O pěstounské péči poprvé uvažovala už ve třiadvaceti letech. „Tehdy mi řekli, že jsem na to ještě moc mladá,“ vypráví Hanka Dvořáková, pěstounka, která se v SOS dětské vesničce v Brně-Medlánkách stará o čtyři malé romské sourozence. V sousedních domech tu jako ona bydlí dalších devět rodin. Každá matka se stará o čtyři až sedm dětí, dohromady tu právě žije 49 dětí, nejmladší ze všech je Julius, poslední z dětí právě Hany Dvořákové.
Rodí pro pěstounku
Bilogická matka romských sourozenců, o něž se paní Dvořáková stará, je velmi mladá. V šestnácti porodila prvorozeného Dominika a teď v jednadvaceti má už páté dítě. Nežije v takových podmínkách, aby se o své děti mohla starat. Hanka si je brala, když nejstaršímu Dominikovi byly tři roky, Verunce 20 měsíců a Sabince devět. Letos o prázdninách k nim přibyl osmnáctiměsíční Julius.
Tyhle čtyři sourozence potkalo štěstí v neštěstí - žijí teď spolu u nové mámy a mají se dobře - zatímco stovky jiných dětí ho neměly a vyrůstají v dětských domovech. Stejně tak bude mít třeba smůlu zatím jejich poslední sestra nebo bratr, s nímž se možná tihle čtyři nikdy v životě nepotkají. „I kdyby soud opět svěřil novorozeně do ústavní péče, já už bych ho už teď nezvládla,“ vysvětluje pěstounka Hanka. Její děti jsou hodně malé a ona potřebuje tři, čtyři roky čas, aby stačily vyrůst. „Možná až budou ve škole, pak si na další ještě troufnu,“ říká. Pokud půjde miminko do ústavu, má šanci, že se mezitím dostane do jiné náhradní rodiny. Anebo také ne.
„Rozhodně nemůžeme předjímat události,“ upozorňuje speciální pedagožka Lenka Martelliová, která je pověřena vedením zdejší SOS dětské vesničky. „Informace o dětech, které jsou vhodné pro naše podmínky, dostáváme prostřednictvím Sdružení SOS dětské vesničky z evidencí pro zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, které vedou krajské úřady a ministerstvo práce a sociálních věcí.“ Podle ní úřady vědí, že vesničky přijímají především děti do deseti let věku, děti z etnických menšin, a především sourozenecké skupiny. „Pokud dostaneme nějaké informace o dětech, jedná tým jednotlivých SOS DV o tom, zda je v jejich vesničce vhodná matka pro ty které děti. Pokud se tým na nějaké pěstounce shodne, začne o dětech jednat s ní. Matka – pěstounka má poslední slovo v tom, zda dítě či děti přijme,“ vysvětluje Martelliová.
Stereotyp pletařky
Po prvním odmítnutí čekala Hanka na druhou šanci. Bydlela u rodičů v Třebíči a živila se tím, čím se vyučila - jako pletařka. „Žila jsem v ubíjejícím stereotypu: práce, domů a tak pořád dokola. Měla jsem několik partnerů, ale nikdy to nebylo na dlouho. Vztahy mi nevycházely. Vdávat jsem se nechtěla, ale děti jsem si moc přála. Stát se pěstounkou mi připadalo jako dobré řešení,“ vzpomíná. Rodiče prý nebyli vyloženě proti, ale nevěřili, že to sama zvládne. „Mysleli si, že nedokážu bez zkušeností vychovávat tolik dětí.“
Každá náhradní matka musí projít přísným sítem. Výběr i kurz zároveň trvá několik měsíců a ženy, které chtějí povolání matky - pěstounky vykonávat, jsou zpravidla svobodné, rozvedené či ovdovělé. „Ročně se nám přihlásí na osm desítek zájemkyň, ale podmínkám vyhoví tak dvě,“ uvádí Jan Folda z českého ústředí Sdružení SOS dětské vesničky. „Většinou jde o ženy mezi 30 až 45 lety, které nežijí v partnerském vztahu, jsou alespoň vyučené a hlavně jsou schopny zvládat fyzickou i psychickou zátěž.“ I tak se párkrát stalo, že to některá pěstounka vzdala. Může se rozhodnout odejít i s dětmi. Horší je, chce-li odejít bez nich. Mimo jiné to znamená soudní zrušení pěstounské péče či poručnictví a hledání další alternativy pro tyto děti. „Pokud je to možné, pokusíme se v rámci Sdružení SOS DV najít jinou vhodnou matku – pěstounku pro tyto děti. Když se to nepovede, děti jsou umístěny v dětském domově,“ vysvětlují odborníci.
Z kurzu, který podstoupila Hanka, se do vesničky nastěhovaly hned dvě. „Jsme kamarádky, a protože ona své děti dostala až pár měsíců po mně, moc mi zpočátku pomohla. A pomáhá vlastně dodnes. Navzájem si nakoupíme, poradíme se o problémech...“
Odolejte jim!
Na první pohled vypadá život ve vesničce jako idylka. Každá pěstounka bydlí s dětmi v patrovém plně vybaveném domku, dostává veškerou zákonem stanovenou finanční podporu, neplatí nájem, nechodí do práce a její „zaměstnavatel“ - Sdružení SOS dětské vesničky poskytuje SOS rodinám odborný servis sestávající z ředitele vesničky, pracovníka rozvoje osobnosti, správce, psychologa a rodinných asistentů či asistentek (tet). Matka má právo využít „tetu“ na 72 až 120 hodin měsíčně podle počtu dětí a za rok má nárok na 25 dnů volna bez ohledu na počet dětí v rodině. Může jet do lázní, k moři, za svou rodinou... Může si přivést jakoukoliv návštěvu, může si pořídit domácí zvíře nebo si najít práci - cokoliv, pokud tím nebude trpět péče o děti.
Děti Hany Dvořákové však ještě na tábory nejezdí. Mámu potřebují o to víc, oč jim chyběla, když byly úplně malé. Nejmazlivější je Dominik, právě proto, že byl z jejích dětí nejdéle v ústavní péči. „Dvakrát do měsíce přijedou moji rodiče - budou s námi i teď o Vánocích. Jindy je tu s námi kamarádka, někdy se dostanu já do Třebíče, ale stejně si s sebou některé dítě beru. Odolejte jim, když se tam chtějí také podívat,“ směje se Hanka.
Otázka na vlastní dítě připadá pěstounce nepatřičná. „Tyhle jsou mé vlastní,“ říká. „Ale o tom už ani neuvažuju. Nejsem z těch matek, které by chtěly ve čtyřiceti poprvé rodit.“
Krize ze žárlivosti
Ani veškerý servis nedokáže zacelit rány, které si dětské duše s sebou přinesly z původních rodin či z dětských domovů. „Často přicházejí z asociálních rodin, od lidí duševně nemocných, závislých a prožily si něco, co děti ze zdravých rodin zažít naštěstí nemusí. Nelehkým úkolem pěstounek je jim pomoct se s traumaty vyrovnat,“ vysvětluje Lenka Martelliová. I v novém prostředí se občas nevyhnout posměchu zlomyslných dětí v běžné škole.
Chvíli to vypadá roztomile, když se kolem paní Dvořákové hemží tolik drobotiny. Jenže zkuste si to na čtyřiadvacet hodin denně. Do toho Hanka právě peče deset druhů vánočního cukroví. Ještě že za ni stromek i dárky nosí Ježíšek, jak tvrdí dětem. Ve skutečnosti je na všechno sama. „Měla jsem krizi v létě, když k nám přišlo čtvrté dítě. Dosud nejmladší Sabinka ztrácela svou pozici a zlobila. Upozorňovala na sebe a žárlila. Teď už je to přece jen lepší. Kdybych se dnes ocitla na začátku a zvažovala roli pěstounky ve vesničce, určitě bych se rozhodovala déle. Je to hodně náročné, ale když zase na dětech vidíte ty pokroky, tak bych do toho šla znovu a neměnila nic.“ A s čím vstoupí Hanka s rodinou do nového roku? „Hlavně ve zdraví přežít,“ směje se.
V roce 1949 založil Hermann Gmeiner první SOS dětskou vesničku v rakouském Imstu. V poválečnéS době začaly ovdovělé ženy pečovat o cizí osiřelé děti. Sdružení je členem mezinárodní organizace Kinder Dorf Internacional (KDI) se sídlem v Rakousku. V Česku jsou tři vesničky, kromě Medlánek ještě Chvalčov a Doubí. Pěstounky obvykle přijímají děti, které mají nařízenu ústavní výchovu nebo je zde souhlas biologických rodičů s pěstounskou péčí. V čase nástupu na střední školu přecházejí děti do Komunity mládeže, která jim pomůže vstoupit do samostatného života. Teoreticky se o pěstounskou péči ve vesničce mohou ucházet i manželské páry. |
