Co nám ničí život? Každá máme v určitých obdobích života své vlastní stesky. Jedno je nám ale společné – a potvrzuje to ve svém článku i držitelka novinářské Pulitzerovy ceny Brigid Schulteová: ženiným nepřítelem číslo jedna je jednoznačně nedostatek prostoru pro sebe. Tedy v případě matek a manželek určitě.
Bez servisu
Ne, není to proto, že si musíme přivstat, abychom stihly lekci jógy, nebo chodíme běhat místo večeře, protože jindy na to pro samé povinnosti nemáme čas. Jde o to, že když se potřebujeme na něco soustředit déle než pár minut, nezbývá nám mnohdy nic jiného, než ošidit spánek. Přes den delší časový úsek, během kterého by nás nic a nikdo nerušil, nemáme ani v práci, ani doma.
Ženy po staletí zajišťovaly svým mužům servis, pohodlí a nerušený klid na práci, nosily kávu, noviny a klidily děti z dosahu. Martha Freudová nejenže každý den připravovala svému Sigmundovi oblečení, ale nanášela mu dokonce i pastu na zubní kartáček, aby ho nic nezdržovalo.
Že je to historie? Jen si vzpomeňte, jak před dvěma lety pobavilo svět video, ve kterém profesor politologie na jihokorejské univerzitě Robert Kelly v přímém přenosu BBC News odpovídal na dotaz ohledně politické situace v Severní Koreji.
Do pracovny mu tehdy během přenosu nakráčely jeho dvě malé děti následované manželkou, která je rychle stahovala ze záběru. Než se to vysvětlilo, všichni měli za to, že jde o profesorovu hospodyni.
„Svačinky, plavky, UV krémy, pití, nafukovací opice, plameňák, křidýlka, ručníky, snídaně, namazat, ježíš! klobouček!, deka. Určitě jsem něco zapomněla. Manžel leží na posteli s knihou Obnova národů o sjednocení Pobaltí a tím nejvíc zpruzeným hlasem se táhle zeptá: Už jsi hotová? Jdeme už?“ popisuje momentku z letní dovolené překladatelka a matka dvou dětí Eva Šašková a mimoděk vystihuje realitu 21. století.
„Během celé historie byl čas žen přerušovaný a roztříštěný, rytmus jejich života ohraničený sisyfovskými povinnostmi v domácnosti, péčí o děti a snahou o udržení rodiny pohromadě. Že by měla prostor pro sebe, dobu, během které by ji nikdo nevyrušoval a kterou by si mohla naplnit podle svého, neměla nárok požadovat, pokud nechtěla být obviněna ze sobectví,“ píše ve své úvaze v britském deníku The Guardian Brigid Schulteová.
A poukazuje na skutečnost, že podle amerického výzkumu sledujícího život tří desítek současných rodin v Los Angeles vychází, že průměrně má denně matka malých dětí volno v kuse bez vyrušení zhruba deset minut. Že je to přehnané? A kdy jste si naposledy vypila teplou kávu vy?
Za všechno může čas
Přestože ženy pracují na plný úvazek, podle statistik tráví stále minimálně dvakrát více času péčí o rodinu a domácnost než muži. Ano, paní na úklid a chůva se v případě dostatečných financí nabízí jako snadné východisko (hádejte, kdo je bude vybírat a zajišťovat).
Přesto – pokud se nebude zrovna jednat o otce samoživitele, bude to v rodině spíše matka, která bude připravovat svačinu, kontrolovat úkoly, zařizovat mimoškolní aktivity a nosit v hlavě informace o tom, jakou má potomek velikost oblečení, které boty potřebuje dokoupit na zimu, kolik kapek léku proti kašli bere, kde má být ve středu odpoledne, kdy je ředitelské volno, třídní schůzky nebo zubní prohlídka. A bude to právě ona, komu budou ze školy volat jako první s informací, že je dítěti špatně.
Je to spíše matka, která bude připravovat svačinu, kontrolovat úkoly, zařizovat mimoškolní aktivity a nosit v hlavě informace o tom, jakou má potomek velikost oblečení, které boty potřebuje dokoupit na zimu, kolik kapek léku proti kašli bere...
Můžeme si za to částečně samy. Jako „správné“ matky, manželky a manažerky domácnosti všechno zvládneme, každá prosba o pomoc by znamenala selhání. Pak se nedivme, že taková očekávání, což je nepřítel číslo dvě, mají i ostatní.
Svým chováním jen potvrzujeme, co se tak nějak všeobecně předpokládá: je to přece žena, kdo má pro řešení těchto situací větší předpoklady a je pro takové úkoly pravděpodobně evolučně a geneticky lépe uzpůsobena.
To podtrhuje léty tradované tvrzení, že ženy mají vrozenou schopnost zvládat víc úkolů najednou. Jenže ouha. Podle výsledku německé vědecké studie publikované časopisem Plos One je tato domněnka mylná. Ženský mozek není přirozeně uzpůsoben k vykonávání vícero činností současně, je na tom úplně stejně jako mužský.
Jen toho ženy prostě musí dělat víc. Z toho vychází jediné – ženy by potřebovaly dvakrát delší dny, aby si mohly urvat chvíli pro sebe. Ale nestárly bychom pak dvakrát rychleji?
A jsme u nepřítele číslo tři. Čas. Na našem zevnějšku se podepisuje spíš negativně. Zatímco mužům věk mnohdy přidává charizma, ženám se z šedivějících vlasů dělají vrásky. Nebo jim vlasy šediví z vrásek, kdo ví. O uvadající kráse a jiných tělesných proporcích nemluvě.
Každopádně proces stárnutí dříve či později dolehne na každou z nás. Nemusel by, protože stárnutí je spravedlivé. Jenže to bychom proti sobě nesměly mít dalšího protivníka, kterým jsou pochybnosti o sobě samé. Nebo chcete-li, mindráky. Často totiž pochybujeme nejen o svém vzezření, ale i o schopnostech, nevěříme si, bojíme se selhání a vzdáváme se předem.
„Podle mých zkušeností je u žen právě toto největší problém: nahlížejí na sebe přísně, někde hluboko uvnitř si nevěří a nevidí samy sebe realisticky. Většinou se chronicky podceňují a zbytečně podrážejí samy sobě nohy: mám hroznou postavu, vypadám jak koule, mám divné vlasy, nic pořádně neumím a tak dále,“ popisuje lektor osobního rozvoje Marek Herman.
To, jaký máme vztah samy k sobě, od dětství formují především nároky rodičů. Ti se tak mohou stát nevědomě pomyslným pátým „nepřítelem“ vlastnímu dítěti – matka příliš ochraňujícím nebo naopak macešským chováním, otec negentlemanským vzorem jednání k ženě, které dcera převezme do svých partnerských vztahů.
„Klíčovou roli pro budování zdravé sebeúcty dívek hraje otec,“ vysvětluje Herman. Podle něj je pro budoucí sebedůvěru dívky velmi důležité, jak se chová k matce. Pokud je pro něj královnou, učí to nepřímo jejich dceru, že si má vážit sama sebe. Pokud však muž bere péči ženy o rodinu a domácnost jako samozřejmost, je to vzorem pro dceru, že podle toho se v budoucnu bude poměřovat také její kvalita.
Srovnávání ničí
Za šestého nepřítele ženy bychom mohli označit poměřování a srovnávání, které v moderní době médií a sociálních sítí drsně útočí na sebevědomí všech bez rozdílu.
„Narůstá počet mladých, kteří jsou posedlí dokonalým vzhledem v iluzi, že jim otevře všechny důležité dveře a zaručí permanentní pocit spokojenosti,“ varuje terapeutka z Centra psychické odolnosti Lucia Vašková. A i když vzniká spousta kampaní poukazujících na rozmanitou krásu žen různých tvarů či barvy pleti, už desetileté školačky si připadají nemožně tlusté.
Narůstá počet mladých, kteří jsou posedlí dokonalým vzhledem v iluzi, že jim otevře všechny důležité dveře a zaručí permanentní pocit spokojenosti.
Když budete průběžně sledovat známé i méně známé osobnosti, jejich fotky z cest, restaurací, kulturních akcí, výsledky uběhnutých kilometrů, můžete snadno podlehnout dojmu, že vzhledem k tomu, že nic z toho nestíháte, nemá váš život valnou cenu a jako matka rovněž selháváte, protože nedokážete dětem připravit ke svačině palačinku vykrojenou do tvaru pokémona.
Jediná dobrá zpráva je, že nejvíc katastrofální období pro naši sebedůvěru je puberta, a tu už máme naštěstí za sebou. I v dospělosti ale někdy k vytvoření dlouhodobého komplexu stačí neomalená věta pronesená třeba kamarádkou. Ne nadarmo se totiž říká: „Žena ženě vlkem.“
A tak tu máme nepřítele číslo sedm. Řeklo by se, že holky by měly držet spolu. Bojovat za stejnou věc. Podržet se navzájem a mít pro sebe pochopení. Určitě se to děje. Bohužel velmi častý je i opak – kdy žena ženu ze strachu z ohrožení vlastního postavení shazuje a třeba jejímu kariérnímu růstu vyloženě nepřeje.
Proč by jí to měla ulehčovat, když sama to měla těžké? Důvody k intrikám či pomluvám se vždycky najdou – ať už ze závisti, nepřejícnosti, žárlivosti či prosté nesympatie. Jindy arogance vůči druhým ženám pramení z vlastního nedostatečného sebevědomí. Je to takový začarovaný kruh.
Mužská logika
Kromě toho, že je příčinou mnoha zlomených srdcí a velkou měrou se tak podílí na snižování ženského sebevědomí, dokáže být muž nepřítelem i tehdy, kdy s vámi sdílí jednu domácnost. Například Gustav Mahler si vzal za ženu slibnou skladatelku Almu, načež jí zakázal pokračovat v hudební kariéře, protože z ní chtěl mít hospodyni, a ne konkurenci.
A přestože už se dnes najdou i muži, kteří své ženy podporují v osobním růstu i tím, že dobrovolně odejdou na rodičovskou dovolenou, stále převažují ti, kteří na ženskou práci hledí se shovívavým úsměvem, že jde spíš o rozmarný koníček než skutečné zaměstnání.
Podnikatelka Barbora s vlastním butikem od muže běžně slýchá, že si chodí hrát na prodavačku, inženýrka Alena si podle svého chotě do práce chodí pít kafe a na zahraniční služební cesty pařit a doktorka Markéta se od svého dnes už bývalého drahého dozvěděla, že její práce přece nemůže být tak náročná, když je tak málo placená.
Takové zlehčující spekulace samozřejmě vedou k logickému závěru, že je naprosto v pořádku, že ženy budou doma víc makat, když se celé dny jen baví a nejsou zdaleka tak sedřené jako chlapi.
Za takto pohrdlivými postoji vůči ženám často stojí mocenská převaha muže, který se domnívá, že si to může dovolit, ať už z pozice toho, kdo vydělává víc, nebo profesního postavení. Jenže odtud potud. Řekněme si na rovinu, kdo by chtěl měnit s Melanií Trumpovou?
Sladké nakonec
Ženinými nepřáteli se ovšem stávají i na pohled rozkošné bytosti. Vezměte si třeba děti, smysl našich životů. Všichni své potomky samozřejmě milujeme, ale přesto vznikají vtipy o prostorných babyboxech, kam by bylo možné odložit například teenagera.
A co ta zcela nevinná stvoření dokážou napáchat s naší postavou? Už Scarlett O’Hara v Jihu proti Severu prolomila tabu, když řekla, že další děti nechce – ze strachu, aby si úplně nezničila figuru. Je to sice povrchní, ale pravdivé.
Čtěte v pondělí
V pondělní příloze MF DNES OnaDnes najdete rozhovor se skeletonistkou Annou Fernstädtovou, článek o velkých rodinách nebo dýňové recepty.
Navíc právě kvůli dětem v mnoha případech přichází žena o svůj vlastní časoprostor, kus svého já a o nervy. I ty nejhodnější děti přinášejí do života poněkud nepředvídatelné a nenadálé zvraty, se kterými se pojí v podstatě neutuchající stres a strach.
A co v takových chvílích udělá žena? Hledá útěchu ve zcela nepřátelských a krajně škodlivých vodách nasycených alkoholem a cukrem. O tom, jak rychle se to projeví na postavě, se není třeba šířit.
Naštěstí jsou tady ale děti, kvůli kterým toto všechno vlastně podstupujeme. To ony často bývají závlačkou, která drží naše manželství pohromadě a nás nad vodou. Když nás obejmou se slovy „ty jsi ta nejlepší máma na světě“, není nic, co bychom nevydržely.
Koneckonců, ještě pořád přece máme k dispozici noci, kdy všichni po náročném dni oddychují a my se můžeme konečně nerušeně vrhnout na sledování seriálů, čtení nebo psaní románů, malování obrazů nebo šití patchworkové deky. Anebo nedělat nic a jen tak chvíli přemýšlet.
Třeba o tom, že největším nepřítelem si býváme často samy sobě. Být nespokojená a trápit se, to se občas stane každé z nás. Ovšem nechat to plavat a čekat, že se věci samy vyřeší, to už můžete rovnou nepřátelům stavět slavobránu. Ale víte co? Ze všeho nejdřív se pořádně vyspěte.
