Když jsme s manželem pochopili, že je to mezi námi vážné, přišly pochopitelně na řadu i plány ohledně počtu dětí. Manžel rád plánuje, je to ten typ člověka, který chce mít dopředu ve všem jasno. A co si usmyslí (naplánuje), tak toho se taky snaží držet. No a právě počet dětí byl jedním z jeho nejdůležitějších plánů. Je jedináček, vyrostl v rodině dvou úspěšných lidí, kteří pro samou práci a budování kariéry neměli čas zplodit víc dětí než jeho a na něj jim taky moc času nezbývalo.
Tomáš byl pořád sám, přál si sourozence
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Když byl Tomáš malý, trávil hodně času u babičky. Když povyrostl, byl často sám doma. A tehdy prý moc litoval, že nemá sourozence. Proto si už tenkrát naplánoval, že on přivede na svět kupu dětí, aby vyrůstaly spolu a nezažily to co on. Bylo to až dojemné, když mi to vyprávěl.
To já na tom byla přesně opačně. Mám tři sestry a jsem nejmladší. Co já si od nich zkusila. Pořád mě braly jako malou holčičku, kterou mohou trápit svými legráckami, na které jsem jim vždycky skočila. Oblečení jsem taky měla jen po nich, protože čtyři holky v rodině, to už jsou velké výdaje a naši peněz nikdy neměli nazbyt. Dnes jsem ráda, že sestry mám, máme se moc rády a často se všechny scházíme, ale v dětství to nebyl žádný med. Takže je jasné, že já zase po spoustě dětí netoužila. Chtěla jsem jedno, kvůli manželovi jsem byla ochotná přistoupit na dvě, ale víc už ne.
Konečně budeme mít dítě!
Když jsem po dvou letech manželství řekla Tomášovi, že čekám dítě, mohl se samou radostí zbláznit. V ten okamžik byl jistě nejšťastnějším člověkem na celé planetě. Přiznávám, moc se mi do toho mateřství nechtělo, ale manželovo nadšení mě tak nakazilo, že jsem se začala také hodně těšit, až budeme mít doma miminko. Jenže po čase jsem zjistila, že budou dvě. Dva kluci. A to byl opět skvělý dar pro muže. Budeme mít dva syny a najednou!
Těhotenství jsem víceméně proležela, porod pak prospala, ale kluci se narodili zdraví a od té doby nám dělají jen samou radost. Manžel se v nich jen vidí. Je to opravdu skvělý táta, hodně se jim věnuje a oni by bez něho nedali ránu. To já si občas připadám jak páté kolo u vozu.
Asi půl roku zbývalo do třetích narozenin synů, já se jich už nemohla dočkat, protože jsem se opět vracela do práce, kam jsem se fakt moc těšila, když přišel manžel s tím, že bychom si měli promluvit o dalším dítěti. Kluci už jsou "z nejhoršího" venku, až bych porodila, už by chodili do školky a já bych mohla mít čas na mimino. Úplně jsem se zděsila a rezolutně manželův nápad zamítla. Apelovala jsem na to, že jsem mu přece jasně řekla, že víc jak dvě děti prostě nechci. On zase oponoval tím, že mi řekl, že chce mít děti aspoň tři, nejlépe čtyři. A proč se prý bráním, máme velké úspory, slušně vydělává, barák máme velký, takže se tam vejde i velká rodina.
Manžel si přání více dětí splnil
Dlouho jsme spolu "bojovali", já dítě nechtěla, on na něm trval. Jenže měl smůlu, příroda byla na mé straně, brala jsem antikoncepci a otěhotnět jsem nemohla. Sice to mezi námi občas zaskřípalo, ale jinak jsme byli pořád stejná skvělá rodina, kromě názoru na počet dětí jsme si opravdu hodně rozuměli.
Roky plynuly, já se mezitím vrátila do práce a manžel přestal o dalším dítěti mluvit. Oddechla jsem si s pocitem, že mám vyhráno. Jenže jak jsem se spletla. Kdybych věděla, co manžel udělá, nejspíš bych na další dítě přistoupila. Je to měsíc, co mi manžel oznámil, že má rok a půl starou dceru a že by mě s ní rád seznámil, protože se rozhodl, že s námi, tedy hlavně s ním a našimi syny, jejími bratry, bude trávit víc času.
V první chvíli jsem myslela, že si ze mě vystřelil, co to proboha blábolí, jakou dceru. Jenže pak mi to všechno řekl. Když jsem prý trvala na svém, pochopil, že se mnou už další dítě mít nebude. Domluvil se tedy se svou kolegyní, která byla sama, na dítě měla nejvyšší čas a moc po něm toužila, že on jí dítě udělá, za to však bude chtít, aby si na něj (na Tomáše) nedělala žádné nároky, na dítě bude pochopitelně platit, uzná samozřejmě otcovství a bude dítě také pravidelně vídat. No a teď prý nastala doba, kdy se jeho dcera stane součástí naší rodiny. Samozřejmě ne trvale, ale občas o víkendech, o prázdninách.
Malou Viktorku jsem už několikrát viděla. Je moc roztomilá, je hodně podobná mému manželovi i synům. Já vím, že to dítě za nic nemůže, ale já si k němu nemohu najít vztah. Ovšem je s podivem, že klukům to přišlo v pohodě, že najednou mají sestřičku. Doufala jsem, že ji budou odmítat, ale to se nestalo. Je mi nanic, když si uvědomím, že mi byl manžel nevěrný, že spal s jinou ženou a že s ní má dítě. To tady už bude pořád, bude se dělit o otcovu lásku s mými dětmi. Vůbec nevím, co mám dělat. Manžela pořád miluju, ale stačí to? Je vůbec možné žít v takovém vztahu?
Jindra
Názor odborníka: Neunáhlujte se
Vážená Jindro, situace, které čelíte, je velmi náročná a naprosto chápu, jaké ambivalentní emoce prožíváte. Každá biologická maminka miluje nepodmíněně své děti a přijetí holčičky, která navíc připomíná manželovu nevěru, znamená zkousnout mnohé. Přesto bych se neunahloval k rozvodu, ani bych manželovi nezakazoval stýkání dcery se syny a o myšlence rozvodu si promluvte. Váš manžel bude určitě skvělý táta a rozvodová situace by vám, ale ani dětem, neprospěla. Navštivte poradnu a pokuste se hledat způsob, jak ve vás obnovit důvěrou naplněnou vizi kohezivní rodiny.
PhDr. Zdeněk Krpoun, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 27. ledna 2014. Anketa je uzavřena.
