Přišla na to, že to stejně nemá smysl. Josef Klíma je samorost, který si všechno dělá po svém a práce je pro něj na prvním místě.
Měla jste někdy chuť manžela zabít?
No samozřejmě! Za těch čtyřicet let byla takových situací řada. Myslím, že tohle v manželství napadne čas od času asi každého. (smích)
Čím vás nejvíc vytáčí?
Nekonečným a neuvěřitelným nepořádkem, který kolem sebe dovede vytvořit. Dřív jsem neustále uklízela, ale zjistila jsem, že to stejně nebere konce. Na jedné straně místnosti jsem uklidila a na druhé se objevila další hromada věcí. Měla jsem na výběr – buď se z toho zbláznit, nebo rezignovat. Vybrala jsem si druhou variantu. Jednou jsem nepořádek nafotila a ukazovala návštěvám, jak žije mistr a televizní hvězda. Myslela jsem si, že se zastydí a uklidí, ale nestalo se nic. Pepa nepořádek nevidí, podobné věci pro něj nejsou důležité, jsou to maličkosti. Podstatné je, že musí něco napsat, někam dojet, s někým promluvit.
Smíte uklízet v jeho pracovně?
Ani omylem, prý by pak nic nenašel.
Kde jste se vy dva seznámili?
Známe se od dětství, Klímovi bydleli o ulici dál od našeho domu. Když jsem vystudovala, toužila jsem se osamostatnit. Jenže z nástupního učitelského platu to nejde zrovna dobře, tak jsem skončila v nedalekých Řevnicích ve sklepní místnosti. Odjakživa jsem společenská, chodilo tam zamnou hodně známých a kamarádů, mezi nimi i Pepík.
Kolik mu tenkrát bylo?
Měl před maturitou na gymnáziu. Já jsem o devět let starší, tak za mnou chodil tajně. Byla to romantika. V noci nasednul na kolo, které měl u domu přichystané jeho tatínek do práce, dorazil ke mně a brzy k ránu se vrátil zpátky. Jenže se opakovaně stalo, že kolo píchnul, a tatínkovi to začalo být divné. Počkal si na něj, zjistil, že v noci utíká z domu, a celé to prasklo.
Jana Klímová* Narodila se 11. 3. 1942 v Hradci Králové. |
Co bylo dál?
Tatínek se rozčilil, že mně nedělá dobrou pověst, navíc že se neučí. Tak mu dal nůž na krk – buď toho nechá, nebo si mě vezme. Vzal si mě, ale myslím, že ho to celý život mrzí. Ženatý novinář nemůže tolik riskovat, protože odpovídá za životy blízkých.
A vás?
V každém manželství svítí slunce a někdy zase prší. Letos máme čtyřicáté výročí svatby, tak to tak strašné být nemůže.
Měli jste velkou svatbu?
Vůbec ne, byli jsme jen my dva a svědci. Neměli jsme peníze a rodičům jsme nechtěli dělat výdaje.
Kde jste pak bydleli?
Přestěhovali jsme se ke Klímům a vycházeli jsme spolu velmi dobře. Po dvaceti letech, když umřela moje teta, jsme opravili dům po mých pěstounech a žijeme v něm dodnes.
Vy jste vyrůstala u pěstounů?
Mezi rodiči byl velký věkový rozdíl. Máma mě čekala v sedmnácti letech, táta byl dvakrát starší a vztah skončil po dvou letech, ale ani jeden z nich mě nechtěl. Střídavě jsem byla u jednoho nebo druhého, věčně nemocná, až jsem se dostala díky soudu k tetě a strejdovi, kteří neměli děti. Žila jsem u nich, materiálně měla všechno, ale byla jsem až na druhém místě po jejich psech.
Vídala jste se s mámou a tátou?
Matka za mnou možná přijela, ale nepamatuju si to. Když mi bylo pět, otrávila se. Otec sem tam dorazil, přivezl bonbony a odjel. Znovu se oženil a měl dvě děti. S nevlastní sestrou a bráchou jsme se dali dohromady a dodnes se navštěvujeme.
Stýskalo se vám po rodičích?
Strašně. Dlouho jsem nevěřila tomu, že je máma mrtvá. Když jsem už jako dospělá studovala v Plzni, dívala jsem se na ženy a říkala si, že by to mohla být máma.
Jak jste se vyrovnala s tím, že vás rodiče nechtěli?
S tím se nevyrovnáte, jen když pak máte děti, tak se jim snažíte vynahradit všechno, co vám chybělo.
Kolikrát jste měli doma kvůli práci manžela ochranku?
Naštěstí jenom jednou.
Zvykla jste si?
Spíš než pro mě to byl problém pro ty muže. Manžel byl hrozný klient. Řekl třeba, že se jede koupat na nuda pláž, jenže tam oni těžko mohli jít oblečení a s pistolí. Ale přežili jsme všichni. S jedním z těch mužů se dodnes kamarádíme.
Kdy jste se o muže nejvíc bála?
Když pracoval na případech několikanásobných vrahů, kteří se mu mohli pomstít. Hodně jsem se taky bála, když odjel na půl roku do Asie a lezl tam po skalách. A pak když další rok vyrazil do USA, vysněného ráje, a já nevěděla, jestli tam neemigruje.
Rozmlouvala jste mu podobné nápady?
Dříve mockrát, ale bylo to marné. Nakonec vám nezbude nic jiného než to přijmout.
Mohla jste odejít.
Samozřejmě mě to napadlo.
Proč jste zůstala?
Neznám žádnou ženu, která by si rozvodem polepšila. Kamarádky si sice libují, že mají volnost, ale pak si dáme víno a dojde k tomu, že řeknou, že už by se nerozváděly. Já jsem společenská, potřebuju mít kolem sebe lidi, pro mě je nejhorší představa, že bych zůstala v domě úplně sama. Samota mě děsí. Navíc rozvod je proti mému přesvědčení, manželství je závazek, od kterého se nemá utíkat.
Jakou má manžel povahu?
Je těžký cholerik, který okamžitě vzplane.
A vy?
Já jsem spíš flegmatická, jinak to ani nejde, protože bychom se zabili.
Létají u vás při hádkách talíře?
Bývá to divoké, Pepa hází věcmi, ani nepočítám, kolikrát jsme nechávali udělat nové výplně u dveří. Ale on vždycky vypění a za hodinu o ničem neví.
Udobřuje si vás potom?
Neomlouvá se, ale udělá něco, čím si mě nakloní. Někam mě pozve, něco mi koupí.
Když jste manžela viděla poprvé v televizi, co jste cítila?
Mám ostych z lidí, kteří se pohybují v těchto sférách, a přišlo mi zvláštní, že se dostal do televizního světa.
Dívala jste se na všechny jeho reportáže?
Nemohla bych si dovolit se nedívat! (smích)
Bavíte se spolu o jeho práci?
Stále, manžel o ní mluví, ptá se, co si myslím, ale že by si nechal poradit, změnil názor, tak to se nikdy nestalo.
Manžel řekl, že po všech kauzách zcyničtěl. Je to pravda?
Okoral. Myslím, že to by se stalo každému. Všichni se měníme, ale je důležité, abychom si zachovali sociální cítění, které naštěstí my oba máme. Jinak bychom u nás doma nemohli mít bezdomovce.
Jak to s ním vlastně bylo?
Ten muž přišel o všechno a nějak se objevil v redakci Novy. Když tam byl asi dva týdny, řekla jsem Pepíkovi, ať ho přivede na víkend. Zůstal pět let a zabydlel se důkladně. Pepík třeba přišel domů, on měl na nohou jeho bačkory, seděl v jeho křesle a díval se na televizi, kvůli které se pohádali, protože manželovi nechtěl dovolit dívat se na jeho fotbal.
Kdo vám loni oznámil, že manžel leží s infarktem v nemocnici?
On sám, zavolal, řekl, co se stalo, a druhý den se nechal propustit.
Říkala jste mu předtím, že by měl změnit životosprávu, třeba tolik nekouřit?
Ne, to by nemělo smysl, on si nedá říct. V tom je stejný jako dědeček, jeho otec. A stejně takový je i náš syn. To jsou prostě Klímové. Člověk se musí smířit s tím, že to tak je a jiné to už nebude.
Když jste zjistila, že končí pořad Na vlastní oči, oddychla jste si?
Ta práce už ho ždímala. Pepík má rád změnu, tak to vlastně bylo dobře. Teď se může věnovat psaní, které ho víc baví. Určitě nemá méně práce a víc času, ale už nedělá tak nebezpečné věci.
