Do kláštera vstoupila, když jí bylo čtrnáct let. Rodiče její volbu překvapivě i v tak nízkém věku odsouhlasili.
„Pro mě byl klášter útočiště, s rodiči nám to drhlo, neměli moc pochopení pro moji temperamentní bohémskou povahu. Zpětně je pro mě nepochopitelné, že mi to dovolili. Kdyby za mnou přišel jeden ze synů s tím, že odchází v raném věku do kláštera, vyděsím se, že něco doma postrádá,“ říká dnes ve svých čtyřiceti letech Petra Dvořáková.
Denní režim v klášteře byl velmi přísný. Ráno odjela do školy, hned po ní se vrátila a pracovala společně s dalšími sestrami.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Petrou Dvořákovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
„Neexistovalo, že bych si vyrazila na kafe nebo do kina. Byla jsem pořád zavřená v klášteře a dřela. Pamatuji si, že bylo šílené vedro a my rubaly v černém oblečení krumpáčem hlínu. Naučilo mě to tvrdě makat. Umím zabrat, pracovat od rána do večera, až musím sebe samu mírnit, protože mám tendenci sklouzávat do workholismu.“
Život mezi samými ženami by náročný i z jiné stránky než jen kvůli tvrdé dřině. „Když jsem nastoupila, věkový průměr v klášteře byl sedmdesát osmdesát let. Sestry negativně vnímaly vytváření zvláštních přátelství, nechtěly, abychom se my mladé mezi sebou kamarádily. Šly po nás. Stejně jsme se potají družily. Vždyť je to přirozené, člověk je sociální bytost. Řádové sestry nejsou lepší, milejší, empatičtější. V klášteře se naopak vyjevuje mnoho patologií. K náboženství často lnou lidé, kteří mají nějakou dlouhodobou frustraci,“ míní Petra Dvořáková.
Z kláštera nakonec po čtyřech letech musela odejít. „Kdyby mě v osmnácti nevyloučili, protože si jedna z holek vymyslela, že mě viděla ve městě s klukem, zůstala bych. Je ale pravděpodobné, že bych při své osobnosti dříve nebo později odešla. V dospívání jsem na to neměla odvahu a sebevědomí, byla jsem pořád ještě děcko. Mrzí mě, že jsem si neodžila normální pubertu, to vím, že je pro vývoj osobnosti průšvih. Spoustu chyb jsem udělala kvůli tomu, že mi chybí běžné pubertální zkušenosti. Na druhou stranu toho nelituju. Byla to škola.“
Brzy se pak provdala a narodili se jí dva kluci. Když později její mladší syn onemocněl leukémií, pomáhala jí víra?
Petra Dvořáková (40)
|
„Víru vám takové zkušenosti promění. Věřit v Boha, když máte hezký život, je taková dětsky naivní víra. Máte víru jako řešení na všechno. Vy víte, co je pravda, víte, jak se má žít správně, víte, jak byste to všechno s Bohem překonala. Jste chytrá. Do doby, než se vám stane něco těžkého. V tu chvíli se vám víra rozpadne. Buď věřit přestanete, nebo nastoupí víra dospělejší, racionální. Dojde vám, že vám nikdo v životě neslíbil, že se budete mít dobře, a ani díky víře se nebudete mít lépe než ostatní,“ vzpomíná na těžké období Dvořáková.
„Když vidíte nevinné tříleté děcko na chemoterapii, ptáte se, jak ho může nechat někdo trpět. Bojíte se toho nejhoršího scénáře. Naskakují vám všechny ty biblické příběhy, kdy Ježíš přišel a uzdravil, ale vaše dítě je stále nemocné. Naštěstí se nakonec ten zázrak díky medicíně stal. Ale za ty dva roky onkologické léčby jsem viděla děti, které se neuzdravily. Na to nejsou slova. Nezbývá vám, než žít dál, i když ta rána je nezhojitelná.“
