Tenkrát v malém nudistickém kempu na chorvatském ostrově Hvar to byl ráj. Tedy Ráj s velkým R, kde lidé v rouše Adamově byli opravdu svobodní. Všude jinde už provázel pobyt na nudistické pláži spíš exhibicionismus či blbé poznámky. Jako v Podolí, kde bývala skála, na níž jeden svalovec všem nudistkám neustále předváděl své nápadně nenápadné kulturistické sestavy tak dlouho, až se raději všechny vrátily na opalovací plochy pro oblečené…
Na rybníku Šeberáku si zase chlapi vyprávěli, jak si může sundat plavky "támhleta stará Vochechule", na kterou se přesně hodí ten vtip: "Jó, Pepíčku, prsa si můžeš na hraní půjčit, ale nechoď s nimi daleko."
A pak jsou místa, kde si tu a tam třeba ženy sundají podprsenky, ale v zádech je tlačí popuzené pohledy mravokárců či "strašně vtipné" poznámky nadržených puberťáků.
Ten nudistický kemp na Hvaru, o kterém vám chci vyprávět, byl poblíž malého přístavního městečka s legračním názvem Sučuraj. Trávily tu dovolenou rodiny s dětmi i novomanželé na líbánkách, staří manželé s handicapovaným synem i milenci na prvních společných prázdninách… Nic nepředstírali, na nic si nehráli, ba naopak – vlastně si hráli. Hráli si jako děti nezatížené nejrůznějšími společenskými konvencemi a tabu…
Po pravdě řečeno, ten kemp měl dvě zátoky: v jedné byl obyčejný stanový tábor, ve druhé nahatý. Hranici mezi oběma částmi tvořila asfaltová cesta, u níž stál obchod, přes který nebylo na nudisty vidět, a také umývárna. Z přední strany do ní chodili "ti normální", ze zadní strany "ti druzí".
Léta jsme jezdili do té oblečené části, kempovali se stanem co nejblíže u vody a chodili jsme se koupat kamsi hodně dozadu na skaliska, kde už nikdo nebyl. A tam jsme ve své malé privátní zátočce odhodili šaty a užívali si koupání a opalování bez plavek. A šel-li někdo nám podobný kolem, tvářili jsme se, že tam nejsme…
Nazpátek jsme se pak, osměleni svou soukromou nudistickou odvahou, vydávali podél moře kratší cestou přes nudistický kemp a chechtali se tomu, jak se tam žije.
"Helemese, copak dobrého to máme?" viděli jsme, jak kouká nahý chlapík, vylézající ze stanu, sousedům během oběda do talíře.
"Dejte si s námi kafíčko," uvolní prdelatá paní nahému rozkládací kempovou stoličku vedle sebe. Pak pod houpajícími se ňadry umyje ve škopku nádobí a začne loupat brambory k obědu. Děti řádí ve vodě, zatímco nahé pozadí jejího manžela vykukuje pod kapotou, kde se hlava rodiny vrtá v motoru.
"Nepotřebujete pomoci?" obklopí opraváře další chlapi v rouše Adamově a vyprávějí si, co všechno tu závadu mohlo způsobit. Hodně stupidní, že?
Jenže jednou jsme do našeho oblíbeného kempu na Hvar přijeli pozdě večer. Všechna naše oblíbená místa u moře už byla zabraná. Dokonce v několika řadách. Kemp plný, hlava na hlavě. Zato v nudistické části bylo volno. Nádhera – krásná prostranství s vyhlídkou do zátoky, romantika se zapadajícím sluncem.
"A jak že to v tom nudistickém kempu funguje?" ptáme se ostýchavě recepční.
"No, jednoduše. Chodíte tam nahatí," řekla slečna a poťouchle se zasmála.
A protože jsme už neměli sílu putovat na noc do jiného kempu, kývli jsme. Vždyť koneckonců koupání bez plavek už jsme si tu v blízkosti mnohokrát ozkoušeli… ¨
Postavili jsme si stan hned u moře. Ráno jsme se dlouho duševně chystali na okamžik O, kdy vylezeme ven. Tak raz, dva, tři! Zhluboka se nadýchneme, otvíráme stan a s nenucenou tváří navrch, ale s chvějícím se nahým pozadím vybíháme ven. Na širokém veřejném prostranství už je docela živo. Nějaké děti jdou nakoupit, na pláži cvičí oni staří manželé s tělesně postiženým synem a sousedé snídají palačinky.
"Nedáte si?" zdraví nás a stěžují si, že koncem srpna už bývají rána chladná. Jsme totiž jediní nahatí v celém nudistickém kempu.
|
|
Autorka DANA EMINGEROVÁ je spisovatelka a publicistka známá ze "starého" Mladého světa. Vydala humornou beletrii Táhne mi na dvě stě, portrétní rozhovor se spisovatelem Viktorem Fischlem Dva životy a biografii o rehabilitační sestře Ludmile Mojžíšové. Je žákyní literárního semináře Arnošta Lustiga a šéfredaktorkou palubního časopisu ČSA Review.
