Byla to možná její nesnášenlivost, která zapříčinila, že od nás odešel táta a že s bráchou se uměla jen hádat a fyzicky ho napadat, až ho v osmnácti vyhodila z bytu. Jako dítě jsem tolik nevnímala, že je její chování špatné a děsivé. Byla jsem často i při ní. Ale během dospívání jsem začala chápat, jaká je naše máma doopravdy.
Jako malá jsem musela chodit po špičkách, když spala o víkendu po obědě na gauči u televize, a když jsem ji nedej bože probudila, bylo zle. Ale když se ona opila a pouštěla si nahlas hudbu v půl dvanácté večer, bylo vše v pořádku.
Gaučink je vlastně její nejoblíbenější sport. Místo toho, aby se šla o víkendu projít, zašla za sestrou, nebo zkusila najít nějaké přátele, sedne si, či lehne na gauč a pustí si film, nebo seriál, který zná už nazpaměť. Odůvodňuje to tím, že ve svých 52 letech je už stará, unavená, bez chuti a raději bude doma sama s televizí, knihami a kočkou, protože jí to tak vyhovuje.
Matka spadla do dluhů
Celkově je matka dost pohodlný a pasivní člověk, který by nejraději jen byl doma, nevyvíjel žádné úsilí a přitom měl všechno. A protože všechno mít opravdu chtěla, začala si půjčovat. Nejdříve drobné úvěry od různých providentů, cetelemů a home creditů, kontokorenty, kreditky. Vše vždy nějak splatila a zařekla se, že už nikdy více. Ale stejně si zase půjčila. Pak jsem se dozvěděla, že si půjčila 100 tisíc od České spořitelny "na domácnost". Nelíbilo se mi to, ale věřila jsem, že snad není tak hloupá, aby si nedokázala spočítat, zda je schopna splácet.
Bohužel, opak byl pravdou. Nakonec se její dluhy vyšplhaly na půl milionu korun. Dostala se do situace, že nebyla schopná splácet. A místo, aby hledala nějaké řešení, nedělala nic a jen čekala, kdo to udělá za ni.
Bohužel to bylo na mně. Studovala jsem vysokou školu, a protože jsem měla trochu volného času, začala jsem chodit na brigády. Noční, denní, místo školy a průměrně se mi podařilo sehnat 4-5 tisíc měsíčně. Žádat o pomoc rodinu (otce, tetu, babičku, bratra) jsem nemohla, protože mě matka usilovně prosila, ať to nikomu neříkám.
Nějakou dobu to šlo, i když to bylo náročné, protože měsíční splátky včetně nájmu dosahovaly téměř 15 tisíc korun, což byl sotva matčin příjem. Pak matka přišla o práci. Nicméně i zde se opět projevila její pohodlnost a laxní přístup. Po odchodu ze zaměstnání s tříměsíčním odstupným dva měsíce proležela na gauči a až ten třetí horko těžko hledala práci. Jenže na splátky jsme brzy přestaly mít. Máma svůj laxní přístup nezměnila a já se dřela a dřela.
Vážně jsem onemocněla
Dluhy jí opět začaly přerůstat přes hlavu. A já pořád držela slib a nikomu jsem to neříkala. Jen jsem chodila do školy, učila se, chodila po brigádách, stresovala se, často se hádala s matkou, která uměla jen fňukat, nadávat a válet se doma. Příliš mnoho stresu na jednoho člověka. Možná i to je důvod, proč u mě vypukla roztroušená skleróza, kterou mi lékaři před dvěma lety diagnostikovali. I když, jak mi říkala, měla o mě strach, přesto se její přístup nezměnil. Roky táhnoucí se dluhy stále nechávala na mě a nikomu jsem nesměla nic říct, nikoho z rodiny jsem nesměla požádat o pomoc.
Našla jsem si naštěstí přítele, ke kterému utíkám od starostí všedního dne, pomáhá mi užívat si trochu života a dává mi alespoň nějaký vnitřní klid a vyrovnanost. A moje matka? Místo toho, aby byla šťastná, že se aspoň trochu odreaguji, chová se sobecky a vyčítá mi, že trávím čas jen s ním a nejsem skoro vůbec doma. Nakonec jsem se na podzim loňského roku od matky odstěhovala. V Praze jsem měla více šancí najít práci než u nás na malém městě.
Ovšem odchodem od matky jsem se jí nezbavila. Splácení dluhů je stále na mně. Matka místo toho, aby vyhledala pomoc například u jiných členů rodiny nebo odborníků, si opět vzala úvěr, kterým zaplatila několik dlužných částek, ale stejně to nestačilo.
Když už jsem to v prosinci 2012 nevydržela a řekla matce, že už takhle dál nemůžu, že mě to ničí, prostě nemám peníze a nezvládám platit sobě nájem, jí nájem a další splátky a že musí hledat pomoc taky u někoho jiného než u mě a musí se snažit prodat byt a najít jinou práci, složila se a v lednu tohoto roku se pokusila o sebevraždu. Myslela si, že tím všechno vyřeší, ale akorát tím všechno zhoršila.
O jejích problémech už konečně ví i rodina. Táta s bráchou i teta, když to jen jde, tak finančně přispějí, ale pořád to nestačí. Splátek je hodně, příjmů je málo. Vedli jsme již několik diskusí, jak z toho ven. Všichni se shodnou na tom, že nechávat placení na mě je nesmyslné a že už nemám dávat ani korunu. Ale když jim oznámím, že teda už nic platit nebudu a ať mi řeknou, co se stane dál, všichni mlčí a nikdo neumí dát kloudnou odpověď. Všichni jen mluví, ale nikdo nejedná. Tak je to pořád a jen na mě.
Můžete se ptát, proč to pořád dělám? Proč se pořád snažím? Proč s tím neseknu a nenechám věcem volný průběh? Proč se na matku nevykašlu? Protože vím, že když platit přestanu, tak nebude platit nikdo, protože všichni, kteří vědí, tak vidí, jaká matka je, a je pro ně jednoduché se otočit zády.
Jsem psychicky podlomená, roztěkaná, vystresovaná, po zdravotní stránce chodící mrtvola, která žije v neustálém strachu z budoucnosti. Tohle všechno se automaticky přenáší i na mého přítele, který se zatím statečně drží, ale obávám se, že i jemu jednou rupnou nervy a nemusí to zvládnout.
Tak strašně moc bych se chtěla umět bavit, žít v klidu, relaxovat, řešit obyčejné starosti, plánovat, přemýšlet o rodině, vlastním bydlení. Začít se konečně po 27 letech stavět na vlastní nohy a začít žít vlastní život. Ale nejde to, protože mi na krku visí matka, kterou každým dnem více a více nesnáším, ale pořád jí pomáhám, protože mi to svědomí a vychování jinak nedovolí.
Sylvie
Názor odborníka: Je čas konečně pomoct Sylvii
Dobrý den, Sylvie, váš příběh je opravdu silný. Je neuvěřitelné, co vše pro matku děláte a za jakou cenu. Já si celou dobu kladu otázku, proč to všechno děláte? A co by se muselo stát, abyste s pomocí mámě, která vás tak ničí a kterou víc a víc nesnášíte, přestala. Píšete, že když se rodiny zeptáte, co se stane dál, když vy přestanete pomáhat, oni mlčí. Nikdo nemá kloudnou odpověď, nikdo nejedná. A tak máte pocit, že je to stále vaše odpovědnost.
Sylvie, ve skutečnosti to není vaše odpovědnost a není to na vás, pokud vy sama nechcete. Není to ani odpovědnost vaší rodiny. To, že neznají řešení, neznamená, že se otáčejí zády. Je to odpovědnost pouze vaší matky. Ona jediná má znát, či hledat řešení.
Kladu si otázku, co potřebujete k tomu, abyste dokázala matku odmítnout a začala konečně žít v klidu vlastní život. Co potřebujete k tomu, abyste matku z toho svého krku sundala. Ona na něm totiž visí jen proto, že jí to dovolíte. Vaši touhu po normálním životě naprosto chápu a hlavně schvaluji. Zasloužíte si ho!
Chápu, že po těch všech těžkých letech není jednoduché to ukončit a své rozhodnutí si ustát. Přesto máte právo to udělat. Dokonce se mi chce napsat, že máte odpovědnost vůči sobě a svému zdraví to udělat. Na vašem místě bych s pomocí matce definitivně skončila a začala se starat o sebe a život s přítelem.
Matce bych doporučila vyhledat pomoc odborníků, a to nejen na dluhovou problematiku, ale také těch, kteří jí mohou pomoci zvládnout těžké životní období, které s koncem vaší pomoci přijde. Pokud je pro vás nepředstavitelné takový krok udělat, vyhledejte pomoc psychologa či psychoterapeuta sama. Pro mámu jste toho udělala hodně, teď je čas začít dělat něco pro Sylvii. Dovolte si myslet sama na sebe. Když to neuděláte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. Přeji hodně sil!
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. srpna 2013. Anketa je uzavřena.
