Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Do důchodu jsem odešla před třemi lety, ale i tak jsem několik let před důchodem skoro nepracovala. Starala jsem se o manžela, který před dvěma lety zemřel. Byl nemohoucí po prodělané mrtvici, ale nechat ho někde v ústavu jsem nechtěla. Měli jsme krásné manželství a představa, že bude umírat někde sám, byla strašná. Byl tak se mnou doma, pomáhala mi švagrová, dcera i syn s manželkou a také k nám denně chodila ošetřovatelka.
Roky jsem se starala o nemocného manžela
Byly to namáhavé roky, ale ničeho nelituji. Když manžel zemřel, rozhodla jsem se, že už zůstanu doma, mohla jsem se sice i jako důchodkyně vrátit ke svému poslednímu zaměstnavateli, ale nakonec jsem si řekla, že až tak špatně finančně na tom nejsem, žádné dluhy nemám, bydlím ve vlastním domečku a také jsme s manželem dokázali něco naspořit.
Navíc jsem konečně měla čas sama na sebe, mohla jsem se věnovat svým koníčkům, které jsem při všech těch starostech o manžela odsunula stranou. Ráda čtu, dokážu s knihou, dobrou kávou či malou sklenkou vína strávit hodiny. Také ráda cestuji, dříve jsme s manželem procestovali celou republiku i kus Evropy, a nevadí mi vyrazit na výlety i sama. Těšila jsem se, že budu mít čas i na pár kamarádek, se kterými se budu moct zase bez jakýchkoliv omezení vídat.
Jenže všechno je jinak. Místo manžela mám teď na krku dospělou dceru. Nechci vypadat nevděčně, že mi vadí, když si na mě dcera udělá čas, ale v mém případě už mě její návštěvy obtěžují. Dcera se totiž stala matkou, a to ve věku, kdy už mnohé ženy mají děti velké, za několik měsíců jí bude 40 let. Žije i s manželem zhruba deset kilometrů ode mě ve vedlejší vesnici.
Mám dvě děti, starší dceru a mladšího syna, který je také ženatý a má dvě dcery. Vídám je tak jednou do měsíce, o prázdninách mám vždycky pár dní u sebe holky. Často si voláme, na jejich návštěvy se pokaždé hodně těším. Naštěstí mám hezký vztah i se snachou.
Matkou pomalu ve čtyřiceti
Dcera zhruba deset let žila s přítelem, koupili si byt, plánovali svatbu i rodinu. Nakonec z toho nic nebylo, přítel se zapomněl s její kamarádkou a dcera mu nedokázala odpustit a rozešla se s ním. Zlomil jí srdce a ona se tenkrát zařekla, že už nikdy nechce žádného chlapa ani vidět. Trvalo to pár let, tenkrát jsem se smířila s tím, že mě babičkou neudělá. Dcera žila v bytě, který si koupili s expřítelem, pořídila si psa a tvrdila mi, že je spokojená. Ale časem došlo i na ni, jednoho dne mi nadšená telefonovala, že se zamilovala. Už prý je to jisté, nechtěla mi to říct hned v začátku, kdy se poznali, ale teď už ví, že ji srdce přebolelo a je připravená na nový vztah. Pak nás seznámila, její přítel se nám moc líbil. Je v jejím věku, také má za sebou nepovedený vztah, který u něj ale skončil rozvodem.
Manžel tenkrát chtěl, aby se vzali, chtěl se ještě dožít svatby své dcery. Bohužel měsíc poté zemřel, a den po jeho pohřbu dcera zjistila, že je těhotná. Bolest po smrti manžela mi tak pomohla zmírnit taková krásná zpráva, v kterou jsem už ani nedoufala. Moc jsme se všichni na miminko těšili. Narodil se krásný kluk. Dcera se rozhodla, že si chce dítě co nejvíce užít a bude s ním doma klidně i čtyři roky. Byla šťastná a moc jí to slušelo, s dítětem omládla, každý by jí hádal minimálně o deset let méně.
Doma si nemá s kým povídat
Ovšem jak plynuly měsíce, dcera si mi čím dál častěji stěžovala, jak je celý den sama, jak jí to „leze na mozek“, manžel jezdí až večer, často je z práce utahaný a ona si nemá s kým celý den povídat. Kolem ní jsou buď hodně mladé holky, které děti nemají, a její kamarádky už zase mají děti velké, k tomu i jiné starosti, chodí do práce a ona tak vlastně nemá s kým se stýkat.
Tak se naučila jezdit za mnou a řešit všechny věci se mnou. Kolikrát přijede hned po ránu a odjíždí večer, někdy dokonce u mě i přespí, že se jí prý nechce večer nikam jezdit. A její manžel si na to zvykl, já vlastně ani nevím, jestli mu to nevadí. Ona tvrdí, že ne, stejně je celý den pryč a když oba přijdou domů nastejno, tak vlastně o nic nejde.
Zpočátku jsem byla pochopitelně ráda, že máme hezký vztah, že je se mnou ráda, teď už to tak ale necítím. Nejenže se bojím, aby se se svým mužem neodcizili, ale také mě už ty její návštěvy zmáhají. Nemám pomalu jedinou chvilku pro sebe. Ale jsem srab, vůbec nevím, jak jí to mám říct. Bojím se, aby si to třeba nevysvětlila špatně a neurazila se.
Kamila
Názor odbornice: Naučte se pojmenovat, co potřebujete
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Kamilo! Jste zjevně žena mnoha zálib. Ráda cestujete, věnujete se kamarádkám ale i četbě či posezení s dobrým nápojem. Vztahy v rodině se historicky zdají být pěkné, dospělé děti se zapojily do péče o nemocného otce, na návštěvy synovy rodiny se těšíte. Jen dcery je nyní na vás nějak moc. Není nic snazšího, než si čas sama pro sebe vzít. Naplánujte si výlet, setkání s přítelkyněmi nebo i posezení doma s knihou.
O svých plánech dceru informujte. Sdělte jí jedním dechem, kdy na ni naopak čas mít budete. Dokážete-li hovořit o tom, že se na ni a vnoučka těšíte, ale že ráda trávíte čas také sama nebo ve společnosti jiných, hodně situaci zpřehledníte.
Je totiž možné, že vaše dcera nemusí tušit, jaká četnost jejích návštěv je pro vás fajn. Nejspíš přeháním, dceřin příběh však docela klidně mohl začínat nějak takhle: “Moje máma se starala o tátu až do jeho smrti, s bratrem jsme jí pomáhali. Abych mámě samotu trochu zpestřila, chodím k ní i se synkem denně. Leckdy bych se věnovala i něčemu jinému, ale když máma je tak sama...”
Naučte se pojmenovat, co potřebujete. Nikdo jiný to za vás neudělá.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. března 2019. Anketa je uzavřena.
