Byl to záměr, pořídit si tři děti s minimálním věkovým rozdílem?
Úplně ne. Jsem z dvojčat a chtěla jsem je také, aby moje děti zažily to silné sourozenecké pouto. Dvojčata se nepovedla, tak jsem si přála děti co nejvíc při sobě. Vyšlo to, ale to třetí rozhodně nebylo v plánu takhle brzy.
Takže šok u těhotenského testu?
Ano, nečekala jsem to. Byla jsem krátce po porodu, kojila jsem dvě děti. Hodně jsem se tehdy bála, jak to všechno zvládnu.
Co je nejtěžší na tom, starat se o tři takto malé děti?
Rozdělit čas a pozornost tak, aby se žádné necítilo stranou. Nejvíc mě trápí, že nejsem schopná všechny naráz ochránit. Pořád mi chybí minimálně jedna ruka. Na vesnici to mám jednodušší, ve velkém městě si nedovedu představit, že bych na ulici nemohla držet všechny za ruku a neměla možnost rychle zasáhnout, kdyby se něco stalo. A pak jsou náročné situace, kdy musím třeba všechny naráz vyndat někde u supermarketu z auta a trnu, jestli ti dva opravdu počkají, než odpoutám nejmladšího.
Kateřina Karolová (37)
|
Které období s chlapci bylo nejnáročnější?
Nejvíc náročné je to asi teď, kdy mladší dva ještě nosí plíny, starší chodí na nočník, ale ještě potřebuje asistenci. Jednoho převleču a než obléknu druhého, ten první se polije, tak ho musím převléct a mezitím třetí potřebuje přebalit. Nezastavím se celý den, ale nic za mnou není a vidět je jenom to, co neudělám.
Slevila jste hodně z nároků, které jste na sebe měla s jedním dítětem?
Jsem jiná než dřív. U prvního dítěte člověk všechno hlídá a skoro si řídí budík na dobu, kdy má dítě jíst. Pak zjistí, že to vůbec není potřeba a že když to vypustí, děti možná žijí ještě radostněji. V létě jsem třeba neřešila svačiny, kluci se vždycky na chvíli ztratili v záhonech mezi paprikami a jahodami a najedli se tam.
Co jste ještě přestala řešit?
Nejstaršího Matýska jsem pořád převlékala v domnění, že když má někde flíček, jsem špatná matka. Mokré tričko muselo okamžitě dolů, teď nepřevlékám, dokud není mokré až na kůži, a fleky neřeším vůbec. Dřív bych nepřipustila dítěti pruhované punčocháče a puntíkovaný vršek, z toho jsem taky vyléčená.
Pozná manžel, co kterému chlapci patří?
Vůbec, a to jsem mu udělala systém ve skříních a všechno popsala. Tyhle věci jsou mužům jedno, k čemuž jsem se teď taky dopracovala, protože jinak bych se zbláznila, akorát že ve mně ten perfekcionismus pořád někde dřímá. Sem tam mě ještě napadne, že jedu k doktorce a mám flek na látkové plence, ale pak nad tím mávnu rukou.
Když chlapci onemocní, je horší, když je to potká najednou nebo postupně?
Špatné jsou obě varianty. Třeba neštovice se projevily postupně, takže jsme celých šest týdnů nespali a mazali pupínky. Naráz dostali virovou nemoc zvanou „ruce, nohy, ústa“, kdy dětem vyskáčou pupínky, hodně je bolí pusa, mají horečky. Tehdy jsem si na papír zapisovala, jakou teplotu jsem komu naměřila a kdo kdy dostal jaký lék. Nepamatovala bych si to. Bylo to vyčerpávající: jednoho jsem ukonejšila, druhý začal plakat, že ho něco bolí.
V čem je výhoda, že jste dětská lékařka?
Kromě prevence a očkování nemusíme chodit k doktorce, protože sama v začátku poznám, jestli nemoc vyžaduje léčbu a jakou. Zrovna dneska v noci měl Matěj horečku a kašlal. Jako běžná maminka bych asi ráno jela k doktorce a musela organizovat, kam dát mladší děti, abych je nemusela tahat do čekárny, kde můžou něco chytit. Jako lékařka si to odordinuju doma sama.
Na druhou stranu jste informovanější. Běží vám někdy hlavou všechny strašlivé scénáře, které mohou nastat?
Hlavně u prvního se to stávalo. Když měl Matýsek poprvé teplotu, cítila jsem strach a bezmoc a byl to pro mě zlomový moment, kdy jsem pochopila všechny ty maminky, které mi předtím chodily do ambulance.
Kateřina v pořadu Čtyři v tom |
Předtím jste je nechápala?
Nedokázala jsem si představit, co je strach o dítě. Stávalo se, že rodiče přišli s nějakou banální záležitostí, byl to desátý podobný případ během jedné noci, já jsem byla vyčerpaná a občas mě unavovalo dokola vysvětlovat, že se nic neděje. Teď už bych jejich obavy chápala víc. Tenkrát jsem myslela pouze na děti, rodiče mě někdy obtěžovali. Třeba když matka trvala na tom, že zůstane s dítětem v nemocnici. Věděla jsem, že pro ni nemám místo, ona to odmítala pochopit a byla na mě naštvaná, ačkoliv moje vina to nebyla. Sama si dneska neumím představit, že bych někde musela nechat dítě a byla nucená odjet.
Změní se váš pohled, až se vrátíte do praxe?
Vlastně si to nedovedu představit. V každém malém pacientovi uvidím svoje děti, budu si všechno brát mnohem víc osobně. Bývala jsem víc pragmatická, tragické případy mě samozřejmě zasáhly, ale byla jsem schopná vyřešit je v profesní rovině. Teď mi do toho začnou vstupovat city a nejsem si jistá, jak to budu zvládat.
Jakou první nemoc jste jako matka řešila?
Byla to vysoká horečka, takže jsem si představovala, že začíná meningitida. Malovala jsem si ty nejhorší scénáře, neustále jsem Matýska kontrolovala, abych něco nezanedbala. Nakonec to nic nebylo. Tenkrát jsem si uvědomila ještě něco jiného: to nejhorší s nemocným dítětem si většinou maminky odžijí doma.
K lékaři se vypraví ve chvíli, kdy je to pro ně sice už nesnesitelné, ale nemoc je v tu chvíli na ústupu. My pak v ordinaci vidíme, že dítě není tak špatné, začíná se zlepšovat, a máme tendenci stav zlehčovat. Teprve když jsem si sama prožila noc s dítětem v horečkách, mám větší pochopení pro to, že maminka vběhne do ambulance pološílená strachy.
Radila jste dříve něco maminkám a teprve u svých dětí zjistila, že to není tak snadné?
Tak třeba podávání antibiotik. Maminky mi říkaly: „On to nechce,“ a já jsem nechápala, co tím myslí. Odpovídala jsem jim: „Musíte to do něj dostat!“ Teď sama vidím, že to není tak jednoduché a že když jsem jako lékařka snadno dostávala léky do dětí na oddělení, není to to samé, co pak zažívají rodiče doma, protože moje děti v cizím prostředí taky fungují jinak a doma léky prskají.
Před sedmi lety jste odešla do Německa v rámci stávky lékařů, kteří byli nespokojení s podmínkami v českém zdravotnictví. Co vám osobně vadilo?
Třeba systém vzdělávání. Dopracovat se k atestaci v Česku bylo opravdu komplikované. Znamenalo to spoustu nesmyslných stáží a kurzů, kvůli kterým bylo neustále nutné uvolňovat se z oddělení, kde za nás musel někdo pracovat, často jsme jezdili přes celou republiku. V Německu to bylo jednodušší.
Čtěte každé pondělí
Rozhovor s Kateřinou Karolovou vyšel v prosincovém vydání magazínu Ona Dnes.
Jak jste tam získala místo?
Díky Job veletrhu v Praze, kde německé kliniky sháněly doktory. Německo trápí stejný nedostatek zdravotníků jako nás, ale v jejich případě bylo vidět, jak moc o nás stojí, což na mě udělalo dojem. Tady se všichni tvářili, ať si jdeme. I na oddělení říkali: „Ty si myslíš, že o tebe někde budou stát?“ Byla jsem zničená z toho, že nikdo nemá snahu nás udržet, spíš nás odháněli.
Uměla jste dobře německy?
V té době jsem němčinu neviděla přes deset let. Na gymnáziu jsem sice získala Sprachdiplom, ale v jazycích jsem si nikdy nevěřila. Navíc díky školní němčině jsem si uměla objednat řízek v restauraci, ale nedokázala bych sepsat lékařskou zprávu. Když jsem pak do Německa mířila na přijímací pohovor, ani jsem nevěděla, odkud mám jazyk začít oprašovat. Říkala jsem si, že musí být opravdu zoufalí, jestli mě vezmou (směje se).
Přitom jsem na tom nebyla tak špatně. Před podpisem smlouvy jsem musela doložit certifikát z jazykové zkoušky, kterou jsem absolvovala s lékaři z celé Evropy a prošli jsme jen dva. Přesto jsem si v řeči nevěřila. Chyběla mi spontánnost, která je v komunikaci důležitá.
Jak jste pohovor zvládla?
Byla jsem ze sebe zklamaná, že jsem nedokázala komunikovat na úrovni, a nebyla jsem si jistá, jestli pochopí, že doktořině rozumím. Že poznám angínu, jen nevím, jak se německy řeknou čepy v krku. Ale vzali mě. Říkali, že profesně jsem na tom dobře a jazyk se doučím.
Jaké byly začátky v nemocnici?
Hodili mě do vody. Už první den mě poslali vyšetřit pacienty, udělat vizitu. Mluvila jsem špatně, pletla gramatiku, ale to je netrápilo. Rozuměli, to stačilo. Teprve v Německu jsem pochopila, že nezáleží na tom, jestli větu řeknu správně. V tom vidím obrovskou chybu českého školství: když jsem se učila jazyky, vždycky bylo nejdůležitější, aby věta byla gramaticky dokonalá. A já jsem najednou viděla, že Němcům je to jedno. Oni jen potřebovali pochopit význam. Postupně jsem se naučila.
Cítila jste nedůvěru ze strany pacientů?
Někteří si mě už podle přízvuku zařadili na východ, občas ode mě ani nechtěli vyšetřit. Bylo to ponižující, ani mi nedali šanci. Někteří se mě ptali, jestli přijde i doktor. Nevěřili, že někdo, kdo vypadá a mluví jako já, by mohl rozumět medicíně. Díky tomu však vím, jak se u nás cítí cizinec nebo kdokoliv jiný, kdo je nějak vyčleněný ze společnosti. Myslím, že by si to měl zkusit každý.
Nemluvila jste mateřskou řečí. Jak náročné byly služby a kontakt s pacienty?
Děsily mě hlavně akutní situace. Když mě v Česku volali k případu, přiběhla jsem do ambulance a hned se ptala, co se děje, jak to vypadá. Jenže tady místo abych se soustředila na práci, hlavou mi běžely německé fráze, které nejsem schopná vymyslet a musím je opsat jinak. Začala jsem mluvit a zarazila jsem se v půlce věty a musela začínat jinak, to všechno v situacích, kdy jde o sekundy. Zažívala jsem obrovský stres.
Udělala jste někdy chybu?
Ano, přepracovaný lékař může udělat chybu, která by ho v běžném provozu ani nenapadla. Na moji službu přišel diabetik s vysokou hladinou cukru v krvi. Zpočátku se to řeší kapačkami s čistou vodou, od určité hranice se musí do infuze přidat cukr, aby nedošlo ke komplikacím. Všechny hodnoty se přísně hlídají. Cukr v krvi pak může znovu začít stoupat, což se v tomto případě stalo. Přepočítávala jsem svoje výpočty, kontrolovala laboratoř, nechápala jsem, co se děje.
Mezitím jsem mu pořád v infuzi kapala ten cukr, dokonce i sestřička se ptala, jestli ho nemá vypnout. Já zaslepeně počítala, přesvědčená, že jsem se musela splést. Bylo to přitom tak logické - když někomu stoupá cukr, nebudu do něj pumpovat další. Naštěstí jsem se z tohoto zkratu rychle probrala a nikomu se nic nestalo. To jsou momenty, kdy si člověk uvědomí, že taková chyba by byla posuzovaná jako selhání jednotlivce, přitom šlo o selhání celého systému.
V jakém smyslu?
Dlouhodobě jsem byla vyčerpaná, bylo nás málo, ve službě jsme jako lékaři zůstávali sami a na starost jsme měli pět oddělení včetně porodního sálu a novorozeneckého. Měla jsem akutní případ v ambulanci a děsila jsem se toho, že ve stejnou dobu nastane komplikovaný porod, kdy na tom dítě bude špatně, a ještě mi další přiveze rychlá. To je systémové selhání.
Člověk je v nemocnici nechaný napospas strašnému objemu práce a čeká se, kdo si vytáhne Černého Petra. Může to být sebelepší lékař. Buď se stane, že něco přehlédnete, nebo někam nestihnete doběhnout. Jenže v takovém případě vám řeknou, že lékař měl lépe vyhodnotit rizika a běžet jako první tam, kde se něco stalo. To je stejné v Německu i Česku.
Víte, jak se únava projevuje na vaší koncentraci?
Jednou jsem si na službě zkusila udělat test na počítači - byl pro alkoholiky, aby si uvědomili, jak moc jsou nepozorní, když se opijou. Byla jsem uprostřed služby a podle počítače byla moje pozornost ve stavu, jako bych měla dvě promile. A to jsem v sobě neměla ani kapku.
Přetížení jsou lékaři stejně, v čem jsou na tom tedy ti němečtí lépe než čeští?
Jsou lépe zaplacení, více si jich váží a mají lépe propracovaný systém vzdělávání, který neodrazuje mladé lékaře od atestace, ale všechno tam rozhodně není ideální.
Jaký nejtěžší případ jste řešila?
Byla to smrt pětiletého chlapečka, tento případ ve mně asi zůstane navždy. Přišel s tím, že ho bolí břicho a má průjem. Zničehonic najednou zkolaboval, přestalo mu tlouct srdce, začali jsme ho oživovat. Nikdo nechápal, co se děje. Zavolali jsme chirurgy, ti ho otevřeli na provizorním sále. Ukázalo se, že se mu zauzlovala střeva, během pár minut mu začaly selhávat všechny orgány. Chirurg operoval břicho a primářka mu přitom masírovala srdce. Nepřežil to. A teď vyjděte ven a řekněte rodičům, kteří přivedli dítě za ruku, že už není.
Můžete v takové chvíli pracovat dál?
Musela jsem. Vrátila jsem se na oddělení, kde bylo nutné pokračovat. A do toho na pohotovost přišla matka s šestnáctiletou dcerou, která se řízla a omdlela při pohledu na krev. Matka mi mávala před obličejem zlatou kartou, že si platí speciální pojištění a požaduje vyšetření. Chápu ji, ale v návaznosti na předchozí případ mě stálo obrovské úsilí to ustát a nezhroutit se. Docela jsem ocenila, že zaměstnavatel po tomto případu zjišťoval, jestli nepotřebujeme psychologickou pomoc.
Využila jste ji?
Ne, nakonec mi pomohlo, že jsem se o tom vypovídala rodině a přátelům. Čekala jsem, jestli to nebude mít nějakou soudní dohru, ale nakonec ne. Z naší strany se s tím nedalo nic dělat. Byla to nešťastná událost.
Zažila jste i takový případ, který dopadl nečekaně dobře?
Měla jsem jeden hodně zvláštní. Na pohotovost přišli rodiče s roční holčičkou, že prý krvácí do plenky. Odkapávala jí krev z pochvy. Na sonu břicha jsem viděla masivní útvar téměř přes celou dutinu. Vyděsilo mě to, vypadalo to jako nádor vycházející z vaječníků. Zavolala jsem gynekology, holčičku jsme nakonec přeložili do větší nemocnice v blízkém Halle, všem nám z toho bylo úzko. Na výsledky jsem volala hned druhý den a prý že tam nic není.
Vůbec nic?
Kompletně ji vyšetřili, útvar na sonu nikdo neviděl a ustalo i krvácení. Odešli domů a snad jsou zdraví doteď. Nikdo si to nedokázal vysvětlit, často se nevidí, aby dva různé týmy lékařů dospěly k tak rozdílným výsledkům. Tehdy jsem byla ráda, že nás bylo víc, kdo to viděli. Ale hlavně že to dobře dopadlo.
V Německu jste strávila tři roky, ke konci jste bojovala se syndromem vyhoření. Co se stalo?
Sečetla se veškerá únava a stres. Najednou jsem cítila, že s rodiči dětí komunikuji jinak. Dřív jsem měla elán, teď jsem najednou sklouzávala k odměřenějšímu chování. Přišlo mi, že bych si měla dát od medicíny pauzu. Kvůli Německu jsme s manželem odkládali otěhotnění, teď se zdálo, že nastal pravý čas.
Píšete blog, na kterém jste zveřejnila své zkušenosti z Německa a teď i ty mateřské. Jak jste se psaním začala?
Z Německa jsem začala psát dopisy rodině: o tom, co zažívám na klinice. Některé jsem pak poslala kamarádce z práce a ta mi říkala, že si je čtou i sestřičky na oddělení a že se jim líbí. Někdy před rokem mě napadlo založit blog, kde jsem uveřejnila dopisy a začala jsem psát i o jiných věcech.
Zapojila jste se i do diskuse o domácích porodech. Jaký na ně máte názor?
Fascinuje mě, jak moc znesvářené jsou obě strany: zastánci i odpůrci. Porod není nemoc, ale není to ani přirozeně bezproblémový proces. Jde při něm o život. Patří tam, kde je bezprostředně dostupná maximální zdravotnická péče. Porod doma je extrémní a nezodpovědný hazard se dvěma lidskými životy. Nechápu, že si tuto skutečnost někdo odmítá připustit.
Po třech vlastních porodech však mám pochopení pro ženy, kterým nemocniční péče vadí. Jsem ochotná je vyslechnout a v lecčems jim dát za pravdu. Ale zjistila jsem, že jakákoliv diskuze není možná. I když jdu proti nim s nataženými dlaněmi, ony vyrazí proti se zaťatou pěstí. To mě hodně mrzí.
Není i toto důvod, proč se v českém porodnictví nic nemění?
Možná ano. Není tam chuť diskutovat. Myslím, že ženy by měly pochopit, že není třeba si klást podmínky a psát porodní plány, ale uvěřit tomu, že doktor ví, co dělá. A lékař by se měl poddat tomu, že i ta žena ví, co dělá.
Vášnivé debaty budí v poslední době také očkování. Jaký máte pohled vy?
Zatímco ohledně domácích porodů jsem byla díky vlastním zkušenostem ochotná přetransformovat názor a uznat některé argumenty, u očkování to je naopak. Dřív jsem jako lékařka byla otevřená i jiným možnostem, ale stala se ze mě radikální zastánkyně očkování. Jsem pro nastavený očkovací kalendář bez odkladů, pokud nejsou nezbytně nutné. A rozhodně odmítám odklad z důvodů, že si rodiče myslí, že by to bylo lepší, protože to četli v nějaké diskusi.
Setkávala jste se s rodiči, kteří odmítali očkování?
Ano, ti lidé však hledají problém, kde není. Z dlouhodobého hlediska jsou přece tak zřetelné pozitivní výsledky. Samozřejmě je vždy dobré mít opozici, ale zrovna tato je nezdravá. Je vedená lidmi, kteří mají nepodložené informace z diskusí a brojí proti odborníkům, kteří problematice věnovali třeba celý život. Je to smutné a je to přesně směr, kterým by se medicína neměla ubírat.
Nesouvisí to s tím, že upadá prestiž lékařské profese?
Myslím, že ano. Lidé chtějí o všem diskutovat, ačkoliv se diskusi nebráním, někdy je to únavné. Ráda bych se vrátila do doby, kdy řeknu: „Tato teplota nic neznamená,“ a oni by mi věřili. Lékař se samozřejmě může splést, každá nemoc se vyvíjí, ale důvěra je důležitá.
Dneska ji necítíte?
Je to stále horší a vidím to i mezi kamarády. Lidé, kteří mě znají, se zeptají: „Co bys dala na tyhle potíže?“. A pak sáhnou po něčem jiném, protože to psali v diskusi. Mně přitom trvalo strašně dlouho, než jsem profesně dospěla do fáze, kdy se dokážu rozhodnout: „Dej dítěti tohle.“ A oni pak stejně radši poslechnou Google.
Lékařů ubývá, nastane problém i v pediatrii?
Za několik let může být problém, že rodiny nebudou mít vlastního pediatra. Takhle to ostatně funguje v Německu. Tam když onemocní dítě, pokaždé ho vidí jiný doktor. Dětský lékař v Česku zná dítě odmalička, přesně ví, jaké mu nasadit léky. V tom máme obrovskou výhodu, vůbec si to neuvědomujeme a netlačíme na to, aby to tak zůstalo do budoucna.
S dětmi jste doma skoro čtyři roky. Může si lékařka dovolit tak dlouhou mateřskou pauzu, nebo musíte být v kontaktu s oborem?
Nevím, jestli bych se třemi dětmi mohla být doma šest nebo devět let, kdyby mezi nimi byly větší rozdíly. Už teď cítím, že jsem dlouho mimo obor, ale nemám šanci se vzdělávat. Na druhou stranu mě mateřství vzdělává samo: s dětmi absolvuji nemoci, o kterých jsem do té doby jen slyšela, četla o nich v knížkách a v rychlosti se s nimi setkala v ambulanci.
Třeba nemoc „ruce, nohy, ústa“ jsem v ambulanci zlehčovala, že děti mají horečku a pár pupínků, a až u svých dětí jsem viděla, jak moc to bolí. Mám teď na spoustu věcí jiný náhled, což je podle mě důležitější než to, že jsem přišla o pár novinek v genetice.
Co ještě jste s dětmi doma zjistila?
Když jsem dělala pediatrii v Německu, myslela jsem si, že nic náročnějšího už mě v životě nepotká. Pak jsem poznala, že jsem se spletla. Mateřství je daleko náročnější než služba českého lékaře v německé pohotovostní ambulanci. A to je co říct.
