Jmenuji se Terezie, je mi 65 let a jsem vdova. Manžel před pár lety zemřel na infarkt. Nechci si to připouštět, ale velký podíl na jeho smrti měla naše nejmladší dcera. Měl ji moc rád, vždy jsem ho podezřívala, že nejradši ze všech tří dětí. Byla to jeho holčička, říkal jí Benjamínku a ona to s ním vždycky uměla skoulet. Těžce, víc než já, nesl její průšvihy a ty ho také dostaly.
A já se nechovám jinak, pořád jí pomáhám, i když už jí bude příští rok 30 let. Přece ji nenechám klesnout na úplné dno. Manžel si to nikdy nepřál. Jenže naše druhé dvě děti - 45letá dcera a 43letý syn - nad svou sestrou zlomily hůl a mně vyčítají, že jí stále pomáhám. Mají jí za zlé i tátovu předčasnou smrt.
V šestnácti jsem se zamilovala
S manželem jsme se poznali před téměř padesáti lety. Učila jsem se prodavačkou a pracovala v jedné cukrárně, kam si on s kamarádem občas zaskočil na kávičku a dortík nebo kousek naší domácí bábovky. Byl o sedm let starší než já, takže pro mě až moc dospělý, bylo mi jen 16, ale líbil se mi. A já jemu nejspíš taky, protože najednou začal chodit sám. A jednoho dne mne pozval do kina. Doma jsem musela lhát a ne jednou, než jsem se odvážila ho představit rodičům. Kupodivu nebyli proti naší známosti.
Z žen jsou chlapi, otcům chybí autorita, děti jsou chudáciříká o současné rodině Jiřina Prekopová. |
Po třech letech jsme se vzali, manžel dostal od podniku malý byt a mohli jsme začít žít spolu. Narodila se nám první dcera a dva roky po ní i syn. Byla jsme s nimi doma skoro šest let, pak jsem se vrátila do práce, do cukrárny, kde jsem začínala jako učnice. Měla jsem to tam moc ráda, navíc vedoucí mě brala jako svou dceru a hodně mi vycházela vstříc, když jsem potřebovala být s dětmi.
Měli jsme se jako rodina celkem fajn, aspoň jak to v té době bylo vůbec možné. Manžel pracoval jako mistr v továrně, na směny, ale zvykli jsme si, že býval v práci i v noci nebo o víkendech. Podařilo se nám i vyměnit malý byt za větší.
Chtěli jsme mít víc dětí
Oba jsme vyrostli v rodinách s více dětmi. Já měla tři bratry a manžel dvě sestry a bratra. Oba jsme proto toužili ještě po dalším dítěti. Chtěli jsme, aby všechny tři děti byly brzy po sobě, u prvních dvou se nám to povedlo, ale u třetího se nám už nedařilo. Smířili jsme se s tím, že budeme mít jen dvě děti, až jsem najednou zjistila, že jsem těhotná. Bylo mi už téměř 35 a manželovi 42 let, děti byly v pubertě, ale moc jsme se oba těšili. Říkali jsme si, že si tak aspoň prodloužíme mládí.
Narodila se nám holčička a brzy se stala miláčkem rodiny. Byl to takový malý kudrnatý andílek s velkýma očima. S manželem jsme ji zbožňovali a dokonce i její sourozenci se jí rádi a hodně věnovali. Byla to radost. Jenže trvala jen do jejích zhruba 13 let. Pak přišly problémy. Dcera chodila za školu, lhala, brala nám peníze, začala kouřit, chytila se špatné party. Všichni jsme doufali, že má jen problematickou pubertu, že se vše časem spraví. Vždyť je z dobré rodiny, oba její sourozenci vystudovali vysokou školu, našli si zajímavou práci, mají rodiny.
S dcerou byly jen problémy
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jenže s dcerou to šlo z kopce stále víc. Toulala se, stěží dokončila povinnou školní docházku, přitom je dost chytrá, ale ji škola nezajímala, neměla v sobě žádnou ctižádost. V sedmnácti letech otěhotněla. Celkem dlouho to před námi tajila. Narodila se jí holčička. Všichni jsme doufali, že se změní. Naštěstí vše vypadalo dobře, její přítel byl fajn kluk, bylo mu dvacet a byl mnohem zodpovědnější než dcera. Bydleli spolu v domku u jeho babičky. S manželem jsme jim hodně pomáhali, hlavně finančně, také jsme často hlídali malou, vařila jsem jim a pekla.
Pak dcera otěhotněla podruhé a porodila syna. Bylo jí dvacet. A najednou se něco zlomilo. Nepřišla večer domů, byla se svými kamarády, její přítel byl bez sebe strachy. Na chvíli se vzpamatovala, ale bývalá parta ji opět stáhla. Přítel ji vyhodil, děti dostal do své péče. Dcera se dlouho potloukala po kamarádech, bydlela, kde se dalo, žila kdoví jak. Občas za námi přišla a my jí vždy pomohli. Dávali jsme jí hlavně peníze.
Pak se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Byli jsme s manželem na víkend u přátel a když jsme se vrátili, našli jsme byt vykradený. Zmizely nějaké šperky, peníze, televize a manželův notebook. Poznali jsme, že to má na svědomí naše dcera. Druhý den se mi ji podařilo sehnat a ona se přiznala. Prý na to měla nárok. Nehlásili jsme to, styděli jsme se, jak jsme ji vychovali. Manžel za pár dnů dostal infarkt a zemřel. Ani na pohřeb mu nepřišla.
Myslela jsem, že už ji nikdy nebudu chtít vidět, ale ona se občas objeví s prosbou o pomoc, hlavně chce peníze, nebo se najíst, osprchovat. Já jí vždy vyhovím. Starší děti mi to vyčítají, už dávno ji odepsaly, ale já nemůžu. Pořád doufám, že se změní. Občas vídám i vnoučata, její děti. Jsou moc fajn a je mi vždycky smutno, že o ně jejich máma nemá zájem. Jejich otec si už našel jinou ženu a je skvělá, nejlepší máma, jakou mohou mít.
Terezie
Názor odbornice: Nechte dceru převzít zodpovědnost
Vážená Terezie, popisujete strasti s nejmladší dcerou, která se stále i ve svých třiceti chová jako dítě, ačkoliv ve skutečnosti sama již děti porodila. Matkou jim však být neumí. Stále žádá vaši péči i otevřenou dlaň s finančními prostředky.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Myslím, že dvě starší děti celou situaci vnímají správně. Jakkoliv je to pro vás, nyní už jediného rodiče své dcery těžké, je na místě nastavit si určité hranice pro vzájemný vztah. Pakliže je nejmladší dcera zdravá, může pracovat, sama se živit a obstarat si bydlení, byť třeba jen základní. Zřejmě to bude znít tvrdě, ale tím, že ji finančně sponzorujete, jí pomyslně nedovolíte dospět a postarat se minimálně sama o sebe. Někdy je největší služba rodiče dospělému dítěti, které odmítá převzít zodpovědnost za svůj život, když jej nechá, aby si svou situaci režírovalo samo.
Chci říct, že vaše vstřícnost pomoci by měla mít hranice, proč by jinak nejmladší dcera měla chtít ve svém životě cokoliv měnit? Pochopitelně je obtížné být na takovou zátěž sama. Sdílet ji se sourozenci nezdárné dcery také nemusí být šťastným řešením.
Doporučuji vám rozhodně obrátit se na odborníka. V Praze se můžete obrátit na psychologa z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy (www.csspraha.cz). Mimo hlavní město naleznete odborníky na www.amrp.cz.
Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 12. října 2017. Anketa je uzavřena.
