Vy jste ale nebyla v Thajsku kvůli terapii, vy jste se tam jela vdát. Co vás to tak náhle popadlo?
Věděli jsme to víc než rok a na Facebooku byla dlouho zmínka o mém zasnoubení. Takže nic tajného, jen si lidi nevšimli.
Vizitka
|
Proč jste odjeli tak daleko?
Chtěli jsme být úplně sami. Jen my tři s Vincentem. A to se nám taky povedlo. Byla to vtipná situace - Američanka si brala Čecha v Thajsku a oddával je potápěč. Na církevní obřady tam mají asi letní brigádníky. Ale byla to nakonec bomba. Ten instruktor potápění byl skvělej.
Není vám teď líto, že u toho nejbližší nebyli?
Nakonec ano. Ale už jsme to tak měli naplánované a rodiny pochopily, že na to máme právo.
Jedenáct let jste žili na hromádce a vypadalo to, že je to neměnné...
Skoro každý vztah dojde do bodu, kdy ho musíte někam posunout. A to se stalo nám.
Jaký je váš vztah?
Nerada o tom mluvím, ale dobrej. Jsme spolu od šestnácti let a mám pocit, že až teď jsme dospěli. Vlastně si nemám nač stěžovat, to bude nudnej rozhovor.
Co je dnes důležité ve vašem životě?
Minulý rok jsem pracovala jako nikdy, až jsem si myslela, že zhebnu. Psala jsem mimo jiné třeba pět scénářů najednou, divadelních i filmových. A až venku mi došla spousta věcí. Mimo jiné, že už nebudu dělat práci z hecu, jen proto, že mě baví. Když na něčem dělám, nebudu si přibírat další, budu se stoprocentně soustředit na jednu věc.
Držím palce, ať to vydrží. Co ještě vám došlo?
Mám dojem, že se ve společnosti něco děje, nevím, čím to je, ale začínají vylézat charaktery. No a mně takhle za uplynulý půlrok vykrystalizovaly dva tři. Řekla jsem si, že nebudu s lidmi, kteří mi škodí, jen z nějakých humanistických ideálů.
Máte na mysli svého hudebního partnera Jiřího Buriana, se kterým jste pracovala na poslední desce Walking On The A-Bomb a přestali jste si rozumět?
Taky. Ujasnila jsem si, s kým se budu ještě bavit a s kým ne. To moje poslední album je ale asi největším lidským rozčarováním.
Ale nezůstala jste po té čistce sama, že ne?
Ne, vůbec. Čím víc pracujete, tím víc nových lidí potkáváte.
Na co se teď soustředíte nejvíc?
Mám rozpracovaný scénář a knihu a pak se soustředím na Vincenta. Viděla jsem, jak nefunguje, když já mám hodně práce. Alfou a omegou mého života je teď psát a žít plnohodnotný rodinný život.
Měla jste ho vy jako dítě?
Jo, to fungovalo absolutně. A tuším, kam míříte, na to není možné se nezeptat.
Ano, jde o zprávu o těhotenství Lejly Abbasové, která je přítelkyní vašeho otce. Ta informace vás zastihla v harmonickém rozpoložení po návratu ze země Východu?
Mě zastihla jen o čtyři hodiny dříve, než vyšla ta novina v tisku.
Táta vám to řekl sám?
Ano, těsně před tím. A blbý je, že si tu zprávu přečetla moje máma asi čtyři dny poté, co se vrátila do Čech. To bylo bezva uvítání.
Ona se ale po rozvodu i s vašimi dvěma sourozenci odstěhovala do USA, odkud před skoro třiceti lety odešla, aby následovala svého muže...
Chtěla jet už dlouho a zároveň to byl moment, kdy to dávalo smysl. Ale pak zjistila, že třicet let v Praze je hodně času. A táhlo ji to zpátky. Má instruktorský kurz pilates, evropský i americký, to ji baví, chce také psát. Našla se a myslím, že ji čeká super život.
Jenže se vrátila a mezi dveřmi se hned dozvěděla, že rozpad jejího manželství je definitivně dokonán. Jak to maminka snáší?
To by vám řekla sama nejlépe, za ni mluvit nemůžu. Mě celá ta věc sice se.., ale jsem pořád jen dítě. Navíc těžko můžu tlumočit její pocity, protože jsme rozdílné povahy, já jsem daleko výbušnější.
Co vy na tátův nový život říkáte?
Je to příliš čerstvé, abych věděla, co na to říct. To je věc mého otce, jeho byznys, mě se to netýká.
Ale je to pořád váš táta...
Jo, ale to je jeho problém.
Tak jinak, jaká byla vaše reakce, když vám táta sděloval, že bude znovu otcem?
Nebyla dobrá, přirozeně. Já jsem zaskočená doposud. A když nad tím kroutím hlavou, lidi mi říkaj, že to je život, ale já si myslím, že je to jedna velká komedie.
Proč komedie?
Nebo tragikomedie. Všichni chlapi kolem padesátky jsou identický. Všichni kolem mě, ať už slavní či ne, to udělali. Najdou si holky stejně starý jako jejich děti, původní rodiny vystěhují z jejich domovů a nastěhují si tam mladý přítelkyně, který do půl roku otěhotní, pak si je vezmou a tím to končí. Finito. A vy tam stojíte jak blb a nevíte, co z toho máte pobrat. A teď mluvím za všechny děti v těchto pozicích, je to všude stejné.
A vám je to líto, nebo s vámi cloumá vztek?
Obojí. Nejvíc mě štve, jak je to čítankově stejný. Že to těm mužskejm není trapný. Možná jde o nějakou hromadnou duševní nemoc.
Uleví se vám, pokud tenhle jev vnímáte jako jistý mainstream?
To ne. Ale nechce se mi přijmout, že je to "jen" život. Podle mě je to normální válka zlatokopek. Hra mladých buchet a uvadajícího testosteronu. Je to o zisku.
Jeden čas to vypadalo, že jste s tátou přestala komunikovat. Jak je to teď?
Můžu vám tvrdit, že s ním plně komunikuju, ale nebude to úplně pravda. Ale je to táta a děda mého syna.
Vztah k jeho přítelkyni je evidentní, ale když se na něj přesto zeptám, co uslyším?
Tak já toho využiju a veřejně dementuju její výroky v médiích, že "cítí vstřícnost ze všech stran". To je lež a nikdy to pravda nebude. A není to poprvé, co si takhle drze vylepšuje svůj bulvární obraz. A já už toho mám dost. Mě to nezajímá, číst to v práci, já chci klid a paní Abbasová je mi ukradená. A víc k tomu říkat nechci. Ale vás se chci na něco zeptat: Vy jste něco podobnýho zažila?
Ne, to ne. Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlela, ale asi to člověk nemůže nikdy vyloučit, že?
No právě, a proto mám jednu radu: starat se o sebe, protože musíme být připravené, že v padesáti půjdem. No a druhý moje východisko je, že se ve čtyřiceti preventivně rozvedu, abych tomu karambolu předešla. Já tohleto prožít odmítám. Ale věřím ve svého muže, takže uvidím.
On to ale u táty není první mimomanželský vztah. Jak fungovala vaše rodina?
Já si na tátu jako na "tátu" nemůžu stěžovat. My jsme měli skvělý dětství, a taky proto mě to tak mate.
Dotklo se vás nějak, když měl táta občas nějakou milenku?
No to si pište. To vám naruší úplně prazákladní řád, jako ženský i jako dítěti. Když se vám tyhle systémy rozbijí, tak pak nevíte co.
Vy jste se jako náctiletá dostala do péče psychiatra. Proč?
V takové péči já jsem snad od roku nula. Většinou mě tam poslala máma, ale později jsem pomoc vyhledala sama. Viděla jsem, že je to nutný, že jsem nespokojená.
Co vás přesně trápilo?
To je nezodpověditelná otázka a hlavně to není nic divného. Jako jdu k ortopedovi, tak jdu k psychiatrovi. Ale já teď přešla na psychoterapeuty. Ti jsou funkčnější a mám nejlepšího, co jsem si mohla přát. Vůbec se za to nestydím, naopak mi to přijde zajímavý. Je možný, že mě to spíš baví. Dokonce jsem o tom napsala hru, která se bude hrát v listopadu v Divadle Na prádle. Premiéra je 19. listopadu. Všechny zvu.
Co by se stalo, kdybyste odborníka nevyhledala?
Byla by velká sranda v Praze. Bylo mi přisuzováno mnoho diagnóz, ale já si myslím, že nemám ani jednu z nich. Nedá se to vždycky zaškatulkovat. Je to prostě moje hra. A pak to není na rozhovor do médií, to je přece jasné. Všichni máme svý démony.
"Každý máme démony..." Natálie Kocábová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
A co vám přisuzovali?
To nikdy neřeknu.
Pomáhá vám terapie?
Určitě. Člověk tomu nevěří a dlouho trvá, než vidí výsledky, ale ty jsou pak docela nezvratný.
Když jsme u té pomocné ruky, bez podpory vašeho otce by nevznikla vaše první deska a nenastartovala se pěvecká dráha. Stála jste o to?
Ano, to ano. Ale ač to mnozí nepochopí, protekční nejsem o nic víc než vy.
Udělal pro vaši kariéru zpěvačky hodně?
To je právě blud. On mi natočil desku a dost. To bylo super, ale dál se nic nestalo, zbytek je můj.
A chtěla byste, aby býval pomáhal dál?
On mi vždycky radil a dobře. Dodnes jdu k němu pro radu. Ohledně všeho.
Máte tátu hodně ráda, že?
Je to vidět?
Mimochodem, pocítila jste někdy něco jako syndrom slavného jména?
Já bych chtěla, aby tenhle rozhovor nebyl úplně o tátovi.
Jenže jste Kocábová.
To ano. Ale dnes už to neřeším. Naopak z toho těžím, ze svých genů. Jsem zkrátka pyšná na tátu, mámu, babičku, dědu. A jestli s tím má někdo problém, tak ať si trhne nohou.
Ale vždycky to tak asi nebylo, nechtěla jste nikdy zmizet? Vy byste přece mohla, máte české i americké občanství.
Ne, nikdy, jsem hrozný pragocentrik.
Budujete si tu kariéru?
To už mi dnes připadá směšný. Jediný, na čem mi záleží, je být dobrý umělec. A nějak se uživit.
A jak se živíte?
Jako scenáristka.
A muziku jste odsunula na kolikátou kolej?
Rozchod s kapelou je definitivní, ale s muzikou ne. Další deska bude moje a pro radost. Ještě nevím, s kým a kdy, a to mě baví. Kašlu na modernu, možná to budou nějaký balady.
A neplánujete také druhé dítě?
Chtěla bych, ale ještě je čas. Já mám tu svou vlastní rodinu nyní tak idylickou, že je to až trapný.
Ale máte za sebou několik rozchodů, poslední vloni.
Když s někým vyrůstáte od šestnácti, tak jste vzájemně svědky svého dospívání. A my jsme ho oba měli bouřlivé. Střídaly se periody, kdy jeden či druhý totálně ujel.
Co jste tak divokého vyváděla?
Všechno, kromě promiskuity. A to v míře převeliké, já jsem maximalista.
Mají hříchy mládí něco společného s vaší značnou nedoslýchavostí?
Ježíš to ne. Mám tuhle diagnózu odmalička a dávno předtím, než jsem začala zpívat.
Očima autorkyNěco na té Natálii je, chce se mi říct. Bavilo mě sledovat, s jakou bezprostředností reaguje, klidně si během našeho rozhovoru střihne ještě hovor čistě osobní přes mobil. Není to od ní arogance, poprosí vás o svolení a vy jí ho přece dáte. Má mnoho názorů na mnoho věcí, ale má je. Kdyby byla o pár let mladší, řekli byste, že je to drzá malá holka. Ale ona je velká, nebojácná a poutavá ženská. |
Je to vrozená vada?
Ano. V šesti letech jsem šla v Praze na operaci a od té doby už jsem jich absolvovala sedm na jedno ucho. Asi rok jsem tam neměla ani bubínek, ani kosti a chodila jsem vlastně s dírou do mozku. Dneska mám veškeré ústrojí v uchu z platiny.
Ale sluch vám to nevrátilo. Není to značný handicap minimálně při zpěvu?
Jenomže já si za ty roky zvykla na určitou úroveň hluku a naslouchadlo už nechci. Chápu Raye Charlese, kterému když nabídli operační navrácení zraku, odmítl. I já bych si rozmýšlela, zda chci navrátit úplný sluch.
Vy ale nemáte v pořádku ani zrak. Čtyři dioptrie nejsou málo. Jak se vám žije s touhle kombinací?
Nosila jsem čočky. Ale nedávno mi zrak lékaři během půl hodiny vrátili. Vidím na sto dvacet procent a nemůžu si to vynachválit. Je to bomba.
Ještě něco dalšího máte s tělem v nepořádku?
Za ten poslední špatný rok jsem si vyjedla dvanáct kilo navíc. Musela jsem úplně změnit životní styl, trvalo to dlouho, čtyři kila mi ještě zbyla, ale už je to dobrý.
Proč vy vlastně netančíte? Maminka je bývalá skvělá tanečnice.
Což o to, talent by asi byl, ale já jsem na to nějak kašlala.
Jeden muzikál ale už máte za sebou. Neláká vás tahle branže?
Je dobrý živit se tancem, zpěvem a hraním, když to člověk umí, ale na druhou stranu na vás už jakási muzikálová esence zůstane.
A to vy nechcete?
Ne. Miluju muzikál, když je skvělý, ale takový tady není.
A co chcete?
Psát divadelní hru. A to teď dělám. Fascinuje mě ta moc cokoliv si vymyslet a nechat to ožít. Ta je pro mě tak omamná, že skoro nic není víc.
Děkujeme angelo Hotel Prague za poskytnutí prostor k fotografování.
