácím pestu. Jako zdravé sladidlo si můžete připravit pampeliškový med.


Nejčtenější

S vědomím smrti žiju teď každý den, říká Veronika Hurdová

Veronika Hurdová

Spisovatelka a autorka blogu Krkavčí matka Veronika Hurdová před třemi lety ovdověla. Doma tehdy měla dvě malé děti...

Je tomu již osmdesát let, co pětiletá dívka porodila zdravé dítě

Lina Medinaová přivedla před osmdesáti lety na svět zdravého chlapce

Přesně před osmdesáti lety malá peruánská dívenka jménem Lina porodila v Limě dítě. Bylo jí pouhých pět let, sedm...

Úzkost jako civilizační nemoc. Pět kroků, jak si můžeme pomoct sami

Ilustrační snímek

Strach je jednou z nejdůležitějších a nejužitečnějších emocí, která nám pomáhá přežít. I úzkost je strach, ale na...

Fascinují mě muži, kteří milují svou práci, říká mluvčí vlády Jana Adamcová

Jana Adamcová

Moderátorka, kterou si pamatujeme jako sporťačku z TV Nova, a současně manželka režiséra Jiřího Adamce, se nedávno...

Vzala ten nejmenší nůž a bodla třikrát. Teď sedí za pokus o vraždu

Nikola si odsedí pět let ve vězení.

Monika, která zabila svého manžela, není ve věznici Řepy jediná, která na partnera vztáhla ruku. „Třikrát jsem ho...

Další z rubriky

Vzala ten nejmenší nůž a bodla třikrát. Teď sedí za pokus o vraždu

Nikola si odsedí pět let ve vězení.

Monika, která zabila svého manžela, není ve věznici Řepy jediná, která na partnera vztáhla ruku. „Třikrát jsem ho...

Příběh Gábiny: S přítelem se nedokážeme shodnout na dovolené

Ilustrační snímek

Letos jsem se na dovolenou moc těšila. Přítel mi slíbil, že konečně splní mé přání a budeme se slunit aspoň týden u...

Příběh o kojení: I laktační poradkyně usoudila, že mám divná prsa

Ilustrační snímek

Kojení ve společnosti má své odpůrce i zastánce. V poslední době se o něm mluvilo v souvislosti s kauzou ženy, která...

České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Najdete na iDNES.cz