Pavlína Pořízková | foto: Isifa

Pavlína Pořízková: Supermodelky? Ty jsou mrtvé

  • 161
Z českých modelek udělala největší díru do světa. Byla vůbec první, kterou povýšili z modelky na supermodelku. Pavlína Pořízková je totiž nejen krásná, ale i zábavná a chytrá. A to je kombinace, které by kdejaký muž rád podlehl.

Před osmi lety jste modeling definitivně opustila. Měla jste z toho těžkou hlavu?

Ani ne. Skončila bych i mnohem dřív, kdyby mně vyšla kariéra u filmu. Jenže to nevypadalo, a tak jsem chtěla v modelingu vydělávat peníze tak dlouho, jak to bude možné. Když mi najednou bylo pětatřicet, přestaly chodit nabídky, nikdo mě už nechtěl. Zjistila jsem, že už jsem na modeling stará.

Stýská se vám?

Ani trochu. Kdyby mi někdo za stejné peníze nabídl, abych čistila záchody, tak bych to vzala. Pustila bych si k tomu muziku a byla bych o dost spokojenější. Jenže takové peníze za to nikdo nenabízel. Spíš jsem byla zklamaná z toho, že netočím filmy. Pár jsem jich udělala, ale i tak jsem nikdy nebyla víc než modelka. Z téhle škatulky se mi nepodařilo dostat, i když jsem se hodně snažila. Byla jsem blbá, že jsem tím strávila tolik času a nic se nezměnilo.

Pavlína Pořízková

Bylo by dnes těžší prosadit se než dřív?

Já jsem šťastná, že jsem byla modelkou v osmdesátých letech, protože teď je modeling na prd.

Ale!

Vždyť dneska už žádné supermodelky nejsou. Podívejte se na obálky časopisů - skoro na každé je herečka, modelky zmizely. Herečky získávají i velké kosmetické kontrakty. Není to dobrá doba pro modelky. A supermodelky? Ty jsou mrtvé.

Vy jste si jako supermodelka stihla vydělat dost peněz. Co jste s nimi udělala?

Schovávala jsem si je a teď z nich žiju. Díky nim můžu dneska psát knížky. Tu poslední, Model Summer, jsem psala pět let. Spočítala jsem si, že kdybych pracovala v kavárně, tak bych si během těch pěti let vydělala víc, než byl můj honorář.

To leckdy býval úděl i později hodně slavných autorů. Co vy víte, třeba i z vás bude jednou spisovatelská extratřída.

To se nestane.

Vy jste hrozná pesimistka.

Spíš realistka.

Píšete knížky. Takže jako spisovatelka se už cítíte, ne?

Spíš jako exmodelka.

To je jako co?

To je asi to, čím jsem nejvíc známá.

No tak prostě ještě deset let počkáte.

Jistě, ale pak budu jen stará exmodelka. To už nezměníte. Ale máte pravdu, ve své hlavě jsem spisovatelka. A taky malířka, herečka nebo paní, která plete. Umím hodně věcí. Psaní a malování byly moje lásky. Ve škole jsem zjistila, že na malování jsem dobrá, ale ne mimořádná. Na psaní jsem byla nejlepší.

Hrdinkou knížky Model Summer je začínající modelka, která poznává zákulisí modelingu. Psala jste o sobě?

S tou knížkou jsem strávila deset let, pět ji psala. Předtím jsem sbírala zkušenosti, přihlásila jsem se na univerzitu a chodila na kurzy psaní. V té knize jsem chtěla ukázat, o co v modelingu jde. Ale není to autobiografie, snad jen v tom, že vím, o čem píšu.

Jaké byly kritiky?

Kupodivu docela dobré. Ne všechny, ale většina jo.

A prodej?

Už je z ní paperback. A aby tady nějaká kniha vyšla jako paperback, musí se jí prodat docela dost. Mimochodem, vyjde i v češtině, nedávno jsem podepsala smlouvu.

Takže u vás vyhrály knihy. I nad vaší touhou stát se herečkou?

S tím je konec. Už jsem na to stará.

Nepovídejte. Co by měla říkat taková Meryl Streepová?

Jenže když té bylo třiačtyřicet, měla už deset Oscarů. Obrazně řečeno. Já jsem stará na to, abych začínala, protože o těch patnácti filmech, které jsem natočila, už nikdo neví. Dneska mě nikdo nechce a já jsem příliš unavená na to, abych někde klepala na dveře a oni je přede mnou zavírali. To jsem dělala pětadvacet let a stačilo.

Možná byste mohla filmařům nabídnout váš vlastní příběh. Zkoušený osud se šťastným koncem by se jim mohl líbit.

Myslíte film o tom, jak se chudá holka z komunistické země, kterou rodiče na tři roky opustili, stala úspěšnou a slavnou modelkou v Paříži a v New Yorku? Připadá mi to jako mýdlová opera. Ne, ne, zní to až příliš nevěrohodně.

Vy prý děláte s láskou drahoty. Manžel vás údajně požádal o ruku 149krát a až na stopadesáté jste kývla...

Tohle se o mně píše? Pomozte mi na to najít nejlepší slovo - debilita?

Taky se říká, že jste před lety praštila s modelingem kvůli špatnému pocitu, že vyděláváte víc než manžel.

Další volovina. Můj muž má o dost víc peněz, než já kdy vydělala. Navíc on sedí doma na zadku a peníze mu chodí v podobě autorských práv za písničky, které napsal. Víte co? Můj manžel by byl strašně rád, kdybych vydělávala víc než on. A já nakonec taky.

Pavlína Pořízková - Jejím manželem je už skoro 19 let hudebník Ric Ocasek (59)....

Jak to tedy s vámi bylo? Hlavně mi neříkejte, že to byla láska na první pohled.

Dokonce láska ještě před prvním pohledem. Když jsem přijela do Ameriky, hned jsem si koupila televizi a koukala na MTV. Objevil se tam zpěvák, který mi připomínal milovaného pana Spocka ze Star Treku. Jmenoval se Ric Ocasek. Tak on je ještě Čech, pomyslela jsem si. Po pár týdnech jsem měla točit klip s nějakou skupinou, předtím jsme se šli seznámit na večeři. Čekalo se na zpěváka. Když mi řekli, že se jmenuje Ocasek, zatočila se mi hlava. Pak přišel a mně bylo všelijak. Hned jsem ho upozornila, že když omdlím, tak to je z nervozity. Odpověděl, že podobné návaly mívá taky, a já z toho byla rychle venku.

Předpokládám, že jste hned rozebrali ta vaše česká jména.

Jasně, o tom jsme se bavili okamžitě. Ale on svoji babičku a dědečka z Čech moc neznal, a tatínek se už narodil v Americe. Překvapil mě až mnohem později. Seděli jsme doma u televize a on najednou povídá: „Já jsem malá holka.“ Byla jsem překvapená, protože jinak česky vůbec nemluví.

Co jste mu na to řekla?

Že si myslím, že to tak není. Ale vážně, vyprávěl mi, že to otec učil jeho sestru, a on to měl někde vzadu v paměti. Tak mi to prostě jen tak oznámil. Bylo to roztomilé.

Vyprávěla jste mu tehdy na té večeři o Československu?

On je zažraný Američan, tak ho to nějak zvlášť nevzrušovalo. Ani jeho tatínek si moc nepamatoval. Vlastně kromě jídla. A to zdědil i Ric. Miluje knedlíky, obložené chlebíčky, koláče nebo vánoční cukroví.

Kdo vám to peče?

Tak to peču všechno já. Odkoukala jsem to od babičky.

Vzpomínáte si na ni? Byly vám tři, když rodiče utekli před komunisty do ciziny, a pár let jste žila jenom s ní.

Rozmazlovala mě, jak nejvíc mohla. S ní jsem měla fantastické dětství. Jediný problém byl v tom, že rodiče někam odjeli a já si myslela, že mě asi nechtěli. Ale to jsem řešila, až když jsem byla starší. S babičkou jsem byla spokojená. Tlustá a rozmazlená.

Pamatujete si ještě ten den, kdy rodiče odjížděli?

Táta přijel na pionýru, máma nasedla, otočila se na babičku a řekla: „Jestli se nevrátíme do večera, postaráš se o ni?“ Když babička kývla, za chvíli jsem je už neviděla.

Byl to šok?

To si nejsem jistá. Babička mě hlídala docela často, ani jsem si to moc neuvědomovala.

Nebyla jste zvědavá, když se tak dlouho nevraceli?

Doma byli všichni smutní, nervózní, mluvili rychle, v jejich hlase jsem vycítila nebezpečí. Ale o rodičích nikdo nemluvil. A já si myslela, že když se někoho zeptám, potvrdí mi, že mě nechtěli. Tak jsem radši potichu doufala, že se jednoho dne vrátí.

Maminka se znovu objevila ve dveřích až po třech letech.

Mně bylo šest a dědeček umíral na rakovinu plic. Občas jsme s ním a s babičkou chodili do lázní. Jednou mě babička pokapala svěcenou vodou a říkala, ať se pomodlím. Měla jsem si něco přát s tím, že ta voda přání vyplní. Tak jsem se strašně modlila k Panně Marii, aby mně poslala maminku zpět. A ona se skutečně za tři týdny objevila doma.

A pak že zázraky nejsou!

Najednou doma začali vzrušeně mluvit o Anče, a já věděla, že tak se jmenuje moje máma. Pak se objevila, byla tlustá, ale hezká. Vypadala jako Marilyn Monroe. Jenže na mě neměla moc času, byla těhotná a měla starosti. A já si začala říkat, že ta vymodlená maminka není moc hodná. Navíc si z nemocnice přinesla tak škaredé miminko.

To bylo rozčarování...

Řekli mi: „Tohle je tvoje máma.“ Ale já necítila nic. Pro mě to byla hezká paní, která spí na posteli s ošklivým dítětem a pořád na mě křičí. Říkala jsem si, že by zase mohla odjet pryč.

To jste asi moc nepočítala s tím, že by vás příště vzala s sebou?

Když jsme po třech letech odjížděli, myslela jsem, že jedeme na prázdniny. Jen babička pořád plakala a já si v duchu říkala: Vždyť za chvilku přijedeme, tak proč brečíš?

A tatínek?

Odjeli jsme do Rakouska, kde jsme se s ním potkali. I on vypadal jako filmový herec, byl hezký a noblesní. Tohle že byli moji rodiče? Spíš bych si za nimi šla pro podpis.

První noc s rodiči. Že jste neusnula?

Byli jsme v hotelu. Mysleli si, že spím, ale já poslouchala. Táta říkal mamince, že potkal jinou ženu, že se chce rozvést a že děti stejně nechtěl. Máma brečela. Bylo nepříjemné slyšet, jak nás ten hezký pán nechce.

Pak jste s maminkou skončily ve Švédsku. Jaké tam bylo jít do školy?

Hrozné a postupně pořád horší. I když na začátku to bylo fajn. Potkala jsem kamarádku Molly a ta mi pomáhala. Se školou i s malým bráchou Jáchymem. Jenže po čase začala chodit s klukama a už na mě neměla čas.

Stejně jste ze Švédska utekla.

Nebyl to útěk, i když poslední roky ve škole byly strašné. Všichni měli sex a dělali věci, o kterých já jsem neměla ani tušení.

Pavlína Pořízková - Na obálce magazínu Sports Illustrated se objevila hned...

Proč jste se nepřidala?

Moc jsem se o to pokoušela. Jenže když jsem si přejela oči řasenkou, tak mně řekli, že vypadám jako kurva. Když jsem si koupila nové džíny, na které jsem tři měsíce vydělávala, tak mi je polili barvou. Dokonce mě ve škole pojmenovali Zasranej komunistickej debil.

To asi moc kluků na obzoru nebylo.

Pro komunistickýho debila tam opravdu žádný nebyl. Bylo to smutné a tvrdé období. Od té doby mám návaly úzkosti.

I teď?

Ano, jen když se mi narodily děti, tak trochu ustoupily. Ale loni se vrátily v hodně silné míře, skoro jsem nemohla vyjít ven z domu.

Jak ten nával vypadá?

Najednou se cítíte, jako by nad vámi stál někdo s nožem. Začnete rychle dýchat, jako když nemáte dost vzduchu. Bylo období, kdy jsem je měla skoro každý den, jindy jeden za týden. Pomohlo mi, že můj manžel mívá něco podobného, a tak ví, o co jde a co má dělat, když se mi to stane. S ním jsem se těch návalů přestala tolik bát.

Řešíte to s psychologem?

Mám psycholožku.

A nepomáhá to?

Pomáhá, jinak bych tady s vámi neseděla. Dřív mě to často hodně omezovalo, vloni též, ale dneska je to mnohem lepší. Nejlepší za poslední dobu.

O čem se s psycholožkou bavíte?

O mém dětství, o rodičích. Dává mi podobné otázky jako vy. Proto se mi ty vzpomínky vybavují tak rychle.

Tak ještě rychle zavzpomínejte na agenta módní značky, který vás prý objevil ve Švédsku na ulici.

Další hloupost.

Cože?

Tak to nebylo. Měla jsem kamarádku, která chtěla být fotografkou, a já jí často stála modelem. Jednou poslala fotky do školy pro modelky, protože chtěla zjistit, zda by byla dobrá módní fotografka. Ozvali se jí zpátky, ale chtěli vědět, kdo je ta dívka na obrázku. Tak jsme tam zašly a oni mi řekli, že mě chce vidět zástupkyně agentury Elite. Jela jsem za ní do Dánska a ona se mě hned zeptala, zda chci být modelkou. Řekla jsem O. K. a jela do Paříže.

To nebylo dlouhé rozmýšlení.

Jít pryč ze Švédska, kde jsem se jmenovala Komunistickej debil? Abych byla modelkou v Paříži? Ne, to mi fakt netrvalo dlouho.

Jenže jste musela vědět i to, že opouštíte maminku, která to nemá lehké, a malého bratra.

Ona mi říkala, že jet můžu. Ale jen na prázdniny, pak jsem měla jít zpátky do školy.

To se trochu zvrtlo.

Protože jsem začala pracovat a vydělávat takové peníze, že by byla blbost jít zpátky do školy. Tak jsem v Paříži zůstala tři roky. To město jsem milovala, myslela jsem si, že tam zůstanu ještě déle. Jenže pak jsem fotila do časopisu Sports Illustrated a stala se o dost známější v Americe. Tam byly mnohem větší peníze - a já jsem nikdy nedělala modelku, abych měla ve fotoalbu hezké obrázky. Tak jsem jela tam, kde byly peníze.

Pavlína Pořízková

Pavlína Pořízková, pro Američany Paulina, se narodila 9. 4. 1965 v Prostějově. Když jí byly tři, rodiče emigrovali. Vyrůstala u babičky, matka se vrátila po třech letech. Pak žila ve Švédsku, později se stala modelkou.

Češtinu nezapomněla, i když občas hledá slovíčka a někdy raději rovnou odpovídá v angličtině.

Byla první modelkou na světě, které se začalo říkat supermodelka.

Žije v New Yorku s manželem Rikem Ocasekem a dvěma syny - Jonathanem Ravenem (14) a Oliverem Orionem (10).

Nedávno vydala knihu o zákulisí modelingu nazvanou Model Summer.

Několikrát hrála ve filmu, žádný z nich neměl velký úspěch.