Pavla SynkováPOVOLÁNÍ: v domácnosti
|
S Pavlou Synkovou jsem si poprvé povídala přesně před rokem, když její manžel získal stříbrnou medaili na olympiádě v Londýně. Na první pohled jako by jejich domek v Brandýse nad Labem vypadl z reklamy na šťastný život, dva krásní mladí lidé a dvě malé roztomilé děti, Alice a Matyáš. Jenže o několik týdnů později přišlo to, čemu Pavla Synková říká "pád do propasti".
Jako by v Ondřejovi povolilo veškeré napětí z olympiády, kde byl favoritem na zlato, a "podivně zkratoval": odstěhoval se od Pavly, bydlel u trenéra, ale za dva měsíce na Vánoce už byli zase spolu.
Teď spolu tráví víc času a Ondřeji Synkovi se zase daří, podruhé se stal mistrem světa a spřádá plány, jak příští olympiádu vyhraje. Když vyběhl z domu, v ruce nakousnutý banán pro tříletou Alici a v puse dudlík pro ročního Matyáše, skoro bych nevěřila, čím si s manželkou prošli.
Váš manžel Ondřej se o minulém víkendu v Koreji stal mistrem světa. Rozmýšlela jste se, že tam pojedete s ním?
V žádném případě.
Proč?
Já bych tam i ráda jela a prožívala to s ním, ale vím, že to pro Ondru není to pravý. Když jede na závody někdo z rodiny, tak ho to rozhodí. Teda on říká, že mu to nevadí, ale já na něm vidím, že vadí. Takže na příští rok mám slíbený maximálně jeden Světový pohár.
Vás nemrzí, že při takových událostech zůstáváte doma?
Občas to téma nadhodím, ale zase nemusím být všude. A pak, Ondra byl pryč skoro dva týdny a kdo by hlídal děti?
To nemáte nějakou paní na hlídání?
Ne, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela. Jedna babička sice pracuje, ale druhá je v důchodu, zatím to vždycky nějak šlo. A kromě toho, mně nevadí být matka v domácnosti, starat se o děti, vozit je na kroužky...
Upravujete mu nějak před důležitými závody jídelníček?
Co prosím? Ondra žádný jídelníček nedodržuje, ani v době tréninku. Včera byla kachna, zelí a knedlíky a dneska ráno koláč. Navíc na něm skoro nepoznáte, jestli má sto anebo už sto deset kilo – teda na tom vyrýsovaným těle má pak takový malý špíčky.
Cítila jste to, jak se říká v kostech, že váš manžel vyhraje?
Den před závodem jsem byla na svatbě kamarádů, bývalých veslařů z Dukly, ptali se na Ondru a já jim odpovídala: Uvidíme. Ale někde uvnitř jsem tušila, že byl správně nervózní – akorát na to vítězství.
Jak to poznáte, že je správně nervózní?
To já nevím, prostě to poznám. Znám ho, vím, jak se cítí, jestli se mu jelo, nebo nejelo. Píšeme si nebo voláme skoro denně, i když to teď z Koreje bylo většinou na Skypu. A když si posteskne, že má blbej den, tak říkám: Tak to je dobře, že ho máš před čtvrtfinále, a ne ve finále. Teď už to bude jenom lepší. Jsem celkem klidná, tak ho podporuju. Ale zase: kdyby Ondra nebyl trochu nervózní, tak by to nebylo ono.
On totiž Ondřej navenek vůbec nervózně nepůsobí. Jako by všechny emoce skrýval hluboko v sobě.
Ale to on musí, pouštět hrůzu na soupeře!
Mně vždycky veslování přišlo jako hodně náročný sport: se vším se musíte na lodi porvat sám, dlouhé hodiny tréninku a často to jde přes bolest. Musí být na tohle člověk hodně paličatý?
Asi jo, nesmí vadit, že to bolí. Ondra taky potřebuje svůj denní harmonogram. Vždycky si všechno píše, co bude dělat, jak to bude, odkdy dokdy... A jestli je paličatej? Jak na co. Je třeba umanutej, že se nesmím ostříhat. Kdybych byla nakrátko, tak to by nepřežil.
Říkala jste, že jste celkem klidná. Takže během finále neodcházíte z místnosti, jak to dělají někteří horkokrevní fanoušci?
Žádné prášky, žádné útěky z místnosti. Na závody jsem se koukala u rodičů se svojí osmiletou neteří. A připadá mi, že víc než já to prožívají ty děti a rodiče. Naše Alí křičí: Do toho, jeď! a malý Matyáš: Táta, táta.
To pak muselo být asi dost emotivní přivítání na letišti...
No, byli jsme všichni natěšený. Ondřej koukal, jak se Matyáš za těch čtrnáct dní rozchodil, a já byla zvědavá, jestli začne Alice pištět, nebo bude jako zařezaná. A byla zaražená, ale hodně rychle ožila.
A co vy? Jste taky zaražená?
Já nejsem na veřejnosti moc emotivní, spíš se snažím držet zpátky.
Jak zvládáte pozornost kolem slavného manžela?
Ondra mi psal, ať se připravím, že bude frmol, ale jsme spolu osm let a už vím, co to všechno obnáší. Na druhou stranu je to rozdíl mezi tím, když si vyjdeme na ulici teď a když jsme si vyšli třeba před pěti lety.
Přitom veslování nepatří mezi ty úplně nejpopulárnější sporty.
Ale zase jak je Ondra dvoumetrovej, tak si ho každý hned všimne. A jelikož on z té své rozhledny spoustu věcí vůbec neregistruje, tak se všechny ty zraky stočí akorát na mě... Ale na tohle jsem si už dávno zvykla.
Nepřipadáte si někdy ve stínu?
Já vím, že to k tomu patří. On je mistr světa a já jsem jeho manželka, já jsem žádné mistrovství nevyhrála. To bylo těžký spíš ze začátku, noví lidé, nové prostředí, víte, jak to s těmi sportovci chodí. Všichni na vás nejdřív koukají, že jste v uvozovkách jenom něčí holka.
Jenže loni na podzim jste se ocitla uprostřed reflektorů, když se Ondřej na dva měsíce odstěhoval a před vaším domem hlídkovali bulvární novináři.
To nebylo příjemný, i když víc sledovali Ondru než mě. Když vyšel z práce, už tam na něj čekalo auto, pak další den kolem mě jeden chlap furt jezdil dokolečka a fotil mi děti s mámou. Kdybych ho bývala chytila, tak bych mu snad dala pěknou tečku.
Tečku?
To jako pěstí.
To byste uměla?
To umí snad každej, když chce chránit svoji rodinu.
Po všech těch turbulencích je váš manžel ve výborné kondici. Čím to, že je v poslední době tak suverénní?
Maká, v trénincích se mu daří a doma jsme všichni v pohodě. Já už se taky cítím výborně. Tahle sezona se nám oběma povedla, na rozdíl od té předchozí.
Nezatrnulo vám trochu, když Ondřej do té Koreje odjížděl? Právě loni po olympijských hrách v Londýně začala vaše manželská krize.
Ne, my už to máme vyřešený. Já myslím, že i kdyby skončil v Koreji poslední, tak by nás to nemohlo rozhodit. Plujeme na dobrý vlně a doufám, že na ní dlouho zůstaneme. Jsme pevný tak jako nikdy.
Ono se ve sportu říká, že člověk musí projít nějakou prohrou, aby mohl ustát i vítězství. Možná to platí i pro vztahy.
Na nás to sedí. I když Ondra nedávno vtipkoval, že po příští olympiádě spolu okamžitě odjíždíme někam na pustý ostrov. A minimálně na tři měsíce.
Jak byste ten uplynulý rok popsala?
To je těžký. Takový špatný tornádo se šťastným koncem? Nejdřív pád do propasti a pak blaho a štěstí, že jsme zase spolu. Oba jsme si sáhli na dno a snad se tam už nikdy nedostaneme. Navíc to mělo i zdravotní dozvuky: Ondra nemocný, děti nemocný, vleklo se to dlouho, já myslím, že to byly dozvuky toho tornáda, ono je to všechno propojený. Já jsem byla rozhozená v zimě, musela jsem furt fungovat, ale jakmile člověk ví, že může bolavět, tak se hned rozsype.
Vy jste v obtížných chvílích využívala i pomoc kartářky. Ještě stále k ní chodíte?
Ta už není potřeba a dlouho nebude. Chodím k ní, jenom když se dějou závažný věci, a ona mi tenkrát hodně pomohla. Je to zkušená ženská ve věku mojí mámy, která vypadá trochu jako Magika von Čáry (postavička z Walta Disneyho, pozn. red.). A když mi vyložila karty, tak jí zbyly v ruce všechny čtyři esa – což znamená osudový vztah. Předpověděla, že se to kolem Vánoc mezi námi všechno srovná, a ono se to srovnalo.
Že vy jste tak trochu mystik?
Spíš věřím tomu, že určitý lidi člověk potkává v určitých obdobích a že něco, co se zdá důležitý v jednu chvíli, přestává být důležitý později. Já jsem se třeba dřív hodně zabývala východními náboženstvími a knihami mrtvých. Něco ve mně zůstalo, ale zjistila jsem, že nejsem typ, který by se postavil na nějakou stranu a žil podle toho, co někdo napsal. To já nemůžu, já potřebuju... svobodu žití, říká se to tak?
Proč vlastně ta vaše dvouměsíční krize začala?
Byl to sled událostí, olympiáda, kterou chtěl Ondra strašně moc vyhrát, malý děti, do toho jsem měla problémy sama se sebou... Nejsem superžena a Ondřej v tu chvíli nebyl ten pilíř, který by to unesl. Ale nechci být konkrétní. Nechci se v tom patlat.
To chápu.
No my jsme chvilku chodili do manželské poradny a psycholog nám říkal, že právě v téhle fázi, když má rodina malé děti, se rozpadá nejvíc manželství. A když jsme se pak k sobě vrátili, byl strašně překvapenej. Tvrdil, že většina lidí od problémů utíká.
Kdežto vy hodně bojujete, ne?
Zjistila jsem, že nejsem žádná fňukna. Mě to všechno svým způsobem posílilo. Taky toho teď zvládám mnohem víc a moc se nelituju.
Co vám v tom návratu k sobě nejvíc pomohlo?
Asi my dva navzájem. Pár věcí jsme si řekli před psychologem a zbytek už byl na nás samotných – jak žijeme, jak si to nastavíme.
Máte nějaký příklad toho, co jste si nastavili jinak?
Máme doma novou šedohnědou sedačku, akvárko s rybičkama a krásnou výzdobu z rodinných fotek...
Počkejte, takhle mi z toho neutíkejte...
Já myslím, že mi teď Ondra dává lásku víc najevo, a když řekne, že mě má rád, tak vím, že to myslí upřímně. Uvědomil si, že s námi chce být a že to všechno byl podivný zkrat. Ten odchod ho vlastně posunul až ke chvíli, kdy je šťastnej. Když se k nám vrátil, tak mi řekl, že mě dřív chtěl změnit. Ale teď že mě už měnit nechce. Že mě má rád takovou, jaká jsem.
Vy jste mi minule říkala, že pro ostřejší slovo nechodíte daleko.
Já vždycky říkám, co si myslím. Bez nějaké omáčky.
To je dobrá, poněkud nepraktická vlastnost.
Hlavně je důležitý si toho druhýho nepřestat vážit. Protože když si ho nemáte za co vážit, tak nemá cenu něco slepovat. Pár věcí jsme si vyjasnili, už se víc chápeme a najdeme si společný čas pro sebe. Třeba jsme spolu po třech letech vyrazili sami na výlet na motorce – ráno jsme jeli do Orlických hor a odpoledne se vrátili.
To jste jeli na nějakém čopru?
To ne, na sportovní hondě, ale já se na motorce nebojím. To mám větší strach z pavouků. S Ondrou jsme takhle jezdili odjakživa.
Vy jste, pokud vím, v uplynulém roce také začala sama hodně sportovat, dokonce závodit.
No závodit... Zaběhla jsem půlmaraton a pak jsme si spolu s Ondrou vyzkoušeli Houštecký cyklomaraton, šedesát kilometrů. To byl můj první cyklistický závod. Dojela jsem asi hodinu po Ondrovi a myslím, že byl překvapený, jak jsem se celou dobu držela. Cítila jsem, že byl na mě před ostatníma klukama hrdý.
Trénovala jste, nebo jste se do toho vrhla rovnou?
Asi měsíc, ale to vás strhne atmosféra závodů, vyburcovala mě k lepšímu výkonu. Ale jsem ráda, že jsem se naučila jezdit i s těmi nášlapy a že jsem to přežila bez pádu.
Zvládl by Ondřej na chvíli za vás zaskočit?
No zvládnul. Musel by. Už to zvládnul, když jsem potratila s druhým dítětem, a staral se o Alici. Týden nato pak odjížděl na mistrovství světa. To bylo taky blbý období, ale některý věci prostě přijdou, ty nenaplánujete.
Vy jste se po svatbě odstěhovala z Prahy do Brandýsa nad Labem, kde má kořeny Ondřej. Už jste si tam zvykla?
Už tam mám trvalé bydliště! Takže jsem trvalá Brandýsová... Je to domov mých dětí, ale do Prahy nepřestanu jezdit – za rodičema, za kamarádkama. Já totiž říkám, že o ty nepravý přátele přijdete a ty pravý se ukážou jednou za tři roky. Prostě to tak je. Ale pár kamarádů jsem si našla už i v Brandýse.
Když už jste ta trvalá Brandýsová, neuvažujete ještě o třetím dítěti?
Pro mě je sice nejdůležitější rodina, ale třetí dítě už fakt ne. Já myslím, že nám dvě děti ke štěstí úplně stačí. I když, kdo ví, jestli se za pět let nezblázním...
Jaká jste máma? Spíš přísná, nebo liberální?
Jak kdy, podle situace. Já hodně věcí dělám intuitivně. A jak říká Jan Saudek: Dítě, které nezlobí, je debilní. A naše Alí je zrovna ve fázi, kdy neustále někde přelívá vodu ze sklenice do flašky a naopak, mokro je všude, no občas mě to nechává klidnou a jindy...
Takže výchovná facka padne?
Fackám se vyhýbám, to spíš na zadek. I když občas se Ali s Matyášem dost tříská, zrovna večer ji mastil a ona mu taky nedá nic zadarmo.
Vašemu manželovi bude letos jednatřicet. Říkáte si někdy, co bude za deset let?
Spíš jsem zvědavá, kam se to vrtne. Ale o Ondru strach nemám – kdyby z něj nebyl trenér, tak je vyučený zlatník, manuálně neuvěřitelně šikovný. Sám přestavěl koupelnu, a kdyby mohl, tak by si nejradši postavil celý barák.
Věděla jste od začátku, že si berete mužského, u kterého bude sport asi vždycky na prvním místě?
Ale sport a rodina, to jsou podle mě spojitý nádoby. Každý sportovec, aby podával vynikající výsledky, potřebuje pevný zázemí. Já sama jsem taky sportovala a někdy si říkám, že když se mi to nepovedlo na vrcholový úrovni, tak jsem si asi podvědomě našla vrcholovýho sportovce. Nebo jsme se navzájem našli.
V jakém sportu jste se na tu vrcholovou úroveň nedostala?
Hrála jsem basket a bavilo mě to, ale pak přišel ten pubertální zlom, kterej zažije asi většina dětí. Spolužáci jedou na báječnej víkend někam na fesťák a vy musíte dřít jak blázen. To ustojí jen těch deset procent na špičce.
Nikdy vás nemrzelo, že jste se mezi těch deset procent nedostala?
Ale to by bylo třeba všechno jinak. Někde bych driblovala, neměla bych tuhle rodinu, nelítala by teď kolem mě Alí. To jsou kdyby a nad těmi nepřemýšlím.
