Ona

Navždy svoji. Vydrželi spolu přes padesát let, jaký je jejich recept?

  • 21
Každé druhé manželství končí rozvodem. Jsou však lidé, pro něž něco takového nepřichází v úvahu. Páry, které spolu žijí přes půl století. Jak to dokázaly, se ptal magazín MF DNES Víkend.

Neuškodí, když se musí bojovat

Bohumír a Stanislava Bauerovi. V jednom bytě jich jistý čas bydlelo až devět....

Táta paní Stanislavy býval tesařský fachman, čestný chlap. Taky vášnivý fotbalista - jakmile jeho Brozany prohrály, ani nevečeřel. Mládence z vesnice u Litoměřic na hřišti kradmo pozoroval a v hlavě mu hrálo: „Tenhle by se hodil pro naši holku! Nebo spíš tamhleten?“

Pak mu Stáňa jednoho dne představila Bohumíra, hocha z česko-moravského pomezí. A otec lamentoval: „Nerozmyslíš si to? V Brozanech je takových kluků! Vždyť ani nehraje fotbal!“

Durdil se jen naoko, chlapce si brzy oblíbil. Dvacetiletý student a devatenáctiletá krasavice si v říjnu 1954 řekli ano. Po roce se jim narodil syn, v roce 1958 dcera, o 10 let později ještě další.

Ti dva jsou spolu dosud, i 65 let po svatbě. V dobrém i ve zlém. „To víte, že nebylo vždycky jenom sluníčko,“ popisuje s křehkým úsměvem paní Bauerová, zatímco mi její muž ohřívá dršťkovku, svou chloubu.

Od plotny ženu doplňuje: „Měli jsme průšvihy. Krize, kdy jsem se o rodinu musel nějak postarat. Ale i tohle nás drželo pohromadě. Mladým neuškodí, pokud musí trochu bojovat. Když je snaha, dá se řešit všechno. Lidi by se měli navzájem tolerovat. A pokusit se chápat.“

V době, kdy rozvodovost šplhá k padesáti procentům, si jejich rady rád vyslechnu. Stejně jako když později sedím u jednoho stolu s manželi Pošíkovými (ti jsou spolu i 62 let po svatbě) a Dickovými (vzali se před 63 lety).

Zrádná emancipace

Stanislava a Bohumír Bauerovi se brali před 65 lety.

Zatím jsem v paneláku u Bauerů, kde srkám znamenitou polévku. Skrz balkonové okno a opečovávané muškáty, bazalku či oregano prosvítá ranní dubnové sluníčko, bavíme se o nadcházející veselce vnučky Moniky, je tu milo. 

„Víte, s manželstvím musí mít člověk i štěstí,“ uvažuje Bohumír. „Když přemýšlím nad dnešní vlnou rozvodů, vedle nabourání rodinných vazeb za tím vidím i emancipaci žen. Prostě chtějí radši dělat kariéru. Taky je to možná otázka víry - my sice nechodíme do kostela, ale nějakým způsobem ji máme v sobě. Změnilo se toho spousta. Kdybych já tehdy odešel od rodiny, ekonomicky bych se dopustil sebevraždy. Dneska lidi bývají daleko soběstačnější. Hele, ale teď mě stejně nejvíc zajímá, jak vám chutná ta dršťkovka?“ Výborná! Fakt.

„To jsem rád, my už snídáme jenom polívky. Navykli jsme si kvůli psovi Vaškovi, kterého jsme měli jedenáct a půl roku. On ráno dostal maso, my polívku. Sice nám před dvěma roky umřel, ale už jsme si na ty polívky nějak zvykli.“

S každou další nabranou lžící se nořím hlouběji i do příběhu Bauerových. Potkali se právě v Brozanech, kam se Bohumírovi přivdala sestra. Jednou tu byl na návštěvě a všiml si pohledné slečny v krátkých manšestrových kalhotách.

I on jí padl do oka: „Byl to fešák! S modrýma, prošívanýma semišovýma botama...“ „To víš, mámo, to se v padesátých letech na Brněnsku nosilo.“

Čekaly je roky krásné i bolavé. Bohumír už jako ženáč vystudoval techniku; jen co dokončil vojnu, dostala mladá rodina byt v Mohelnici. V tamním podniku MEZ udělal rychlou kariéru, dotáhl to až na ekonomického náměstka.

„Jenže se rychle projevilo, že povaha člověka je jeho osudem. Já nemám rád nespravedlnost. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. V Mohelnici jsem kolem sebe viděl staré kádry, kteří si nechtěli pálit ruce. Proto jsem to v roce 1968 odnesl. Když přijely tanky, všichni se ztratili a já byl na ráně jako kontrarevolucionář. Byl jsem exemplárně potrestán.“

Přišel o práci, stal se z něj jeřábník, a to zrovna ve chvíli, kdy děti vycházely školu. Paní Stanislava z toho měla vážné zdravotní problémy. Tehdy bylo opravdu zle.

A táhlo se to. Dcera Martina chtěla o pár let později na konzervatoř, třikrát ji tam kvůli otcovu škraloupu nevzali. Nakonec se její talent díky čísi přímluvě přece jen prosadil, stala se z ní operní hvězda, členka Národního divadla. Ale...

„Takových těžkých momentů jsme měli víc,“ říká Bohumír Bauer. „I shánění bytu v Praze bylo šílené. Jednu chvíli jsme bydleli na ubytovně, kde byly společné umývárny, děti zůstávaly u maminky. Nebo když se holky vdaly - to nás bydlelo v malém bytě naráz i osm. Všechno jsme to nakonec nějak vyválčili.“

Plná vana nádobí

Otto a Helena Dickovi. Pan Otto si kdysi dohodnul rande s Heleninou kamarádkou....

I Otto a Helena Dickovi museli překonat období, kdy se tísnili v malém bytečku. Jakmile se před 63 lety vzali, patřil jeden pokoj jim, druhý Helenině sestře s rodinou, v krcálku vedle se mačkala ještě maminka - nahoře na skříni měla položenou drátěnku s matrací, do postele lezla po štaflích.

„Říkala nám: Děti, do zimy si ale musíte něco sehnat, ten můj kumbál se nedá vytápět,“ vybavuje si Helena Dicková.

Když povídá, má v očích veselé a zvídavé ohníčky. Přestože si nedávno při uklouznutí na zledovatělém chodníku poranila hlavu, stejně působí svěže. Kdyby nebyla takové šídlo, nezvládla by na nedávném sokolském sletu cvičit hned dvě skladby.

Právě činorodost považuje za jeden z pilířů šťastného manželského svazku: „Aby vám to vydrželo, nesmíte být moc náročný. Ani se zbytečně urážet. Je taky potřeba mít stejné zájmy. Pro nás je to vážná hudba, výstavy, poznávání cizích krajů. Oběma se nám líbilo tancování - patnáct let jsme chodili do kurzů pro dospělé. Našli jsme si u tance známé, i to je důležité. Jakmile byste trávili veškerý čas spolu, konflikt se vždycky najde. Hádat se? Mě už to nějak přestalo bavit. Mladí se hádají kvůli takovým ptákovinám… Asi je to fakt tím věkem.“

Trvá to jen sekundu, než se přizná: „Jistě, taky si jednu naši hádku pamatuju. Když jsme byli úplně mladí, tak jsme se jednou rozhádali natolik, až jsme týden nemyli nádobí. Měli jsme ho plnou vanu. Nakonec Ota kapituloval. Já bych to tam asi nechala dodneška.“

Fotogalerie

Zajímavou lekci dostala od maminky, která měla s rozvodem vlastní zkušenosti. Helena se oklepávala z jakési domácí bouřky, tak si přišla pro útěchu. Nepochodila. „Maminka mi pověděla: S tímhle za mnou nechoď. Vyřiďte si to sami. Dobře si pamatovala, že jí samotné do toho její maminka mluvila tolik, až jí to rozrejpala.“

Příklad Heleniny maminky ukazuje, že rozvody nejsou úplnou novinkou. Tím prvním známým na českém území byla už odluka krále Přemysla Otakara I. a Adléty Míšeňské na přelomu 12. a 13. století.

Ale málo platné, opravdovým hitem jsou až poslední dobou. Od roku 1960 vzrostl jejich počet celosvětově o 252 %. Zatímco před pár desítkami let znamenala podobná událost společenské stigma, dnes ji už v podstatě nikdo neřeší. V Portugalsku se předčasně rozváže 72,2 svazku ze sta, v Kuvajtu se před třemi měsíci jistý pár rozvedl dokonce už tři minuty po oddání.

Ani Češi se zkraje 21. století nedrží příliš zpátky. A Helena s Ottou to nechápou. „Doba je zkrátka jiná. Život je teď neustálý kolotoč,“ myslí si pan Dick.

„Lidi jsou uštvaní,“ doplňuje jej manželka. „Nemají pevně danou pracovní dobu, jsou v zaměstnání pořád. Když mladým volám, nikdo není doma. Nevím, jestli se jim takové pracovní nasazení rentuje.“

54 let v ČKD

Rudolf a Naděžda Pošíkovi. Fotka je z nedávné diamantové svatby. Pan Rudolf...

Rudolf Pošík vypadá ve tváři trochu jako fotbalista Josef Masopust; nejsem prý první, kdo mu to říká. Vždyť měl k míči taky blízko - hrával druhou ligu v nohejbalu, tělo trápil běháním a lyžováním.

Není to tak dávno. Aby na zasněžených svazích stačil mlaďasům, najezdil doma na rotopedu každý den 40 tréninkových kilometrů. Ještě v 79 letech to pak ve Francii rozbalil na carvingových lyžích. Ptali se ho: „Monsieur, vy jste blázen, kolik vám je?“

Ke sportu měla odjakživa blízko i jeho paní Naděžda, taky bývala každou chvíli v tělocvičně. Spojuje je toho víc, třeba smysl pro humor, to je patrné po pár minutách. „Babi, dyť ty mě vůbec nepustíš ke slovu!“ rýpne si třeba pan Rudolf, byť mluví spíš on.

A Naděžda se jen pousměje, asi jako když se její muž při dva roky staré diamantové svatbě z legrace zeptal starosty: „Máte pro mě vyznamenání? Za to, že jsem to vydržel?“

Pokud to snad není úplně jasné: Pošíkovi se mají rádi, ne že ne. „Zatím si nenaříkám,“ usmívá se Naďa. „A můj mužskej si taky nemůže naříkat.“

„Spíš se bojí naříkat,“ žertuje Rudolf. „Ale jo, jsou lidi, kteří dopadli mnohem hůř.“

Seznámili se na rekreaci ROH, pan Pošík po letech tipuje, že holku z Podkrkonoší musel zaujmout nejspíš „ublafaností“. Měl tenkrát těsně před vojnou, Naděžda proto na svého milého musela čekat přes dva roky.

Jubilejní svatby

40 let rubínová 

50 let zlatá 

60 let diamantová 

70 let platinová 

80 let multiplatinová 

„Tolik jsem byla zamilovaná, že jsem to vydržela. Ale nebylo to příjemné, za tu dobu jsme se viděli jen sedmkrát. Však mi taky tatínek vztah rozmlouval. Vidíte, dopadlo to dobře. V lednu 1957 se vrátil z vojny, v dubnu jsme se už brali, protože jsem hned přišla do jiného stavu.“

I je pak trápilo bydlení, pět a půl roku žili u Nadiných rodičů, Rudolf to s odstupem označuje za očistec. S velkými problémy se nakonec dostali k bytu v pražském Hloubětíně, kde žijí dodnes.

„Jak jsme se sem nastěhovali, kousek odsud se něco stavělo a za dřevěným zátarasem stavěli muklové,“ pamatuje si Rudolf. „A já, když je kolikrát při cestě na odpolední viděl, jak se v klidu opalují, tak jsem si říkal: To bych snad šel radši do toho kriminálu než do fabriky!“

A přece v ČKD dělal, co to šlo. Jako modelář v jedné dílně vydržel 54 let. Páni - přes půl století!

Možná trochu čekám nostalgii, na to však Rudolfa neužije. Snad proto, že ty roky nebyly vždycky idylické. Jako když si Naďa musela kvůli bytu brát práci navíc. Jako když v noci skákal z okna za zlodějem a ošklivě se zranil o keř. Jako když přijeli Rusové a on chtěl po tanku hodit kámen. 

„Naštěstí jsem šel ze šichty se starším chlapem, který mi to vyrval z ruky: Ty vole, dyť nás zastřelej! Jenže já se s tím nikdy nemohl srovnat. To byl nejhorší zážitek.“

Samo nic neroste

Rudolf a Naděžda Pošíkovi se brali před 62 lety.

Je to jen pár minut, co se mi pan Pošík svěřil, že nesnáší prohlížení cizích rodinných alb. A stejně mu najednou ukazuji fotku dcery. Asi mi z očí kouká, že by mě ten recept na šedesátileté manželství fakt zajímal, tak mi ho Naděžda ještě jednou opakuje.

„Jednou musí povolit ten, podruhý onen.“

Líbí se mi to. Stejně jako rada, kterou mi dával Bohumír Bauer. Ještě si vybavíte ten jeřáb, na který ho režim poslal po srpnu 68? Jel s ním pak i na kandidátské zkoušky na ČVUT; pěkně zaparkoval před fakultou a ještě v kabině se převlékl do obleku. Hlavně si to s ním často štrádoval za prací do přírody. Když už tam byl, vždycky z voňavé krajiny něco manželce přivezl, květinu nebo větvičku modřínu.

A tady jsme u té rady: „Přijdou chvíle, kdy zjistíte, že ta ženská je váš život. Jak napsal Lennon: Mám rád život, protože jsem tam našel tebe. A mám rád tebe, protože ty jsi můj život. Je potřeba si to uvědomovat. Živit to. A občas to zalejvat. Samo od sebe to totiž neporoste.“