Vdávala jsem se hodně mladá za svého prvního kluka. Musela jsem. V necelých dvaceti jsem porodila první dítě, syna Jakuba, a do dvou let se mi narodil další syn Martin.
Manžel Milan byl jen o tři roky starší než já, do našeho seznámení také neměl moc zkušeností a tak není divu, že pár let po svatbě jsme oba cítili, že to "není ono", že si především v posteli nemáme co říct.
Přesto jsme spolu zůstali až do Jakubových dvanácti a Martinových deseti let. Intimně jsme spolu nežili, ale naše vztahy mimo ložnici byly celkem fajn. Oba jsme sice čas od času měli nějaký ten mimomanželské poměr, ale nic vážného, aby to narušilo naše vzájemné soužití. S manželem jsem se o tom pochopitelně nebavila, ale cítila jsem, že je celkem spokojený, svou potřebu sexu dostane, a tak nic dalšího neřeší. Já to měla podobně. Naše okolí si myslelo, že jsme ideální pár.
Všechno se ale najednou změnilo, když se manžel zamiloval do rozvedené kolegyně. Žila už několik let sama jen s dcerou Luckou, stejně starou jako náš Jakub. Milan chtěl odejít a já mu nebránila. Pochopila jsem, že by to bylo zbytečné. Rozvod proběhl celkem klidně. Dopředu jsme se na všem kolem dětí i majetku domluvili. Milan se odstěhoval ke své přítelkyni, kterou si po půlroce vzal a já zůstala s dětmi v našem bytě.
Kluci se s tátou docela často a pravidelně stýkali, trávili s ním a jeho novou rodinou některé víkendy i část prázdnin. Macechu si oblíbili a také si rozuměli s její dcerou Luckou. Milan mi na kluky platil celkem slušně, takže mne netrápily ani existenční starosti, všechno klapalo, nikdo žádné trauma neřešil.
Všichni jsme šťastní
Asi rok po rozvodu jsem se i já seznámila s o deset let starším mužem, u kterého jsem si dokázala představit, že to nebude jen na chvíli, ale že to možná bude trvalejší vztah. Bohužel jednu vadu na kráse náš vztah měl, Petr pocházel z jiného města než já a vzdálenost nebyla zanedbatelná, 150 kilometrů.
Scházeli jsme se především o víkendech. Vždy, když byli kluci s tátou, přijel Petr za mnou nebo já za ním. Také jsme si mohli užít i pár dní společné dovolené. Petr žádné závazky neměl, byl již několik let vdovcem a jeho jediná dcera žila s přítelem v zahraničí. Po čase jsme pochopili, že chceme spolu být pořád, nejen o víkendech. Naštěstí moji kluci Petra vzali celkem dobře, po několika společných setkáních mi dali zelenou.
Před námi byla ale další překážka: vyřešit společné bydlení. Bez dlouhých diskusí bylo jasné, že půjdu já za Petrem. Pracovala jsem jako asistentka ředitele jednoho výrobního podniku a Petr vlastnil malý autobazar. Kluci sice zpočátku nadšení nebyli, ale po čase, když začali se mnou za Petrem jezdit, si v okolí našli kamarády a pomalu se smiřovali s tím, že se přestěhují.
Žít v Petrově bytě nebylo možné, byl pro nás všechny příliš malý. Rozhodli jsme se, že koupíme domek se zahrádkou. Petr měl našetřené nějaké peníze, také mohl prodat svůj byt, další peníze bychom získali z prodeje mého bytu. Hledání vhodného domku ale trvalo dlouho. Myslela jsem, že Jakub, kterému se blížil konec základní školy, začne na střední chodit již v novém místě, ale bohužel nestihli jsme to. Jakub tedy nastoupil do školy v našem městě. A odchodil tam i celý první ročník.
V polovině jeho druhého ročníku na střední škole jsme konečně našli vhodný domek. Bylo ale potřeba v něm před nastěhováním provést nějaké úpravy. Protože jsem prodala svůj byt, neměla jsem s kluky kde bydlet. Naštěstí mi pomohl bývalý manžel. S manželkou si pořídili větší byt, aby kluci, když k němu chodili na návštěvu, měli vlastní pokoj, a tak mi nabídl, že dokud se nepřestěhujeme do nového, mohou kluci být u něj. Vytrhl mi takzvaně trn z paty. Nemusela jsem řešit přechod kluků do nových škol uprostřed školního roku. Domluvili jsme se, že Jakub bude třetí ročník po absolvování rozdílových zkoušek navštěvovat už v novém městě a Martin tam začne chodit na střední.
Martin se v našem novém domově úspěšně dostal na střední školu a zbývalo ještě vyřešit Kubu. Školu jsme měli vybranou, s jejím ředitelem jsem se domluvila, že v červnu podstoupí pár pohovorů, a protože se docela dobře učil, věřila jsem, že přechod na novou školu s prakticky stejným zaměřením nebude žádný problém. Jenže jsem narazila, Jakub, i když před pár měsíci počítal s tím, že se přestěhuje a třetí ročník začne na nové škole, najednou za žádnou cenu nechtěl naši dohodu dodržet. Stále mne přesvědčoval, že má ve škole kamarády, o které by nerad přišel, že škola je dobrá (což měl pravdu), že má kde bydlet a za mnou přeci taky pravidelně jezdí na víkendy, že už není malý kluk, který se musí držet máminy sukně a tak pořád dokola.
Když se přimluvil i bývalý manžel, abych Jakuba nechala u něj, podlehla jsem. Martin bydlí se mnou a mým přítelem a Jakub za námi občas přijede na víkendy, někdy jede Martin za ním a za tátou. Až do minulého víkendu, kdy u nás opět byl, bych si řekla, že nám to všechno v pohodě vyšlo.
Jakubovo děvče je Lucka
V neděli odpoledne, když se Jakub chystal na odjezd zpátky za tátou a balil si věci, byl v pokoji společně s bratrem. Nesla jsme mu svačinu na cestu, ale když jsem slyšela, jak si s Martinem pěkně povídají, nechtěla jsem je rušit. Jsou teď spolu tak málo. Ale pochopitelně mi to nedalo a poslouchala jsem, o čem se baví. Mluvili o nějakém děvčeti, se kterým Jakub chodí. Když už jsem chtěla odejít, přeci jen mi bylo trochu trapně, zaslechla jsem nějakou poznámku, která mne zastavila. Probudilo se ve mně podezření, že onou dívkou je vlastně jejich nevlastní sestra Lucka. Zůstala jsem jako opařená. Přesto jsem se dokázala vzpamatovat a před kluky nedala nic najevo.
Večer jsem to už nevydržela a své podezření svěřila Petrovi. On to však tak tragicky jako já nebral. "Bůhví, co jsi slyšela. Mluvili o nějaké Lucce a ty z ní hned uděláš jejich nevlastní sestru," uklidňoval mě. Částečně se mu to podařilo, ale ne nadlouho.
Asi po dvou dnech jsem si řekla, že musím znát pravdu a uhodila jsem na Martina. Dlouho mi nechtěl nic říct, ale když poznal, že bez odpovědi mu nedám pokoj, všechno mi řekl. Mé podezření se potvrdilo, byla to "naše" Lucka. Jakub s ní chodí a prý i spí už několik měsíců. Ona byla ten hlavní důvod, proč se nechtěl za mnou přestěhovat. Můj bývalý muž a Lucčina matka nic netuší, děti si rozuměly už jako malé, tak jim jejich hezký vztah nepřišel divný a pochopitelně svou lásku a hlavně, to že spolu spí, před nimi skrývají.
Já jsem teď však naprosto bezradná, nevím, co mám dělat. Kdybych to řekla manželovi, Jakuba by okamžitě vyhodil, jejich vztah by mu připadal naprosto perverzní, bere je jako bratra a sestru. No a to by byl i konec našeho dosud pěkného vztahu.
Mladým je sedmnáct, nejsou už malí a kdyby nebyli spolu, jistě by s někým chodili. A to je právě ono, chodili, ne žili. Co bych jim vlastně měla poradit? Ať spolu skončí? Dobře vím, že by mě teď neposlechli, jenom by byli na mě naštvaný a taky na Martina, který mi to řekl.
Kdybych zatlačila na Lucii a pohrozila, že pokud se s Jakubem nerozejde, řeknu všechno její matce i otčímovi, ublížila bych především synovi... Poraďte mi:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. října 2009. Anketa je uzavřena.
