Díváte se na televizi?
Většinou jen jako kulisa mi běží ČT24. Někam do šuplíku v paměti si ukládám informace, které dřív nebo později využiju. Povalování u televize beru spíš jako zmar.
Nora Fridrichová (32)* Narodila se v Pardubicích. |
Získala jste během své práce parlamentní zpravodajky přátele mezi politiky, nebo vás brali spíš jako nepřítele?
Někteří politici se snaží s novináři vytvářet přátelské vztahy, protože věří, že se jim to může vyplatit. Já si ale dnes v politice tykám asi jen se dvěma lidmi, a to díky tomu, že je znám z dřívějška a v mých reportážích nevystupují. Můj vztah k české politické reprezentaci je veskrze odtažitý. V české politické novinařině často člověk musí dvakrát polknout poté, co si musí vyslechnout. Občas to není hezký pohled.
Nejste workoholička?
Já vlastně nevím. Práce je mým největším koníčkem, ale zároveň si nejsem jistá, jestli to je výhra. Není to tak, že bych se do práce vyloženě těšila, ale jakmile začnu, ponořím se do ní a pracuju s chutí. Třeba když se zavřu do televizního archivu, to je pro mě až vzrušující výlet. Ty staré pásky, na kterých je každý mladší. Navíc ještě nemám rodinu, takže práce zatím nemá konkurenci.
168 hodin se vysílá v neděli večer, trávíte víkendy v práci?
Ano. Ze začátku nebylo snadné si na to zvyknout. Trvalo mi to asi dva roky, ale dnes už mi to ani nepřijde. Ale naplánovat něco s rodinou a přáteli, to je prekérní záležitost, protože volno mám v pondělí a úterý. Zatímco o víkendu, kdy mají volno ostatní, město spí, tak v pondělí se probouzí do nového cyklu, vše začíná nanovo a rozjíždí se. A já v tom fičáku vlastně nikdy úplně nevypnu. Vždy na konci zimy mívám krizi a začínám se těšit na letní pauzu.
Co třeba do reportáže nezahrnete?
Například to, jak se k vám politik chová. Na kameru odříká věty s naučeným výrazem, to je pak v televizi. A když se kamera vypne, pak dokonce i ženě řekne věci, které byste si za rámeček nedala. Respektuju, když někteří politici pohrdají novináři, na to mají právo. Náš vzájemný kontakt by si však mohl udržet alespoň některé základní prvky důstojnosti a slušnosti. Tito politici svým chováním vlastně dokazují, že žijí v akváriu, kde jsou si podle nich všichni rovni a někteří rovnější.
Bavila jste se o politice i ve svém volném čase, třeba s kamarády?
No jasně. Parlamentní zpravodajové spolu rádi vysedávají na pivu. Třeba v povolebním patu v roce 2006 jsme xkrát skládali a rozkládali vlády, přehrávali si bizarní scénky ze zákulisí. Obzvlášť někteří kolegové dokážou politiky skvěle napodobovat. Třeba Jakub Železný skvěle předvádí Miloše Zemana i s grimasami. A šéf domácí rubriky ČT Jindřich Šídlo je expert na Miroslava Kalouska, tam i s určitou nikotinovou dikcí.
Neuvažovala jste někdy o vstupu do politiky?
To rozhodně ne. Mně stačí prostor občanské společnosti. Při vší úctě k politikům, na politice není nejvíc tristní snad ani ta samotná politika, ale spíš lidé, kteří se jim pohybují v zádech. Toto prostředí mi není blízké. Navíc po mně žádná ze stran netouží a tento stav je a bude oboustranný.
Vyjela jste za studiem lidských práv do Londýna. Proč?
Vždycky jsem chtěla jet do zahraničí, ale ne na sbírání jahod. Náhodou jsem se dozvěděla o možnosti studovat v Londýně na stipendium britské vlády. Přihlásila jsem se do konkursu na britské ambasádě a vyšlo to. Možná to zní, že se ty věci děly jakoby ledabyle a náhodou, ale pro mě to tehdy byla opravdu velká událost a čest. Odjela jsem v pětadvaceti a vlastně až tam úplně dospěla.
V čem spočívá největší rozdíl mezi českým a britským vysokým školstvím?
Namísto drcení informací se po mně chtěl vlastní úsudek, samozřejmě náležitě vyargumentovaný. "Nebudeme si myslet, že máte špatný názor, pokud si ho budete umět obhájit," říkali nám. Jiný byl i přístup učitelů. Jednou jsem zaspala po večírku a na přednášku se vetřela klasicky asi v půlce. Přednášející si mě hned potom zavolala, jestli nemám nějaký problém a jestli mi může pomoct. To mě úplně zaskočilo. Čekala jsem hubování a místo toho se jí styděla přiznat, že jsem šla spát až nad ránem. Pak už jsem se snažila na špatné návyky z českého školství zapomenout.
Takže od té doby jste chodila na přednášky včas?
Zaspala jsem pak už jenom jednou, a zrovna na závěrečné zkoušky. Tenkrát za to ale nemohl večírek, nýbrž silné dávky kofeinu při učení. Nemohla jsem celou noc usnout, a pak to zaspala všechno. Přiřítila jsem se do učebny asi 10 minut po začátku testu a všichni na mě koukali jak na UFO. Naštěstí jsem to napsat stihla, ale byla to taková symbolická tečka za mým životem britského studenta.
Jak se liší přístup k lidským právům v Británii a u nás?
V Británii to je velké téma. U nás se buď podceňuje nebo se mu lidé rovnou vysmívají, což je dáno nezralostí naší společnosti. Zatímco na západě se lidská práva řeší už od osvícenství, pro naši generaci tady až do roku 1989 vůbec neexistovala a učíme se je až posledních 20 let, to je málo.
Věnovala jste se také postavení Romů u nás. V čem je podle vás problém?
I když dnes už víme, jaká práva máme my, u Romů se pořád tváříme, že je to jiná kapitola a můžou si za ni jen sami. Měli bychom rozlišit dvě naprosto odlišné roviny: Roma a Roma z vyloučené lokality. Děti z vyloučených lokalit musíme maximálně protáhnout školským systémem, který jim pomůže pochopit, že čerpání sociálních dávek není životní program. Stát zároveň musí bránit zneužívání dávek u jejich rodičů a motivovat je k práci. Mimochodem, tohle je nejvíc citlivé, protože se dotýká každého daňového poplatníka - já musím pracovat a on ne. Čili řešením je kombinace tlaku a tahu. A co s Romem, který pracuje a jeho děti rády chodí do školy? Přece nic. Je to Čech jako já nebo vy.
Prý vám chodí dost ostré reakce na reportáže na toto téma. Jak se vám čtou?
Já osobně se na jednu stranu nedivím lidem, kteří mě odsuzují. Vidí ve mně bílou holku, co bydlí v Praze a mluví do něčeho, o čem nic neví.
A víte?
V dětství jsem nějaký čas žila u babičky s dědou, které úřady nastěhovaly do romského baráku. S těmi dětmi jsem si někdy hrála, ale viděla jsem v první řadě tu špínu a celkovou zanedbanost. Určitě jsem sama jako dítě byla rasistka, na prahu dospělosti mě dokonce jeden Rom zmlátil, když jsem bránila kamarádku. Dnes Romy bráním, byť jen verbálně, a rozhodně to není populární věc. I když je to pro mě samozřejmě snazší, protože nemusím bydlet v sociálně vyloučené komunitě. Žít bych v ní nechtěla a chápu problémy lidí, kteří tam bydlet musejí, a stát jim nepomáhá. Já jsem začala sama u sebe.
Zlobila jste jako malá?
Moji rodiče mají život rozdělený na dvě etapy: dokud jsem nezlobila a ten zbytek (smích). Hned na prvním stupni jsem začala domů nosit poznámky. Pořádala jsem honičky o přestávce, vyrušovala v hodině, prostě zlobila. Asi jsem byla poněkud rozjívená. Doma mi nejdřív mi říkali čertík, pak už jen čert.
Moderovala jsem od šestnácti v rockovém rádiu, čemuž odpovídala i tehdejší vizáž. Takže flanelové košile, těžké boty, lennonky a svítivě oranžové vlasy – prostě strašidlo (smích). Moji rodiče byli a jsou naštěstí velmi tolerantní lidé.
Jak trávíte volný čas?
Jdu do kina nebo na nějakou kulturní událost. Mám ráda sport, kino, divadlo, knížky, saunu.. Musím neustále něco dělat. Vlastně kdybych nepracovala, tak bych šílela a i všichni kolem mě. Představa, že celý den proležím v křesle, mě děsí. Mám v sobě nějaký neklidný prvek, něco jako vrtulku a ta mě žene. Až mě to užene (smích).
Vejdou se vám do života plány mít rodinu?
Já plánuji i neplánuji. Už jednou mi plán nevyšel. Teď přemýšlím ve střednědobém horizontu. Je mi 32 let a myslím, že pokud do 35 zvládnu jedno dítě, tak budu pašák (smích).
