Petr Svoboda: Vím, proč byl můj otec smutný

V lednu se mu zastřelil táta, skladatel Karel Svoboda. Sedmadvacetiletý Petr se od té doby nesnáší se svou macechou Vendulou, ale nikdo přesně neví proč.

Petr Svoboda s přítelkyní | foto: David Port, MF DNES

Absurdní pohřeb

Nejkrásnější tátův robot

Milenci, vrazi & snoubenci

Setkání v tiché vile

Tísnivou atmosféru změní až cigareta a Svobodova slovenská snoubenka.

Petr Svoboda o novináře nikdy nestál, do časopisů se nenechával fotit ani se svým otcem. Odmítal mě i letos. Jeho macecha Vendula dávala rozhovory, ale on říkal: „Ještě ne, je moc brzy po tátově smrti.“ Naše noc přišla až ve chvíli, kdy v Jevanech napadl sníh. Otevírá mi vrata a míříme do studia, v němž otec skládal. Po zdech visí zlaté desky, hned několik za Včelku Máju. Je tu nápadný pořádek, Petr Svoboda je vzorně oblečený, s rozmyslem a skoro šeptem odpovídá na otázky. Atmosféra obrovské a tiché vily je tísnivá. „Mohl bych si zapálit?“ osměluju se a on si dá taky. Najednou vidím, jak je z rozhovoru nervózní. Cigareta ještě hoří a on si zapaluje druhou. Hovoříme dlouho přes půlnoc - když vysvětluje spory s Vendulou Svobodovou, obvykle se nadlouho zarazí, hluboce vzdychne, přemýšlí a teprve pak pokračuje. V jednu ráno přichází jeho snoubenka a úplně mění atmosféru. Svoboda mi dívku představuje - Lucia hraje například od čtyř let na housle, vystudovala filmovou režii v Norsku, na divadelním jevišti stála s Lasicou či Polívkou, režisér Pitínský si ji vybral pro roli Julie. Nervozita je definitivně pryč. Svoboda si najednou vzpomene i na vtipné historky - jak tady například běhalo prase. Jedno na něm oceňuju, na rozhovor se neustále maximálně soustředí. Váží slova, a to až do tří do rána, kdy z jevanské vily odjíždím.

Dosud o sobě skoro nemluvil, až teď mlčení končí: „Paní Svobodová není dobrý člověk. Má dvě tváře.“

Co vám nejvíc chybí, když si vzpomenete na tátu?
Možnost přijít za ním, poprosit o radu. A pak ty dlouhé debaty u kávy, když jsme byli sami v jevanské vile.

O čem jste hovořili nejčastěji?
Měli jsme vztah jako dobří přátelé, takže o všem - od rodinných vztahů až po nezávazná témata.

Vybavíte si vaše úplně poslední kafe?
Je to intenzivní vzpomínka. Táta mi hrál na klavír bluesové songy a mluvili jsme o tom, proč za první světové války skončila první velká éra evropského filmu. Mimo jiné z toho důvodu, že přísada, která se používala na výrobu filmových kopií, se dávala i do tehdejších výbušnin a zbraní. Omezilo to evropskou kinematografii a Hollywood nabral na síle.

Otec zemřel a vy jste se začal hádat s jeho druhou manželkou, Vendulou Svobodovou. Co se stalo?
Už déle jsem byl k paní Svobodové chladnější - kořeny našeho sporu sahají do doby před otcovou smrtí. Řeknu to na rovinu: sahají do doby, kdy se s ní chtěl můj otec už podruhé rozvést.

Vezměme to od začátku. Jaký jste měl k Vendule Svobodové vztah, když s ní otec začal žít?
Bylo mi asi čtrnáct a respektoval jsem otcovo rozhodnutí. Pokud byl šťastný, neměl jsem k jeho vztahu výhrady. Ale postupem času se ukázalo, že otcova volba šťastná nebyla.

Prý se chtěl rozvádět už před šesti lety - proč žádost nakonec stáhl?
To je mi dodnes záhadou. Ale býval bych velmi rád, kdyby k tomu došlo.

Proč tehdy žádost vlastně podával?
Domnívám se, že zjistil, co si dnes myslím i já. Že paní Svobodová není dobrý člověk. V žádosti o rozvod uvedl, že se ve vztahu k ní cítí spíše jako ekonomický činitel.

Myslíte si, že Vendula Svobodová vašeho otce psychicky týrala?
Můžu vám to říct takto: v určité chvíli otec pocítil, že veřejně uznávaná dobrota a štědrost paní Svobodové je spíše falešná. Později jsem si všiml, že se k němu přestala chovat s náležitým respektem; tátovi například vadilo, že malý Jakub tráví mnoho času u chůvy, zatímco ona se často věnuje společenským večírkům. Citlivý umělec se ocitl v těžké situaci - žena, se kterou si nerozuměl, ale taky dítě, které miloval. To bylo pravděpodobně důvodem jeho druhé, plánované žádosti o rozvod.

Jste si jistý, že se chtěl v posledních měsících života zase rozvést?
Ano. Dokonce loni vystoupil z Kapky naděje a nechtěl, aby nadace sídlila v jeho domě na Vinohradech. Jeho vztahy s manželkou, ředitelkou Kapky naděje, i s vedením nadačního fondu byly na bodu mrazu.

Ale proč?
Otec mi řekl, že nejsou všechny vztahy v nadaci tak čisté, jako se prezentují navenek, stejně jako paní Svobodová není taková světice, jakou se dělá.

Řekl vám táta, jestli má jeho žena milence?
Ano. Nemůžu říct nic konkrétnějšího, neznám podrobnosti, ale jisté je, že otec o tom vztahu věděl a chtěl manželství s paní Svobodovou tiše a klidně ukončit.

Co když byl jenom žárlivý a pletl se?
Nemyslím si, o jeho slovech jsem přesvědčený. Sám popsal své manželství jako Válku Roseových - asi znáte ten smutný film s Michaelem Douglasem. I otcův vztah byl v závěrečné fázi velmi smutný.

Takže už věříte tomu, že míval deprese? Po jeho smrti jste to vyvracel.
Byl smutný, ale určitě ne duševně nemocný, jak ho líčila paní Svobodová. Jeho dlouhodobí přátelé, včetně fundovaných lékařů, mi potvrdili, že byl duševně úplně zdravý. Člověk v jeho situaci nemůže mít jiný pocit než smutek, ale to má daleko k nemoci.

Chápete s odstupem času jeho smrt lépe?
Nedokážu si ji vysvětlit; ta zpráva mě šokovala a šokuje dodnes. Už proto, že jsem byl s otcem o několik dní dříve a plánovali jsme si společnou dovolenou ve Skandinávii. Myslím, že jeho rozhodnutí přišlo na základě nějakého velmi silného, emotivního, momentálního impulzu.

Oč mohlo jít?
Ta informace nám zřejmě zůstane skrytá.

Vyčítáte otci způsob, jak odešel?
Vůbec ne. Tahle rozhodnutí jsou hlavně mezi člověkem a bohem, já je nesoudím.

Z pohřbu se pak stala tragikomedie v přímém televizním přenosu. Jak na ni vzpomínáte?
Tenkrát mě šokovala nadmíra medializace - pohřeb má být bez teleobjektivů a rozhodně ne v přímém přenosu. Takhle to byl zážitek hraničící s absurditou. Desítky fotografů stály přímo před pozůstalými.

Proč všechno dopadlo takhle?
V té době jsem nebyl schopen rychlého jednání, byl jsem ve stavu hlubokého smutku. Že se ujala organizace paní Svobodová s Janisem Sidovským, to šlo mimo mě, a je mi líto, že to dopadlo právě takhle.

A urna vašeho otce prý není pohřbena dodnes...
Otce pohřbím, až to uznám za vhodné, je to právo prvorozeného syna. A nebude to další mediální cirkus, ale tichý pietní akt. Bratra nevídám

Spory mezi Vendulou Svobodovou a vámi tlumočí bulvární média. Proč jste vše nechali klesnout tak hluboko?
I tyhle informace jsou mimo moji režii, většina článků je smyšlených. Uvědomte si, že tu sedíte s člověkem, kterému zemřel otec, a já měl svého tátu rád. Celý konfl ikt je mi nepříjemný, ale musím obhájit jeho památku.

Co vás vytočilo nejvíc?
Právě nesmyslné vyjádření o tom, že byl otec dlouhodobě duševně nemocný. Ale mrzí mě i další věci - například paní Svobodová teď chce vydat knihu o otcově životě. Obávám se o korektnost informací, které v ní pravděpodobně budou.

Třeba o něm napíše lichotivě.
Silně pochybuju. Knížku údajně připravuje s redaktorkou Blesku, jejíž články jsou pro mě nepřijatelné.

Vendula Svobodová vám ještě v květnu vzkázala přes noviny: „Mám tě ráda, pojď se usmířit!“ Jak to dopadlo?
Myslím, že tyhle vzkazy jsou součástí hry -možná jí to poradil její PR manažer. Paní Václava Svobodová v médiích určitým způsobem žije, nastavuje v nich přívětivou tvář, ale ve skutečnosti i tenhle konfl ikt využívá ke svému zviditelnění.

Máte čisté svědomí, že jste se s ní pokusil dohodnout lidsky, z očí do očí?
Zpočátku jsem pro to dělal všechno, ale některé věci nelze zapomenout. Proto už tu možnost v současnosti vylučuju.

Proč jí vlastně vykáte a mluvíte o ní jako o Václavě?Protože haní památku mého otce.

Jak se k celé situaci staví vaše o deset let starší sestra Jana?
Bydlí několik tisíc kilometrů daleko, má dvě krásné děti, příjemného manžela a žije americkým životem. České realitě je vzdálená a já respektuju přání, aby její názory zůstaly v soukromí. Nemůžu mluvit za ní.

A co vy? Pomáháte v téhle napjaté atmosféře malému synovi svého otce a Venduly Svobodové?
Tohle mě hodně mrzí. Nevídáme se. Doufám, že s Jakubem jednou budeme mít normální sourozenecké vztahy, o to stojím, ale zatím jsem v patové situaci.

To zní, jako byste se už s bratrem neměli vidět.
Je to smutné, ale nemůžu se vložit mezi matku a dítě.

Mohla by přijet Vendula Svobodová za vámi do Jevan, kde léta bydlela?
Nikdy o to nepožádala a jasně se před právníky vyjádřila, že tu žít nechce. Já ano. Už od matčiny smrti jsem spolumajitelem vily.

Kdyby přece jen přijet chtěla, může?
Naše vztahy jsou vyhrocené, takže si tu situaci nedokážu představit.

Řekněte upřímně - nesoupeříte hlavně o velké dědictví po vašem tátovi?
Jednání o dědictví mají na starosti naši právní zástupci a všechno zlé, co se teď děje, s ním má pramálo společného. Vedeme spíš spor o jakési hodnoty, o morální postoj.

Vy nepotřebujte pár desítek milionů?
Mám pozici v top managementu úspěšného projektu, takže jsem úplně soběstačný.

Nevznikne v jevanské vile tátovo muzeum?
Ne. Slyšel jsem o tom nápadu, ale otevřeně mě nikdo neoslovil. Tenhle dům zůstává místem, kde se má žít a tvořit - do studia by měli chodit muzikanti, ve vile má bydlet rodina, děti a psi.

Jaké jsou vaše nejstarší jevanské vzpomínky?
Rodiče se do vily přestěhovali v době, kdy jsem se narodil. A když spolu teď sedíme v nahrávacím studiu, tak třeba vzpomínám, jak jsem v dětství prorazil skleněné dveře a rozřízl si ruku až k tepně. Tehdy jsem přiběhl právě sem a vytrhl otce od práce.

Jak se zachoval?
Pohotově. S mámou mi poskytli rychlou lékařskou pomoc, což mi zachránilo život - otec kdysi studoval medicínu. Měl jsem z toho třináct štychů. (Vyhrnuje si rukáv a ukazuje výraznou jizvu na zápěstí.)

Jací vaši rodiče tehdy byli?
Otec intenzivně pracoval. Nejenže skládal pro československý trh, ale zároveň dojížděl do Německa, kde dělal hudbu k nesčetnému množství seriálů. A maminka doma vytvářela ideální zázemí.

Uměl by vám případně navařit i táta?
Pokud jsme osiřeli, tak dělal několik pohotovostních jídel. Specialitou byly párky na kari a já si dodnes, když se ocitnu bez své přítelkyně, dělávám právě párky na kari.

Vybavujete si při těch vzpomínkách i hudbu?
Dobře si pamatuju, jak tady vznikala třeba píseň Čau, lásko. Anebo na italskou zpěvačku Annu Rusticano - naproti u rybníka natáčela videoklip, v němž hrála čarodějnici, a já si myslel, že to doopravdy čarodějka je.

Nezanedbával otec kvůli muzice rodinu?
Sám si nebyl jistý, takže když jsem byl starší, několikrát jsme o tom mluvili. Jeho pochybnosti jsem vyvracel, protože táta sice pracoval, ale já se neustále potloukal kolem něho, takže jsem netrpěl. Odděloval práci od soukromí, ale ta hranice se občas stejně porušila - třeba když do studia vběhlo prase.

Prosím?
Soused choval na zahradě prase, že si ho vykrmí na zabijačku. Prase jednou uteklo a nás děti nenapadlo nic lepšího než otevřít mu dveře do studia, kde se zrovna nahrávalo. Přiběhli jsme za tatínkem a volali „máš ve studiu prase“. Nevěřil nám, ale skutečně - mezi mikrofonem a klavírem pobíhal stokilový čuník.

Měli jste s tátou společné koníčky?
Chodili jsme třeba střílet. Když mi bylo nějakých dvanáct, začal mě brát na střelnici, a to pro mě byla bezvadná zábava. Otec byl taky nesmírný gurmán, takže jsme spolu rádi chodili třeba na sushi.

Jakou budoucnost si pro vás představoval?
Vždycky mě odrazoval od kariéry muzikanta - věděl, že je to zaměstnání nevypočitatelné. Chtěl mít jistotu, že budu mít dobré zázemí, a lákal mě na kariéru právníka. Ale dával mi svobodu.

Svobodu, jak jinak. Práva vás nelákala?
Moc ne. Odešel jsem studovat do Států mezinárodní obchod, ale potom jsem stejně zběhl k umění. Jak říkal otec: Geny neošidíš.

Jaký byste byl muzikant?
Ještě k minulým Vánocům mi dal elektrické piano, a na to si občas zahraju pro radost. Ale jinak plním otcovo přání a hudba pro mě navždy zůstane koníčkem.

Když jste byl v pubertě, nahrávaly v otcově studiu i vaše idoly?
Tehdy jsem neměl o český pop zájem, v módě byl grunge - Nirvana, Pearl Jam, Alice in Chains... To byly moje idoly.

A dělal jste si z otce legraci? „Tati, teď letí grunge, Včelka Mája je passé!“
Někdy ano, a otce moje názory vždy pobavily. Ale pozor - on rozděloval hudbu na pozitivní a negativní, a grunge považoval za pozitivní.

Jakými dárky vám táta dělal radost, když jste byl kluk?
Nejhezčí je vzpomínka, jak mi z krabice vyřezal oblek robota. Chodil jsem po zahradě jako robot a byl jsem nejšťastnější. Táta totiž nebyl jenom hudebník - zároveň třeba i pěkně maloval.

Udělal jste někdy ve vztahu k otci chybu?
Takové soudy nechávám na bohu. Ale měli jsme výborný vztah - ještě víc nás sblížila smrt matky, po které jsme zůstali sami tři, se sestrou. To mi bylo dvanáct...

V Los Angeles jste vystudoval filmovou školu - myslíte si, že někdo natočí film o životě vašeho táty?
Do toho se chtěl pustit Olda Dudek, ale já tenkrát poprosil, ať to nedělá. Dudek byl rodinný známý, je to příjemný pán a já jeho nápad chápu, ale on zase pochopil mě. Víte, pro veřejnost je možná otcova smrt věcí minulou, ale já se s ní potýkám denně. Na tenhle film ještě není čas.

Pokud vím, tak právě kvůli filmům žijete už čtvrtým rokem převážně na Slovensku...
Moje snoubenka Lucia je Slovenka, a když jsme spolu začali žít, rozhodl jsem se na čas odejít do Bratislavy. Tam jsem vzápětí dostal nabídku na místo uměleckého ředitele festivalu ArtFilm, kterou jsem nadšeně přijal. Dnes trávím hodně času na dálnici D1, protože žiju napůl v Bratislavě a napůl tady.

Proč jste tu nabídku dostal zrovna vy, mladý Čech?
Mou výhodou bylo vzdělání z Los Angeles. Na univerzitě jsem tam zabředl do režie, do produkce, ale třeba i do historie umění.

Uživí vás práce na festivalu slušně?
Samozřejmě, zabere mi celý rok. Neorganizuju ho jenom na místě, ale starám se i o lobbing v zahraničí. Objíždím mezinárodní festivaly jako Cannes nebo Berlinale.

Jak jste se vlastně seznámil se svou snoubenkou, herečkou Luciou Gažiovou?
Při natáčení filmu Milenci a vrazi. Táta k němu točil hudbu, já dělal asistenta produkce, a když se na filmovém setu objevila krásná herečka, tak jsem věděl, že to mám spočítané.

Bude svatba?
Ano, vždyť jsme snoubenci. Teď držíme jednoroční smutek za mého otce, ale po jeho uplynutí oznámíme datum.