Lady Astorová byla navíc rozvedená, podruhé vdaná Američanka. Žena se smyslem pro humor a ostrým jazykem, energická dáma, která se vymykala společenským konvencím tehdejší doby. Její přístup k životu, práci a politice by možná dráždil i v současnosti.
Lady Nancy Astorová, rodným jménem Nancy Witcher Langhorneová, se narodila 19. května 1879 v americkém státě Virginie do rodiny bohatého obchodníka jako jedno z jedenácti dětí. Přestože její otec během občanské války přišel téměř o veškeré jmění, dokázal krizi překonat a nakonec znovu zbohatl na stavbě železnice. Díky tomu se mohla Nancy a její čtyři sestry (jedna ze sester zemřela v kojeneckém věku) věnovat studiu a společenskému životu.
Poprvé se Nancy provdala za plukovníka Roberta Goulda Shawa II., člena významné bostonské rodiny. Manželům se narodil syn Bobby, ale svazek trval jen krátce. Z Roberta se vyklubal notorický alkoholik, což později velmi ovlivnilo politickou činnost jeho ženy.
Po rozvodu v roce 1903 byl syn Bobby svěřen do péče matky, která se s ním vrátila do rodného domu a v roce 1905 odjela do Velké Británie. Už na lodi se setkala se svým druhým budoucím manželem Waldorfem Astorem, za kterého se v roce 1906 provdala.
Manželé se usadili na zámku Cliveden v Buckinghamshiru a postupně spolu měli pět dětí - Williama, Michaela, Davida, Jackie a Nancy. Nancy svého manžela rovněž podporovala v jeho politické kariéře.
Waldorf Astor byl v roce 1910 zvolen do Dolní sněmovny parlamentu a křeslo si udržel až do roku 1919, kdy zemřel jeho otec. Waldorfovi se nepodařilo vzdát se dědičného titulu a po otci převzal místo ve Sněmovně lordů. Otěže volebního boje do Dolní sněmovny uchopila pevně do rukou Nancy.
V parlamentu postrádala ženské toalety
Přestože pro Brity byla lady Nancy Astorová zpočátku spíše krásnou a bohatou výstřední Američankou, dokázala obratně využít svých společenských kontaktů a vlivu, schopnosti mluvit na veřejnosti, a získala tak obdiv a přízeň mnoha lidí.
„Největšími hrozbami v životě jsou lidé, kteří chtějí změnit vše, nebo nic.“ Tato slova vyřkla dáma, která toho změnila mnoho. Druhého prosince 1919 zasedla jako první žena do Dolní sněmovny britského parlamentu a definitivně změnila pohled na ženy působící ve službě veřejnosti. Z jejího způsobu boje za ženská práva by si měly mnohé současné aktivistky vzít příklad. Nancy, podobně jako mnoho dalších silných žen její doby, bojovala především prací, pílí, nebála se být vtipná, ženská a sebekritická. Často odsuzovala své vlastní vzdělání, které považovala za skromné a upřímně přiznávala, že její rozhodnutí často závisí na jejím instinktu a intuici – nejsilnějších ženských zbraních. |
Svou vytrvalostí při boji za sociální reformy si získala úctu i u svých největších kritiků. Patnáctého listopadu 1919 obdržela ve volbách tři tisíce z dvaceti devíti tisíc odevzdaných hlasů a stala se tak první ženou, která zasedla do Dolní sněmovny. (Nebyla ovšem první ženou, která byla zvolena. Před Nancy byla v roce 1918 zvolena hraběnka Constance Markieviczová, která však na protest křeslo odmítla.)
Poslanecké začátky nebyly pro Nancy nijak jednoduché. Zaprvé jí ostatní členové v čele se sirem Winstonem Churchillem ostentativně ignorovali, za druhé se musela potýkat s nepříjemnostmi prostředí, které doposud náleželo jen mužům – například zakouřenými místnostmi a absencí ženských toalet.
Lady Astorová se nevzdala a se zápalem bojovala za práva žen a dětí, což bylo spolu s bojem proti alkoholu její hlavní politické téma. Podílela se na prosazování programu na podporu mateřských škol. Pomáhala mladým ženám získat pracovní pozice v administrativě, které zastávali muži.
Podařilo se jí získat uzákonění zákazu prodeje alkoholu lidem mladším osmnácti let a odstranila některá zastaralá nařízení týkající se podřadného postavení žen ve společnosti. Její boj za práva žen je charakterizován výrokem, který pronesla v projevu na setkání Ligy ženských svobod: „Nežádáme nadřazenost, protože tu jsme vždy měly. Žádáme pouze rovnost.“
Politická kariéra Nancy Astorové během let mezi dvěma světovými válkami byla velmi úspěšná. Během třicátých let se však začala stahovat mračna. Její politické působení bylo nejdříve ohroženo návštěvou Sovětského svazu, kam odjela se svým synem Bobbym.
Ten se několikrát lichotivě vyjádřil o stalinistickém režimu, a i když se jeho matka přímo zeptala Stalina, proč nechal zabít tolik Rusů, její prohlášení a komentáře byly mezi jejími stranickými kolegy považovány za slabé a podporující komunistickou propagandu.
Lady Nancy Astorová (uprostřed), kanadský ministr Vincent Massey a jeho žena ve Washingtonu, D.C. v roce 1928
Další problémy nastaly kvůli sympatiím s nacistickým Německem. Nedá se přímo říct, že by Nancy byla Hitlerovou obdivovatelkou, ale podporovala myšlenku ustoupit německé roztahovačnosti a po Mnichovu na adresu obsazovaného Československa prohlásila, že by Češi měli spíše utíkat do Sovětského svazu, protože jsou stejně všichni komunisti.
Slovní přestřelky s Churchillem
Napadení Velké Británie Hitlerem vnímala jako svou osobní prohru. V roce 1944 se rozhodla dále v politické kariéře nepokračovat. Tím v britském parlamentu skončila jedna éra, ve které mohli její aktéři zažít slovní přestřelky, které se staly legendami.
Například na hlášku lady Astorové: „Winstone, kdybyste byl mým manželem, dala bych vám do čaje jed,“ odvětil Churchill pohotově: „Nancy, kdybych byl vaším manželem, vypil bych ho.“ S ohledem na povahy obou protagonistů tohoto dialogu lze říct, že si vzájemně lichotili.
