Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Adéla, je mi 34 let, mému muži Sašovi je 36 let. Známe se už hodně dlouho, byli jsme kolegové v práci. On byl ale tenkrát ženatý. Byl mi sympatický a na jednom firemním večírku jsme si spolu i maličko zaflirtovali. Ale raději jsem se držela zpátky, nejen proto, že co je v domě, není pro mě, ale také jsem nechtěla mít „něco“ se ženáčem.
Z firmy jsem po zhruba půl roce odešla a Saša se mi ztratil z očí. Nebyl ani důvod se vídat. Uplynulo pár let a potkali jsme se, já bych ho ani nepoznala, nechal si narůst vousy a ty ho hodně změnily, ale on se ke mně dost přátelsky hlásil. Zašli jsme na kafe, kde mi svěřil, že je už rozvedený. Děti neměli, tak to šlo rychle. To odpoledne mezi námi přeskočila jiskra, já byla sama, on sám, nebyl důvod, proč nezačít spolu chodit, zvlášť když jsme přitahovali jeden druhého.
Počít dítě se mi nedaří
Po dvou měsících randění jsme spolu začali žít a za necelý rok jsme se rozhodli náš vztah zpečetit sňatkem. Sašovi se sice ženit moc nechtělo, říkal, že už si to jednou zkusil a nevyšlo to, tak proč do stejné řeky vstupovat i podruhé. Ale já trvala na svém – chtěli jsme mít co nejdřív děti a nechtěla jsem být svobodnou matkou. Pro mě to bylo jasné, hezky popořádku, nejdřív svatba a pak děti.
O dítě jsme se začali pokoušet už chvilku před svatbou, a jak plynuly měsíce a roky, pokoušíme se stále a pořád nic. Oba jsme prošli všemi možnými vyšetřeními, řekli nám, že děti mít můžeme, ale že se to prostě někdy tak stane, že to nejde a nejde. A nám už to nejde víc jak osm let. A čas se krátí…
Protože oba dítě moc chceme, začali jsme uvažovat i o adopci. Lékař nám sice navrhl umělé oplodnění, ale poté, co jsme s manželem viděli jeden pořad o opuštěných dětech, v hlavě se nám uhnízdila myšlenka dát šanci na hezký život dítěti, které vlastní rodiče nechtějí. Oba jsme se na tom shodli a od té doby toto téma stále řešíme.
Adopce je pro nás jasnou volbou
Na miminko bychom ale čekali hodně dlouho a kdoví, jestli bychom se vůbec dočkali. Rozhodli jsme se, že se budeme zajímat i o dítě o něco málo starší. Už jsme byli i na několika sezeních, kde jsme se dozvěděli, co všechno nás čeká a co všechno budeme muset podstoupit. Ale vypadá to, že se snad brzy dočkáme.
Dokud byl náš nápad v plenkách a dokud nebylo jasné, jak to všechno dopadne, nechtěli jsme o našem záměru s nikým mluvit. Rozhodně to nebudeme vykládat na potkání, ale neseznámili jsme s tím ani naše nejbližší – rodiče. Až před pár dny jsme se rozhodli, že už jim to řekneme. Manželovi rodiče byli nadšení – Saša je jedináček a oni se moc těší na vnoučata. Doufala jsem, že stejné pochopení budou mít i moji rodiče. Já na rozdíl od manžela mám sestru, která má před svatbou a děti mít chce, takže mí rodiče se vnoučat nejspíš dočkají. I tak jsem si ale říkala, že nás pochopí a budou rádi, jak jsme se rozhodli.
Bohužel jsem se přepočítala. Táta mi řekl, že se mu to moc nelíbí, ale je to naše věc a nemíní nám do toho mluvit. Ale máma se rozhodně postavila proti. Prý jsme se zbláznili, vždyť ani nebudeme vědět, jaké geny si to dítě přinese, kdo byli jeho rodiče, a určitě se nám to jednou ve špatném vrátí. Její kolegyně z práce také adoptovala roční dítě a holka jim dělala jen ostudu, kradla jim doma peníze, chytla se nějaké party a nakonec skončila v pasťáku. Mámina kolegyně se zhroutila a léčila se na psychiatrii. A to prý čeká i mě.
A jestli prý si nějaké takové dítě osvojíme, tak ona ho v žádném případě nechce ani vidět. K nim ať s ním nejezdíme. A v žádném případě nemáme počítat s nějakou pomocí.
Probrečela jsem několik dní, takovou reakci jsem opravdu nečekala. S rodiči jsem si vždycky docela rozuměla, neměli jsme spolu nikdy žádné velké rozpory, ale teď jsme se rozešli ve zlém a obávám se, že tomu tak bude i nadále. Manžel mi dokonce řekl, že pochopí, pokud se rozhodnu adopce vzdát, není to stále ještě jediná možnost, jak mít dítě. Ale já nechci, i když mi je moc líto, že asi přijdu o matku.
Adéla
Názor odbornice: Většina osvojení dopadne dobře
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Adélo! Celá preadopční příprava není (z více důvodů naštěstí) krátkou záležitostí. Rodiče si minimálně budou mít čas na vaše rozhodnutí zvyknout. Informaci dostali, záměry před nimi netajíte. Vyjádřili své obavy (otec), ale i svůj radikální nesouhlas (matka). Škoda že matka sáhla k citovému nátlaku, celou situaci to poněkud vyhrotilo. Na citové vydírání se nedá reagovat, proto tak nečiňte.
Abyste si osvojili dítě, souhlas rodičů nepotřebujete. Bylo by sice fajn, kdybyste měla jejich podporu, neupínala bych se však k ní, rodiči budete vy dva s mužem. V rámci preadopční přípravy (ale i jen vy dva spolu) hodně o osvojení mluvte. Pokuste se otevřít i temnější komnaty, zkusit si zapřemýšlet, co by se stalo kdyby... Vlastně nejde ani o to, zda dítě bude či nebude biologicky vaše. Náročné situace mohou nastat i s geneticky „vaším“ potomkem. Dítě může být hůře zvladatelné, nemusí se narodit stoprocentně zdravé. Samozřejmě se na tyto situace nepřipravíte jen tím, že o nich mluvíte. A vlastně je to i poněkud zbytečné (řešme problémy, až když nastanou). Pokládám však za přínosné, aby si pár mezi sebou ujasnil, jaké má každý z nich hodnoty.
Z praxe mám zkušenost, že drtivá většina osvojení dopadne dobře. Děti v nové rodině fungují, vztah s rodiči se pěkně vytváří, občas zaškobrtne, aby se zase mohl narovnat. Podobně jako u „biodětí“. Společnost se však o těchto úspěšných scénářích nedozví.
Dozví se o tom, když náhradní rodiče řeší neúspěch. Mají často tendenci vykřičet svá zklamání do světa. Tenhle krok pak značně zkresluje, jak náhradní rodinnou péči většinová společnost vnímá. Ničivé výchovné vichřice vás však mohou potkat jak s dětmi počatými přirozeně, tak z umělého oplodnění, jakož i s dětmi osvojenými. Rodičovství je neustávající sled výzev. Záleží na vás dvou s mužem, zdali se jich chcete chopit.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. září 2019. Anketa je uzavřena.
