Vaše dcera Maruška půjde v září do první třídy. Nemáte o ni strach? Sama jste říkala, že jste jako „dcera toho z Olympicu“ nebyla u třídní učitelky příliš oblíbená...
Tohle si nepřipouštím. Spíš se bojím, jak to všechno bude zvládat, ale zvládli jsme to všichni, a v době, kdy na tom školství bylo mnohem hůř. Moje paní ‚souška‘ mě neměla ráda a dávala mi to hodně najevo. První dva roky ve škole jsem moc šťastná nebyla. Doufám, že dnes máme jako rodiče větší přehled i možnost kontroly. Jsem matka, co se nebojí zeptat. Když Maruška přijde ze školy a řekne mi, že ji tam někdo zlobí, prostě půjdu zjistit, co se děje. Určitě budu jako moje máma, ta když se tenkrát dozvěděla, co mi paní učitelka udělala, šla si to s ní hned vyřídit.
Rozhovor vyšel v měsíčníku Můj svět |
Co vám učitelka provedla?
V sedmi letech mě na školce v přírodě nepustila na záchod, protože byl polední klid a muselo se ležet. Řekla jsem to mámě, a ta to šla hned vyřešit. Paní učitelka ale tvrdila, že lžu. Doufám, že budu stejná bojovnice jako moje maminka. Škola, do které chceme Marušku zapsat, mi přijde solidní a domnívám se, že v Praze není nic neobvyklého mít ve třídě spolužáka, který má známého rodiče.
Jakou školu jste nakonec Marušce vybrali?
Zvolili jsem státní základní školu s rozšířenou výukou jazyků. Ale bylo to dlouhé rozhodování. Začali jsme o tom přemýšlet, už když Marušce byly tři roky. Máme české i německé občanství, a když jsme se přestěhovali do Německa, mysleli jsme si, že tam zůstaneme delší dobu. Po návratu do Prahy jsem hledala školy s výukou němčiny, a ta, kterou jsme vybrali, je blízká mému srdci, protože jsem chodila na základku, která byla za rohem. Poblíž je obrovský park, kde jsem si každý den odpoledne hrála, trhala šeříky… Znamená pro mě vzpomínky na maminku a dětství. Vybrali jsme ji i proto, že má dobrou pověst a je kousek od našeho bydliště. Chvíli jsem uvažovala i o škole v Jinonicích, ale uznala jsem, že je absolutní blbost, abych dceru denně vozila tam a zpátky. Bude pro ni důležité, aby spolužáci bydleli taky za rohem a mohli se scházet.
Neuvažovala jste o nějaké soukromé alternativní škole?
S alternativními školami mám trochu problém. V Německu, kde jsem dlouho žila, jsem poznala dva chlapce, kteří chodili do waldorfské školy. Jsou to vzdělaní a chytří kluci, ale škola je nenaučila jednu podstatnou věc, bez níž to v dnešním světě moc nejde, a sice mít trochu lokty. Oba dva jsou velice talentovaní. Jeden z nich pracoval v reklamní agentuře, kde za všechny skvěle placené zaměstnance vymýšlel slogany, které byly tisíckrát lepší než ty jejich, ale on tam byl pořád jenom jako brigádník. Všichni ho tam využívali. Chtěl to změnit, ale nebyl nikdy vychovávaný k tomu, že si musí stát za svým.
Je podle vás lepší říkat dítěti, že všechno zvládne a dokáže, i když na něco není nadané?
My jsme k dceři hodně upřímní a když se zeptá, odpovídáme pravdu. Na Ježíška se tedy naštěstí ještě neptala, ale tam bych asi trochu mlžila. Hodně s ní mluvíme a všechno jí vysvětlujeme. Když třeba popáté udělá v pokojíčku nepořádek, pokárání se nevyhne. Řeknu jí, ať si tam okamžitě uklidí, jinak si spolu nebudeme číst. Nebo třeba ví, že jsem byla v práci a přiznám jí, že jsem unavená a nemůže ode mne přece očekávat, že za ni ještě budu uklízet. Co se týká dovedností, má nejlepšího kamaráda, který velmi rád vaří a rodiče ho nechávají všechno krájet. Už ve čtyřech letech jí udělal krásný ovocný talíř, připravil banán, oloupal mandarinku, nakrájel jablíčko a vše krásně naaranžoval. Maruška nám v kuchyni také pomáhá, ale už se dvakrát řízla a má z nože respekt. Snažila se to zvládnout jako on, ale nešlo jí to, prostě jsme jí vysvětlili, že je šikovná na jiné věci. Říkáme jí, že nemusí být ve všem skvělá, ale chválíme. Když třeba něco nakreslí, vychválím ji až do nebes, protože pak je pro věc úplně zapálená. Když mě fotograf chválí, jak pózuju a jen taktně naznačuje, kam mám dát ruku a kabelku, tak je to taky lepší, než když říká: ne, takhle je to špatně. V takové atmosféře mě to přestane bavit a nejde mi to. Pozitivní motivace je vždycky lepší.
