Příběh Adély: S manželem uvažujeme o adopci, moje matka nás odsoudila

  0:01aktualizováno  0:01
S manželem jsme svoji už osm let a prakticky od prvních společných nocí se snažíme o dítě. Jenže se nedaří a náš čas letí. Rozhodli jsme se pro adopci, klidně i staršího dítěte. Moje matka nám však řekla, ať s ní nepočítáme – cizímu dítěti babičku dělat nebude.
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Napište svůj příběh i vy

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

Jmenuji se Adéla, je mi 34 let, mému muži Sašovi je 36 let. Známe se už hodně dlouho, byli jsme kolegové v práci. On byl ale tenkrát ženatý. Byl mi sympatický a na jednom firemním večírku jsme si spolu i maličko zaflirtovali. Ale raději jsem se držela zpátky, nejen proto, že co je v domě, není pro mě, ale také jsem nechtěla mít „něco“ se ženáčem.

Z firmy jsem po zhruba půl roce odešla a Saša se mi ztratil z očí. Nebyl ani důvod se vídat. Uplynulo pár let a potkali jsme se, já bych ho ani nepoznala, nechal si narůst vousy a ty ho hodně změnily, ale on se ke mně dost přátelsky hlásil. Zašli jsme na kafe, kde mi svěřil, že je už rozvedený. Děti neměli, tak to šlo rychle. To odpoledne mezi námi přeskočila jiskra, já byla sama, on sám, nebyl důvod, proč nezačít spolu chodit, zvlášť když jsme přitahovali jeden druhého.

Počít dítě se mi nedaří

Po dvou měsících randění jsme spolu začali žít a za necelý rok jsme se rozhodli náš vztah zpečetit sňatkem. Sašovi se sice ženit moc nechtělo, říkal, že už si to jednou zkusil a nevyšlo to, tak proč do stejné řeky vstupovat i podruhé. Ale já trvala na svém – chtěli jsme mít co nejdřív děti a nechtěla jsem být svobodnou matkou. Pro mě to bylo jasné, hezky popořádku, nejdřív svatba a pak děti.

O dítě jsme se začali pokoušet už chvilku před svatbou, a jak plynuly měsíce a roky, pokoušíme se stále a pořád nic. Oba jsme prošli všemi možnými vyšetřeními, řekli nám, že děti mít můžeme, ale že se to prostě někdy tak stane, že to nejde a nejde. A nám už to nejde víc jak osm let. A čas se krátí…

Protože oba dítě moc chceme, začali jsme uvažovat i o adopci. Lékař nám sice navrhl umělé oplodnění, ale poté, co jsme s manželem viděli jeden pořad o opuštěných dětech, v hlavě se nám uhnízdila myšlenka dát šanci na hezký život dítěti, které vlastní rodiče nechtějí. Oba jsme se na tom shodli a od té doby toto téma stále řešíme.

Adopce je pro nás jasnou volbou

Na miminko bychom ale čekali hodně dlouho a kdoví, jestli bychom se vůbec dočkali. Rozhodli jsme se, že se budeme zajímat i o dítě o něco málo starší. Už jsme byli i na několika sezeních, kde jsme se dozvěděli, co všechno nás čeká a co všechno budeme muset podstoupit. Ale vypadá to, že se snad brzy dočkáme.

Dokud byl náš nápad v plenkách a dokud nebylo jasné, jak to všechno dopadne, nechtěli jsme o našem záměru s nikým mluvit. Rozhodně to nebudeme vykládat na potkání, ale neseznámili jsme s tím ani naše nejbližší – rodiče. Až před pár dny jsme se rozhodli, že už jim to řekneme. Manželovi rodiče byli nadšení – Saša je jedináček a oni se moc těší na vnoučata. Doufala jsem, že stejné pochopení budou mít i moji rodiče. Já na rozdíl od manžela mám sestru, která má před svatbou a děti mít chce, takže mí rodiče se vnoučat nejspíš dočkají. I tak jsem si ale říkala, že nás pochopí a budou rádi, jak jsme se rozhodli.

Bohužel jsem se přepočítala. Táta mi řekl, že se mu to moc nelíbí, ale je to naše věc a nemíní nám do toho mluvit. Ale máma se rozhodně postavila proti. Prý jsme se zbláznili, vždyť ani nebudeme vědět, jaké geny si to dítě přinese, kdo byli jeho rodiče, a určitě se nám to jednou ve špatném vrátí. Její kolegyně z práce také adoptovala roční dítě a holka jim dělala jen ostudu, kradla jim doma peníze, chytla se nějaké party a nakonec skončila v pasťáku. Mámina kolegyně se zhroutila a léčila se na psychiatrii. A to prý čeká i mě.

A jestli prý si nějaké takové dítě osvojíme, tak ona ho v žádném případě nechce ani vidět. K nim ať s ním nejezdíme. A v žádném případě nemáme počítat s nějakou pomocí.

Probrečela jsem několik dní, takovou reakci jsem opravdu nečekala. S rodiči jsem si vždycky docela rozuměla, neměli jsme spolu nikdy žádné velké rozpory, ale teď jsme se rozešli ve zlém a obávám se, že tomu tak bude i nadále. Manžel mi dokonce řekl, že pochopí, pokud se rozhodnu adopce vzdát, není to stále ještě jediná možnost, jak mít dítě. Ale já nechci, i když mi je moc líto, že asi přijdu o matku.

Adéla

Názor odbornice: Většina osvojení dopadne dobře

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu,...

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážená Adélo! Celá preadopční příprava není (z více důvodů naštěstí) krátkou záležitostí. Rodiče si minimálně budou mít čas na vaše rozhodnutí zvyknout. Informaci dostali, záměry před nimi netajíte. Vyjádřili své obavy (otec), ale i svůj radikální nesouhlas (matka). Škoda že matka sáhla k citovému nátlaku, celou situaci to poněkud vyhrotilo. Na citové vydírání se nedá reagovat, proto tak nečiňte.

Abyste si osvojili dítě, souhlas rodičů nepotřebujete. Bylo by sice fajn, kdybyste měla jejich podporu, neupínala bych se však k ní, rodiči budete vy dva s mužem. V rámci preadopční přípravy (ale i jen vy dva spolu) hodně o osvojení mluvte. Pokuste se otevřít i temnější komnaty, zkusit si zapřemýšlet, co by se stalo kdyby... Vlastně nejde ani o to, zda dítě bude či nebude biologicky vaše. Náročné situace mohou nastat i s geneticky „vaším“ potomkem. Dítě může být hůře zvladatelné, nemusí se narodit stoprocentně zdravé. Samozřejmě se na tyto situace nepřipravíte jen tím, že o nich mluvíte. A vlastně je to i poněkud zbytečné (řešme problémy, až když nastanou). Pokládám však za přínosné, aby si pár mezi sebou ujasnil, jaké má každý z nich hodnoty.

Z praxe mám zkušenost, že drtivá většina osvojení dopadne dobře. Děti v nové rodině fungují, vztah s rodiči se pěkně vytváří, občas zaškobrtne, aby se zase mohl narovnat. Podobně jako u „biodětí“. Společnost se však o těchto úspěšných scénářích nedozví.

Dozví se o tom, když náhradní rodiče řeší neúspěch. Mají často tendenci vykřičet svá zklamání do světa. Tenhle krok pak značně zkresluje, jak náhradní rodinnou péči většinová společnost vnímá. Ničivé výchovné vichřice vás však mohou potkat jak s dětmi počatými přirozeně, tak z umělého oplodnění, jakož i s dětmi osvojenými. Rodičovství je neustávající sled výzev. Záleží na vás dvou s mužem, zdali se jich chcete chopit.

PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 707

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 23. září 2019. Anketa je uzavřena.

1. Mám se přestat zabývat názory své matky a soustředit se s manželem na to, abychom konečně byli rodina? 609
4. Máme si raději tu adopci ještě rozmyslet, co když má matka pravdu? 51
2. Mám se snažit matku přesvědčit o tom, že děláme dobrou věc, je to náš život a od ní je nefér nás za to odsuzovat? 25
3. Mám matce říct, že když odmítá naše dítě, my také nemáme zájem se s ní vidět? 22
Autoři:

Vánoce

Advent se pomalu blíží a spolu s ním nákupy vánočních dárků i pečení vánočního cukroví. Za vánoční atmosférou můžete vyrazit na vánoční trhy ve vašem okolí i do zahraničí.

Témata: adopce
  • Nejčtenější
Premium

Patříte mezi ty šťastné? Sedm znaků, že máte opravdu kvalitní vztah

Být šťastná po boku toho druhého, nic neřešit, nehádat se. Ideální, co říkáte? Harmonické soužití, kdy si partneři...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Když má máma křeče, není co jíst, říkají děti. Budou mít nový domov

Když se maminka klepe v křeči, bojím se, že umře, přiznal osmiletý Honzík. Jeho sestra Ivanka dodává, že jejím...

Jsme promiskuitní, nebo jen hledáme lásku? Kolik partnerů je už moc

Když je vám přes třicet a jste nezadaná, pravděpodobně už se ve vaší posteli vystřídalo větší než malé množství mužů....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kdepak brýle. Hnědé oči, velká prsa a husté ochlupení značí inteligenci

Kdysi se věřilo, že ten, kdo má vysoké čelo a brýle na nose, je chytrý. Dnes vědci přisuzují tuto roli jiným „důkazům...

Premium

Test kebabů: Hovězí maso, které nedávno ještě kdákalo, i nadměrné množství soli

Orientální kebab by mohl být zdravější alternativou smažených hamburgerů a hranolků. Jenže to by musel být připravován...

Premium

Tajemství zdraví je ukryto v mezilidských vztazích, tvrdí psycholog Ptáček

Jakým způsobem žijeme a přistupujeme ke svému okolí, máme vlastně z velké části předurčené. Ovlivnit nás může nejen...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

  • Další z rubriky

Máme nekonečný strach, na sebelítost není čas, říkají mámy nedonošených dětí

Pozitivní těhotenský test, vlna štěstí, netrpělivé odpočítávání dní, kdy spatříte své děťátko. Jenže někdy ten okamžik...

Premium

Dokonce i domácí násilí. Ženská sukně schová všechno. Dnes i před sto lety

Vejde se toho pod ni docela dost. Rodinné poklesky, dluhy, nevycválané děti, a dokonce i domácí násilí. Heslo našich...

Premium

Nehraju ve filmu, ale mám práci, která mě baví, říká Hana Holišová

V poslední době trochu zvolňuje pracovní tempo a užívá si více volných dnů. Nebo to aspoň říká. Přitom stihne točit...

Premium

Tajemství zdraví je ukryto v mezilidských vztazích, tvrdí psycholog Ptáček

Jakým způsobem žijeme a přistupujeme ke svému okolí, máme vlastně z velké části předurčené. Ovlivnit nás může nejen...

Najdete na iDNES.cz