V čem chodíte oblečená doma?
Teď v zimě nosím džíny a tričko, v létě většinou bílé plátěné kalhoty a bílé triko, protože se v téhle barvě cítím dobře. Někdy, když si chci večer u televize udělat velké pohodlí, tak si vezmu tepláky a mikinu, ve kterých je mi příjemně.
V teplácích si vás vážně neumím představit.
Rozhodně nejsem pořád za elegantní dámu. Ráda chodím i sportovně oblečená. Udělám si culík, natáhnu tepláky a je mi dobře. Ale je pravda, že jsem vždycky měla sklon spíš nosit elegantní módu. Mám ráda sukně a boty na podpatku. Ve dvaceti jsem dokonce nosila i klobouky.
vizitka- Marie Rottrová (68) se narodila Ostravě. - Vystudovala gymnázium v Bohumíně. V roce 1960 začala zpívat, přitom pracovala ve spořitelně. - Od roku 1965 spolupracovala se skupinou Samuel, do roku 1968 s profesionální skupinou Majestic. V té době se začala věnovat soulu a zpívat se skupinou Flamingo. - Od roku 1981 do roku 1987 měla televizní pořad Divadélko pod věží, kam si zvala hosty. - Na podzim vydala zatím poslední desku Stopy. - Ve dvaceti letech si vzala hudebníka Vlastimila Kučaje, má s ním dva syny Vítka (43) a Martina (45). Oba jsou muzikanti. - Je dvakrát rozvedená. Bydlí v Kolovratech s přítelem, který pracuje pro holandskou zahradnickou firmu. |
Měla jste nějaký vzor v oblékání?
Určitě maminku. Ta vždycky chodila jako dáma. Nosila šaty, kostýmy, klobouky, pěkné kabáty, lodičky. A taky tetu, tatínkovu sestru, která žila s rodinou u nás v domě. I ona byla vždycky v šatech a střevících. Ženy u nás v rodině kalhoty vlastně vůbec nenosily. To až já. Když jsem v sedmdesátých letech poprvé vyjela s kapelou do Ruska na zájezd, byla jsem tam jediná žena,která měla kalhoty. Ostatní se za mnou kvůli nim otáčeli, přitom u nás už to v té době bylo běžné dámské oblečení.
V jaké rodině jste vyrůstala?
V muzikantské. Tatínek byl varhaník, byl dirigentem dvou pěveckých sborů, učil na střední škole hudební výchovu. Maminka byla dlouho v domácnosti. Do práce nastoupila až někdy kolem mých třinácti, šla dělat vychovatelku do družiny. I ona zpívala v tatínkových sborech.
Proč zůstala tak dlouho doma?
Dřív to tak bylo běžné. Byli jsme taková tradiční, konzervativní rodina s maminkou v domácnosti, kde se všechno řídilo podle tatínka. Klasický patriarchát. Ale tatínek rozhodně nebyl žádné macho. Maminka ho zbožňovala, všechno se točilo kolem něj. Možná to bylo tím, že byl o hodně starší než ona. Když jsem se narodila, bylo mu pětačtyřicet.
Myslíte, že je povinností ženy vypadat dobře?
Určitě. Když je žena mladá, vypadá dobře i nenalíčená, ale musí mít upravené vlasy. Ty jsou podle mne důležité, je to základ. Pokud je má umyté a lesklé, nic víc už vlastně nepotřebuje. Čisté nehty a oblečení, rty zdůrazněné leskem, to bohatě stačí. Čím je žena starší, tím více o sebe musí dbát.
Když to ženě sluší, nebo naopak, vypovídá to o ní něco?
Samozřejmě, buď že na sebe rezignuje, je jí jedno, jak vypadá, nebo že se chce líbit. A nejen mužům, hlavně sama sobě. Vypadat dobře je důležité kvůli vlastnímu sebevědomí. Když se žena dívá do zrcadla, je to znamení toho, že jí na sobě záleží.
Mají takovou povinnost i muži?
Do určité míry rozhodně, ale nic se nesmí přehánět. U mužů to v případě péče o sebe platí dvojnásob. Chlap musí být hlavně čistý a musí decentně vonět. Přehnaná vůně a přehnané strojení se mi nelíbí. Rozhodně nemá žádný muž zapáchat koňským potem, pokud tedy zrovna jeho profese není obstarávání koní. (smích)
Stejně jako si vás nedovedu představit v teplácích, tak mám pocit, že jste žena, která zásadně nemluví sprostě. Nadáváte někdy?
Málokdy, a když už, tak většinou spíš z hecu.
Jak si tedy ulevíte, když jste rozčílená?
Tak to jsem schopná říct: "Stojí to všechno za ho..o!" (smích) Neříkám to pořád, opravdu jen výjimečně a spíš jako fór, jako nadsázku.
Co vás dovede opravdu vytočit? Když mi někdo v něčem nevěří, a já přitom mluvím pravdu. Rozčílí mě také jakákoliv nespravedlnost.
Rozčiluje vás politika?
Rozhodně.
Tak to musíte být naštvaná asi dost často. Mnozí ji kvůli tomu raději přestali sledovat.
Natolik mě ještě neznechutila. Čtu denně několikery noviny, baví mě to.
Co vám na politice vadí?
Že se z ní vytratila slušnost a vzájemné naslouchání. Z politiků se staly tanky, které jedou dopředu hlava nehlava. Vadí mi jejich bezohledná cesta vpřed podobná buldozeru. Není to cesta za nějakými ideami, ale je to honba za mocí a s ní spojenými prebendami a výhodami.
Buldozer ale dovede udělat hodně práce.
Jenže to se o našich politicích rozhodně říct nedá. Oni spíš škodí, hrnou před sebou věci bez nějakého cíle.
Říká se, že politika je odrazem společnosti. Je to pravda?
Asi ano. Lidé, kteří u nás jdou do politiky, nemají ambice dělat něco pro ostatní, ale chtějí udělat jen něco pro sebe. Málokdo do ní jde za účelem služby veřejnosti. Čím dál víc se mluví o hrách, že je někdo hráč, ale já nechci volit hráče, já chci volit úředníky, dobré úředníky, kteří spravují to, co mají. Taky mi dost vadí slovník politiků.
Koho volíte?
Vždycky pravici. Tentokrát jsme měla dilema, ale už jsem rozhodnutá.
Jste spokojená se současnou úřednickou vládou?
Ta není vůbec špatná, naopak je dobrá. Nedává o sobě moc vědět, její členové se příliš nemedializují a takhle nějak by to mělo být. Strany by měly lidem představovat svůj program, vysvětlovat ho, než zaujímat stanoviska, ke kterým nemusí nebo nemají co říct.
Proč u nás nejsou politici, kterým jde o něco víc než jen o sebe?
Takoví politici tu jsou, ale není jich moc. Líbí se mi třeba Karel Schwarzenberg nebo Martin Bursík. Bohužel u nás volič nevidí do spousty věcí,musí se nechat vést především instinktem a odhadovat lidi podle toho, jak se v určitých situacích chovají.
Sama jste jeden čas uvažovala o kandidatuře do Senátu. Proč jste to nakonec vzdala?
Dostala jsem nabídku od lidovců, měla jsem k nim sympatie, protože můj tatínek byl krátce po válce tajemníkem lidové strany. Ale nakonec jsem jejich nabídku nepřijala. Začala jsem více zpívat, nemohla bych tu práci dělat tak, jak bych si představovala, a rozhodla jsem se zůstat u muziky. Spojit obojí dohromady nešlo.
Přemýšlíte někdy o tom, co by tomu všemu tady u nás říkal váš tatínek?
Těžko říct, ale každopádně je mi líto, že se nedožil roku 1989. Moc po tom celý život toužil, žil Hlasem Ameriky, byl přesvědčený, že nás z toho všeho Američané dostanou. V sedmdesátých letech ho však ta myšlenka opustila a na všechno rezignoval. První, na koho jsem si v Listopadu vzpomněla, byl tatínek, který by byl moc šťastný. Bohužel zemřel v roce 1976. Tak jsme to za něj v rodině prožívali aspoň my ostatní.
Ovlivnil vás v názorech na politiku?
Strašně moc. Já jsem jako malá nechodila příliš ven s kamarády, milovala jsem sezení s dospělými, poslouchala jsem, o čem mluví. Teta mě vždycky vyhazovala z domu, to už mi bylo okolo sedmnácti, abych šla tancovat, ale mě bavilo poslouchat povídání dospělých, kteří nadávali na komunisty, mluvili o první republice, měli touhy, bavili se o situaci ve světě. Nasávala jsem to jako houba, odtud pramení můj zájem o politiku.
Dostávala jste pak už jako zpěvačka často nabídky vstoupit ke komunistům?
Nikdy. V Ostravě se vědělo, z jaké rodiny pocházím a jaký mám na režim názor, tak to ani nikdo nezkoušel. Od Pragokoncertu a ministerstva kultury jednou přišel návrh na titul Zasloužilá umělkyně. Ostravský krajský výbor KSČ to ale tehdy zamítnul, nepřáli si, abych ho dostala. Já jsem si oddechla, protože jsem přemýšlela, jak ho odmítnu. Žádná zasloužilá umělkyně jsem nebyla. Jednou jsme si pořádně rýpli. Když jsme měli desetileté výročí skupiny Flamingo, uspořádali jsme v Ostravě slavnostní koncert, na který jsme pozvali i Pavla Landovského. V té době měl zákaz mimo divadelní činnosti, ale nikde to nebylo černé na bílém. V první řadě sedělo pár lidí z odboru kultury KV KSČ. Když se Pavel objevil na jevišti, jedna z dam a s ní pak ještě další dva lidé z této party se zvedli a odešli. Strašně jsme se tomu smáli.
Ale asi ne dlouho.
Za dva dny jsem byla předvolaná na KV KSČ, kde jsem dělala úplně hloupou, že jsem nevěděla, že si nesmím Pavla Landovského pozvat. Nechali to být, žádné následky to nemělo, protože skutečně nikde nebylo napsané, že nesmí vystupovat.
Po gymnáziu jste pracovala jako úřednice na přepážce ve spořitelně. Bavilo vás to?
Chtěla jsem jít na práva a být soudkyní, ale nedostala jsem se kvůli tomu, z jaké jsem byla rodiny. Ve spořitelně mě to moc bavilo, kdybych nezačala zpívat, zůstala bych tam a myslím, že bych v bankovnictví udělala i kariéru. Na základní škole jsem neměla matematiku ráda, ale ve druhém ročníku na gymnáziu jsem jí přišla na chuť a v bance se mi opravdu líbilo. Navíc tam byla bezvadná parta kolegyň. Dodnes na to ráda vzpomínám.
Se svým postojem ke komunistům a minulému režimu jste chtěla být soudkyní?
V devatenácti, když jsem končila gymnázium, jsem to tak nebrala. Ráda jsem četla detektivky, zajímaly mě vraždy, krádeže, zpronevěry, rozvody. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že bych se třeba musela účastnit nějakých politických procesů. Komunisti to nakonec vyřešili za mě, když mě na školu nevzali.
A jak jste se z bankovní přepážky dostala ke zpívání?
Brácha mi jednou řekl o soutěži Hledáme nové talenty. Shodou okolností se konala v Divadélku pod věží, kde jsem později měla své pořady. Postoupila jsem do finále, ze čtyř děvčat jsem však skončila čtvrtá. Ale tehdy si mě tam vyhlédli lidé z televize a z rádia, kteří mi nabídli další práci. Samozřejmě jsem neodmítla.
Měla jste štěstí. V soukromí už tolik ne. Dvakrát jste se rozvedla. Víte, proč vám vztahy nevycházely?
Nebudu tvrdit, že to byla chyba jen toho druhého, já na tom rozpadu manželství mám také svůj podíl. Když jsem se vdala poprvé, byli jsme s manželem z absolutně rozdílných rodin, každý jsme byli úplně jinak vedeni, vychováváni. Manžel například vůbec neuměl dávat najevo náklonnost, lásku, nikdy mě neoslovil křestním jménem, vždy to nějak obešel. Byl to neosobní vztah. Ale nebyla to jeho chyba, on za to nemohl, byl strašně limitovaný výchovou.
Jak si žena může vzít někoho, kdo ji ani neosloví jménem?
Musíte si uvědomit, že mi bylo dvacet. On zpíval, byl amatérský letec, dělal leteckou akrobacii, uměl o ní nádherně vyprávět, byl to pěkný chlap... Byla to chyba, i když vlastně nebyla. Nemůžu o tom mluvit jako o chybě, protože díky manželství mám dva syny. Po rozvodu jsme spolu dál pracovali, psal pro mě krásné písničky. Stalo se. Byla to zkušenost. Vlastně to byla v mém životě dobrá věc, i když skončila rozvodem.
Marie Rottrová se synem Vítkem
Proč jste se tedy nakonec rozešli?
V našem vztahu nebyla láska, nebylo tam to, po čem jsem tehdy toužila, co jsem si představovala. Když jste mladá,samozřejmě toužíte po lásce, potřebujete ji. Manželé jsme nakonec byli deset let, ale poslední dva roky jsme už žili od sebe.
Nakolik ovlivnil patriarchální model z rodiny vaše manželství?
Rodina vás vždycky ovlivní ze všeho nejvíc. Byla jsem vzorná žena, která vařila teplé obědy, večeře. Když se narodili kluci, všechno jídlo jsem jim připravovala sama, nic hotového jsem nekupovala, žádné konzervy nebo přesnídávky. Náš vztah s manželem se sice točil kolem rodiny a muziky, ale to podstatné, láska, to tam chybělo.
Dělala jste v manželství kompromisy?
Dělala, a když jsem je přestala dělat, tak se rozpadlo. Kompromisy jsou důležité, ale musí je dělat oba dva. Jakmile je dělá jen jeden, je to špatně a vztah nevydrží. I když jsou případy vztahů slavných herců a jejich ,neviditelných‘ žen,které vydržely navzdory tomu, že kompromisy dělala jen jedna strana. Ty ženy nejspíš musely celý život dělat neuvěřitelné ústupky, protože jejich muži většinou byli velcí bonviváni a flamendři. I takové vztahy existují, to je bezmezná, oddaná láska,možná až závislost ženy,která se nechce osamostatnit, vyhovuje jí být odkázána na muže.
Byla byste něčeho takového schopná?
Nevím, to nedokážu říct, protože jsem to nezažila. Možná ano, protože jsem ráda v domácnosti, jsem domácí typ, baví mě vařit, starat se o druhé, mám ráda domácí práce.
Jak jste po rozvodu zvládla kariéru s malými syny?
Musela jsem se začít otáčet, protože jsem byla samoživitelkou. Dokázala jsem to jen díky mamince, bez ní by to nešlo, protože jsem měla i dvacet koncertů do měsíce, k tomu natáčela, jezdila na zájezdy. Taky mi pomáhala tchyně, o prázdninách si brala kluky na chalupu v Jeseníkách, když jsme s kapelou hráli v zahraničí.
Cítíte dneska kvůli tomu vůči synům dluh?
Rozhodně. Nikdy mi nic nevytkli, ale mě to dodnes mrzí. Když jsem byla mladá, dělala jsem kariéru, milovala jsem muziku, vydělávala peníze a šetřila na dům. Tak jsem to nebrala jako nějaký problém. Ale čím jsem byla starší, tím to pro mě bylo bolestivější a horší. Bohužel už se to nedá vrátit.
Odsuzovalo vás okolí za to, že jste syny nechala u maminky?
Mně do očí nikdo nic neřekl. Maminka byla mým velkým fanouškem a na to, že u ní kluci budou, velmi rychle přistoupila. Dokonce jsem jí jednou vyčetla, že mi všechno takhle ulehčila, ale vzápětí jsem si uvědomila, jak jsem nespravedlivá, protože to byla moje zodpovědnost. Ale snažila jsem se koupit dům, kde bychom bydleli všichni společně. To se mi bohužel nedařilo, tak jsem hledala alespoň vhodný pozemek. Tenkrát nebylo lehké stavět, neexistovaly soukromé firmy, lidé si budovali domy sami, což já nemohla. Nakonec se mi podařilo koupit dobrý pozemek a kamarádi, amatérští muzikanti, jeden architekt, druhý stavař, mi pomohli dům postavit.
Vychovávala jste syny přísně,neboje kvůli výčitkám rozmazlovala?
Byli rozmazlení, já jsem rozmazlující člověk. Jednou řeknu, ukliď si to, a když to není, tak to udělám sama. Neumím trvat na svém,neumím dělat dusno,v tomhle jsou rozmazlení, ale jsou i velice zodpovědní.
Jaké to pro vás bylo, když odešli z domu? Odstřihla jste snadno pupeční šňůru?
My jsme ji vlastně nikdy pořádně neodstřihli. Když jsem prodala dům v Ostravě, vyměnila jsem ho za dva pražské byty. Jeden pro sebe a druhý jsem pořídila klukům. Vítek nakonec zůstal v Ostravě a Martin byl pořád umě v bytě. Pak přišel do Prahy i Vítek a oba stejně taky žili hlavně se mnou. I když teď mají každý svoji rodinu, pořád jsme na sebe úzce navázáni. Vítek je u mě každou neděli s rodinou, jezdíme spolu na dovolenou. Martin bohužel žije jedenáctým rokem v Kanadě a já to nemůžu pořád vstřebat. Vadí mi, že ho nemám u sebe, ale na druhou stranu je úspěšný, v práci se mu daří.
Jste teď lepší babička, než máma?
Když Vítek se snachou potřebují pohlídat, nikdy neodmítnu. Odříkám jen kvůli práci, nikdy ne pro vlastní pohodlí. Snažím se. Za Martinem bych měla jezdit častěji, nedávno se mu narodil syn, ale je to příliš daleko. Lákal mě na Vánoce, abychom všichni jeli na Havaj, ale já si nedovedu představit svátky někde v teple u moře. Jsem zvyklá na naše Vánoce.
Jste vyhlášená kuchařka. Pečete vánoční cukroví?
Ráda vařím i peču moučníky, ale na drobné vánoční cukroví nemám tu správnou trpělivosti. Cukroví nepeču.
V prvním manželství vám chyběla láska, v tom druhém nevydařeném to bylo co?
O tom nechci mluvit, je to pryč.
Opouštěla jste muže vy, nebo oni vás?
Já je. (smích)
Je to pro sebevědomí ženy podstatné?
Myslím, že kdyby to bylo naopak, byla bych možná zatrpklá, což nejsem. Zažila jsem jeden vztah, kdy mě muž opustil. Chvilku jsem byla naštvaná, smutná, ale přešlo to. Jsem docela silný člověk, který se z podobných věcí dokáže dostat.
Našla jste na svých rozchodech něco pozitivního?
Vzala jsem je jako součást svého života, která vás nutí neustrnout na jednom místě, všechno je cesta někam. Vlastně jsem taková cestovatelka, která pořád někam putuje.
Po tom posledním rozchodu jste moc necestovala, zůstala jste stát na jednom místě jedenáct let a žila sama. Čím jste si tu mezeru vyplnila?
Psem, stavěla jsem dům, měla jsem kolem sebe kamarády, jezdila jsem do Beskyd za rodinou, měla jsem tu oba syny, hodně času jsem trávila se snachou, zpívala jsem a hlavně jsem byla s maminkou. Když mi pak umřela, začala jsem být hodně smutná, cítila jsem se vykořeněná, scházela mi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že potřebuju někoho, komu můžu každý večer doma říct, co se mi stalo, co jsem zažila. Mně zůstal jen pejsek. Častokrát jsem se přistihla, jak mluvím sama se sebou nebo pomyslně s maminkou. Domácnost ve dvou je úžasná věc. Když si dva rozumí, těší se na sebe, povídají si, mají se rádi, dělají si společné plány, tak není nic lepšího.
Proč jste vlastně zůstala tak dlouho bez muže?
Hodně dlouho jsem nikoho nepotřebovala, nikoho jsem nehledala a říkala si, že někdo sám přijde. Ale když jsem šla na nějaký večírek, do společnosti, uvědomovala jsem si, že to tak snadné nebude.
Jak to?
Protože cizí muži mimo náš obor, kde se známe, mají respekt z úspěšných žen.
Je pro ženu těžší, čím je starší, najít si partnera?
Může ho objevit druhý den, ale také za deset let. Obecně je, protože muži jsou zadaní, ženatí. A pak také žena má už určité představy, do kterých málokdo zapadne. Ačkoliv mé představy se nakonec totálně nabouraly. Najednou se v mém životě objevil někdo, kdo podle nich vůbec není, přesto jsem s ním moc spokojená.
Marie Rottrová se svým přítelem
Čím si vás partner získal?
Svojí vytrvalostí, stál o náš vztah, nenechal se odradit. Byl mi nablízku v určitých momentech, kdy jsem potřebovala vedle sebe někoho mít. Najednou jsem si uvědomila, že on by mohl být ten, o koho se můžu opřít, komu můžu důvěřovat, komu se můžu svěřit, kdo mě bude mít rád. Dal mi lásku, kterou jsem dřív neměla.
Co bylo nejtěžší na tom, když jste po tak dlouhé době zase začala s někým žít?
Překvapivě žádný problém nebyl. Samozřejmě jsem si chvíli nemohla zvyknout na to, že je v mém životě někdo další, ale velice brzo se to zlomilo.
Překvapí vás po tom všem ještě vůbec něco?
V životě už jsem toho zažila dost, ale jsou věci, které mě stále překvapují. Třeba to, že muž dokáže ženě nakoupit oblečení, baví ho to a ještě se trefí do jejího vkusu. Můj přítel pro mě takhle nakupuje. To jsem nikdy předtím nezažila.
