Příběh Šárky: Pátrání po otci přineslo ovoce. Je z něj ale bezdomovec

  0:09aktualizováno  0:09
Až do deseti let jsem vyrůstala v úplné rodině. Máma, táta, o čtyři roky mladší bratr a já. Měli jsme hezké dětství, pamatuji si, že naši se měli moc rádi a nám se hodně věnovali. Jenže pak to zničehonic skončilo. Táta jednoho dne nepřišel domů, máma byla pořád ubrečená a nechtěla nám nic říct.
Svůj současný život táta bere jako trest za to, že si kdysi po pár pivech sedl do auta a zabil dva lidi, píše čtenářka.

Svůj současný život táta bere jako trest za to, že si kdysi po pár pivech sedl do auta a zabil dva lidi, píše čtenářka. | foto: Lukáš BíbaMF DNES

Kdykoliv jsme se zeptali, co je s tátou, řekla, že je prostě pryč, ať na něho zapomeneme. Máme si třeba myslet, že umřel. Ptala jsem se i babičky (měli jsme jen jednu, máminu matku, děda už umřel dávno a táta byl sirotek), ale ani ona mi nechtěla nic říct. Prý to mámě slíbila, přísahala, že nám nikdy neřekne, proč už táta s námi není.

Nová rodina

Asi po dvou letech se máma znovu vdala. Náš nový táta byl fajn chlap, brácha si ho zamiloval od prvního okamžiku, ale mně to chvilku trvalo, přeci jen se mi po mém pravém tátovi moc stýskalo. Jenže Karel byl opravdu bezvadný, člověk by vůbec nepoznal, že jsme pro něj cizí. Po čase jsem si ho oblíbila i já. Zase jsme byli úplná rodina a za další dva roky se nám narodila sestřička.

Vzpomínky na tátu pomalu šedly. Nikdo o něm nemluvil, máma stále odmítala cokoliv říct, a tak jsem brzy i já prakticky zapomněla. Brácha si už na něj ani nepamatoval, pro něj byl jediným tátou Karel.

Zjistila jsem pravdu

Před rokem máma zemřela, byla dlouho nemocná a nakonec už odmítala s nemocí bojovat. Bylo jí 52 let. Zůstali jsme bez ní a jen velká vzájemná láska nás všechny drží pohromadě. V den jejího pohřbu mi došlo, že teď už se nikdy nedozvím, co se tenkrát před dvaceti lety s tátou stalo. Babička už je také po smrti.

Osud ale tomu chtěl jinak. Když jsem po pár týdnech pomáhala sestře a tátovi Karlovi uklízet věci po mámě, narazila jsem na krabici s balíčkem dopisů a nějakými dokumenty. Máma to měla opravdu dobře schované, ani Karel o ničem nevěděl. Když jsme se začali probírat všem písemnostmi, objevili jsme pravdu o mém tátovi. I pro Karla to bylo překvapení, máma mu kdysi řekla, že její první muž si našel jinou a všechny nás opustil a hrdost jí nedovolila od něj cokoliv žádat, proto s ním přerušila všechny styky.

Jenže pravda byla úplně jiná. Táta měl před těmi dvaceti lety bouračku, při které zabil dva lidi, matku s malým synem. Bohužel mu naměřili v krvi alkohol a zavřeli ho. Ty dopisy, které si máma schovávala, byly od něho z vězení. Nakonec matka požádala o rozvod a tátu ze svého života a i ze života svých dětí úplně vyškrtla.

Rozhodla jsem se tátu najít

Pravda o tátovi mě šokovala. Ale byl a snad stále je to můj táta, řekla jsem si a rozhodla se ho najít. Musela jsem zjistit, co s ním bylo dál, když ho pustili z vězení, a hlavně, co je s ním teď. Karel mi fandil a pomohl s tipy, kde tátu hledat. Také brácha se zapojil.

Trvalo nám to hodně dlouho, ale nakonec jsme byli úspěšní. Táta celé ty roky, co ho propustili, žil v Praze jako my. Byl i jednou ženatý, ale manželství se nepovedlo, prý odešel jen s igelitkou, všechno zůstalo jeho ženě. To je asi tak dva roky. Táta se potom potloukal, jak se dalo, přišel i o práci a nakonec skončil jako bezdomovec.

Najít člověka bez domova mi dalo největší práci. Ale opět bylo štěstí na mé straně a podařilo se. Byl to hrozný a zároveň radostný pohled vidět zase svého milovaného tátu. I když jsem ho vůbec nepoznala, on poznal mě. Prý jsem celá máma.

Táta odmítá pomoc

Naštěstí i přes to, jak táta dnes žije, zachoval si důstojnost. Nevypadá jako ti bezdomovci, kteří se špinaví a opilí válejí na různých místech Prahy. Snaží se o sebe alespoň v rámci možností dbát, ale je bez práce, i když se mu občas podaří si pár korun přivydělat či vyžebrat.

Nabídla jsem mu, že se o něj postaráme. I brácha s tím souhlasí, také se už s tátou setkal. Dokonce Karel je ochotný mu nabídnout pomocnou ruku. Jenže táta všechnu pomoc odmítá. Prý si zavařil život, ta bouračka byla jeho vina a on s tím chce žít sám. Svůj současný život bere jako trest za to, že si kdysi po pár pivech sedl do auta a zabil dva lidi. Žádnou pomoc si nezaslouží. Trpí už dvacet let a je ochoten trpět i dál, celý život. On může žít, ti dva mrtví už ne.

Z tátova postoje jsem naprosto zoufalá. Chápu ho, ale na druhou stranu si myslím, že už je dostatečně potrestaný a měl by se chopit podávané ruky. Pomohli bychom mu, jsme ochotni se mu s bratrem složit alespoň v začátcích na nějaký pronájem i pomoci mu najít si práci. Táta je inženýr stavař, určitě by nějakou práci našel. Jenže otec nechce. Zatím si od nás občas vezme nějakou tu korunu nebo jídlo, ale to je všechno. Jenže já to nechci takhle nechat. Chci, aby žil jako člověk. Chci dohnat všechna ta ztracená léta, co jsme o něm nevěděli.
Šárka

Názor odborníka: Přeji hodně trpělivosti

Dobrý den, Ivo, gratuluji vám, že se vám podařilo znovu dostat do kontaktu s tátou. Píšete, že to byl hrozný, ale i radostný pohled, když jste se shledali. Z čeho všeho ta radost pramenila? Chápu, že byste si představovala pro tátu jiný život, ale zdá se, že on nic takového (zatím) nechce. Proto by mě zajímalo, jestli je pro vás přijatelné zůstat prozatím u menších věcí – společně strávených chvil, radosti z toho, že jste mu mohla něčím malým přispět.

Můžete zároveň tátovi nabízet i jinou pomoc, ale ta se vnutit nedá, druhá strana ji musí chtít přijmout. Napadá mě, že můžete tátovi navrhnout společnou návštěvu psychologa, kde byste si mohli o jeho a vašich představách otevřeněji promluvit. Nebo mu zkuste nabídnout jiné možnosti, jak by mohl své minulé provinění odčinit (dobrovolnická práce; začít vydělávat a část výdělku dát na dobročinné účely atd.). Ale opět je na tátovi, jestli ty návrhy přijme.

Na vás je, abyste se rozhodla, jestli si dovedete za současných podmínek představit, že budete s tátou skrze drobné radosti budovat vztah. Možná, že pokud budete trpělivá, postupně táta na nějaké změny přistoupí. A nebo taky ne. Držím vám palce, a přeji hodně trpělivosti.
Lenka Daňková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1320

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 4. listopadu 2013. Anketa je uzavřena.

3. Mám tátu stále přesvědčovat, že takhle žít nemůže a aby přijal naši pomoc? 841
2. Mám tátu přestat přesvědčovat, aby přijal naši pomoc, ale občas mu aspoň dát nějaké peníze či jídlo a oblečení jako dosud? 343
4. Máme s bratrem najít pro tátu pronájem, nakoupit mu a dovést ho tam, aby viděl, že nám na něm opravdu záleží a chceme mu pomoct? 95
1. Mám tátu nechat být a zapomenout na něj, je to jeho život, to on se dobrovolně rozhodl takhle žít? 41
Autor:

Nejčtenější

Andrea Černá: Jako kůl v plotě nežiju, ale pět dětí už porodit nestihnu

Andrea Černá

Přestože Andrea Černá ztvárnila desítky náročných divadelních rolí, pro národ zůstává hlavně Eliškou ze známého filmu...

Na Pacifické hřebenovce jsem věčně hladověla, vzpomíná Lucie Kutrová

Lucie Kutrová

Do dvaceti se kromě školy zajímala jen o módu a večírky. Neuběhla ani kilometr a nechápala, proč lidé chodí třeba na...

Tři potraviny, kterých se v létě můžete bezstarostně přejídat

Některé potraviny se mohou na vašem letním jídelníčku objevovat často,...

Léto velkému přejídání nepřeje. Obepnuté šaty i tílka okamžitě prozradí každý faldík na břiše, krátké sukně a kraťasy...

Už žádné módní trapasy. Osvojte si základní pravidla oblékání

Ilustrační fotografie

Cit pro módu bohužel nebyl každému do vínku dán. Kvůli tomu můžeme na ulicích občas vidět opravdu zvláštní kreace,...

V obložení závazků: sendvičové generaci hrozí krize a vyhoření

ilustrační snímek

Musejí se starat o děti, zároveň pečují o rodiče a mnohdy i prarodiče. A k tomu pracují nebo podnikají. Tak žijí...

Další z rubriky

Chorobná mateřská láska aneb Když ženy ubližují, aby si jich někdo všiml

Matka s novorozencem (ilustrační foto)

Na první pohled vypadají jako milující matky, které se pro své nemocné dítě obětují. Pak se ale ukáže, že ho tahají po...

Neoplácet, nevyčítat a nepátrat. Poradíme vám, jak se vyrovnat s nevěrou

Nebuďte arogantní!

Monogamie je nepřirozená, přesto se jí všichni zuby nehty držíme. Nebo to alespoň předstíráme. Co dělat, když se do...

Průzkum: mladí bez rodin vstupují do života se zkreslenými představami

Ilustrační snímek

Mladí lidé, kteří vyrůstali v dětském domově, nemají v porovnání s vrstevníky stejné podmínky pro start do nového...

60 % žen předstírá orgasmus. Proč tomu tak je?
60 % žen předstírá orgasmus. Proč tomu tak je?

Na 8. srpna připadá mezinárodní den ženského orgasmu! Jak svátek vznikl a proč ženy orgasmus někdy předstírají?

Najdete na iDNES.cz