Láska z dětského domova
Kristýna (24) a Miloš (21) se seznámili v dětském domově. „Já jsem se tam dostal tak, že když mi bylo deset let, tak mi zemřela mamka. Taťka se psychicky zhroutil a nemohl se o mě starat,“ prozradil Miloš, který byl v jednom kuse na útěku.
„Já to měla tak, že rodiče se o nás nestarali dobře, takže nás odebrali do dětského domova,“ vzpomínala Kristýna. „Ale jsem ráda, že jsme tam šli. Nedovedu si představit, že bychom byli u našich rodičů. To bychom dopadli hodně špatně...“
Do plzeňské porodnice přišli přivést na svět své druhé dítě, dcerku Leontýnku. Syna Matěje jim mezitím hlídal dědeček.
Právě proto, že mají na své dětství nepříliš pěkné vzpomínky, chtěli by Kristýna s Milošem pro své potomky šťastnější život. „Pro mě rodina znamená to, že mám někoho, komu můžu věřit, kdo mi může pomoct, kdo mě nezklame,“ vysvětlila těhotná drobná dívka a dodala, že má na svém partnerovi ráda všechno.
„Nemusím se bát, že by mi lhal, pomáhá mi v domácnosti, kolikrát vaří on, protože to umí líp.“ Líbí se jí také, jak se věnuje jejich synovi Matějovi. Pomoc nachází mladá rodina u Milošova tatínka, ale také u jeho babičky, která mladé podporuje i finančně.
Jejich první dítě přišlo na svět pomocí císařského řezu, protože Kristýna je hodně drobná a lékaři se báli komplikací. Nyní by oba partneři raději volili přirozený porod. „Těšili jsme se na to, že s ní budu hekat, budu jí pomáhat, že si to užijeme,“ vysvětlil Miloš.
„Podle mě je to každopádně na císařský řez,“ oznámil nastávajícím rodičům doktor Berezovskyi. „V pondělí přijedete, znova vás vyšetříme a v úterý se udělá císařský řez. Samozřejmě v pondělí vás budu znova vyšetřovat, podívá se na vás vedoucí lékař a ten to rozhodne. Kdyby náhodou něco - odtekla voda, kontrakce, bolesti, tak přijedete kdykoliv,“ upozornil.
Ale ani v den hospitalizace nebylo zdaleka jasno. „Tak zase totální změna,“ hlásila Kristýna po návratu z vyšetření s tím, že se bude zítra vyvolávat porod.
„Poradili jsme se s paní doktorkou, protože ten nález není jednoznačný,“ vysvětlila doktorka Kaprálová. „Zítra bychom zkusili pustit plodovou vodu, případně bychom dali infuzi, kdyby se sama nerozrodila. Císařský řez můžeme samozřejmě v průběhu udělat kdykoli. Dopředu vám nikdo neřekne, jak to dopadne.“
Bylo zřejmé, že doktorka Kaprálová udělala mladým rodičům radost. „Děkujeme za tu šanci,“ zářil Miloš, který se rozhodl rozptýlit svou partnerku vtipkováním na porodním pokoji. Lehl si na porodní lehátko a hlásil: „Takhle budeš rodit. Roztáhneš nohy a budeš dělat ah ah ah...“
Protože se porod nerozbíhal, bylo potřeba pustit plodovou vodu. „A nemůžeme ještě počkat?“ ptala se vystrašeně Kristýna. „Ne, už ne,“ opáčil doktor Stráník s tím, že to nebude bolet. „To je takový žlutý, jo, ta voda?“ divil se Miloš.
„Zelená voda znamená to, že se do té plodové vody dostane smolka, což je vlastně stolice plodu,“ vysvětlil doktor Stráník. „To může mít dost příčin, ovšem tou nejčastější je stres plodu v děloze.“
Nastalá situace ovšem zase znamenala změnu a přechýlila ručičku vah směrem k císařskému řezu. Podle doktora Smažinky tu byly dvě možnosti - buď opatrně nasadit infuzi s oxytocinem a porod tak popohnat, nebo přivést miminko na svět chirurgicky.
„A když to zkusíme s tou infuzí, tak tím nic nezkazíme?“ zeptal se opatrně Miloš. „No, může to pak být hodně rychlé, akutní, bude víc ohrožena děloha,“ odpověděl lékař. „Tak asi radši ten císařák,“ rozhodla zodpovědně Kristýna. „Nebudeme riskovat. Protože jestli by pak bylo ohrožený dítě i já...“
A tak se mladí rodiče ocitli na operačním sále a tatínek svou dcerku viděl dřív než matka. „Ta je roztomilá, taková malinkatá,“ dojímal se nad právě narozenou dcerkou Leontýnkou (3500 g, 49 cm) a v té chvíli byl především rád, že jsou obě jeho holky v pořádku.
Naši nechtěli, abych žila s kriminálníkem
Bořek (31) a Štěpánka (24) se seznámili na diskotéce v Mostě. „No byla to taková blbá náhoda, že jsme sháněli přespávání. A nějak se nám to zvrtlo, tak jsme spolu dodneška,“ smála se mladá maminka. „Měli jsme si co říct, rozuměli jsme si a ten věkový rozdíl tam nebyl znát.“
Když spolu začali žít, bylo jí šestnáct let. „V té době se mi rozváděli rodiče, to byla těžká situace, takže jsem v podstatě utekla,“ vysvětlila Štěpánka, jejíž muž si vztah s mladší partnerkou pochvaluje. „Ze začátku jsem taky nevěděl, jestli ten vztah jo, nebo ne. Ale nakonec jsem si řekl: hele, vypipláš si to podle svého, připravíš si to, jak to chceš...“ „Takže ty sis mě jako vychoval, jo?“ divila se Štěpánka se smíchem. A dodala, že jí to tak vůbec nepřijde.
„Myslím, že mám taky svojí hlavu,“ dodala. Měli i období, kdy mu říkala, že není její táta. „Měl tendenci mě usměrňovat,“ prozradila. „Ale zase si myslím, že ve vztahu by měl být jeden, co vede, a jeden tolerantní, jinak by to nemohlo fungovat.“
Hned od začátku bylo jasné, že dvojice, která už má doma malého synka Tadeáše, se ráda směje a vtipkuje. Třeba když spolu čekali na vyšetření. Bořek se díval do papírů a řekl: „Ty máš všechno negativní, si vůbec těhotná?“ „Ne, já jsem jen snědla meloun,“ opáčila Štěpánka.
Když byla napojena na monitor, žertoval nastávající tatínek: „Mohl bych ti říct hned, jak to vypadá, ale nechám to na doktorovi.“ „Jsi z toho jelen,“ usadila ho Štěpánka.
Podle Bořka byl první porod zvláštní, protože byl první. „Teď už ale budu znát ten postup. Myslím, že ani toho doktora nebudeme potřebovat, že to odrodím sám,“ smál se.
Na první pohled šťastný pár to neměl vždycky jednoduché, opravdu dařit se jim začalo, až když se přestěhovali z Mostu na Vysočinu. „Chtěli jsme začít nový život,“ řekl Bořek, který si odseděl nějaký čas v kriminálu, což Štěpánce její rodina neustále předhazovala.
„Ublížil jsem spoustě lidí, proto jsem i na čtyři měsíce šel do vězení,“ přiznal mladý muž. Ale to vězení mi dalo hodně, měl jsem tam dost času přemýšlet. A když je člověk rozumný, tak si uvědomí, co ve svým životě chce. U mne je na prvním místě rodina a práce a hlavně už chci žít klidný život.“
Na své manželce si prý nejvíc váží toho, že umí vytvořit domov. Pro Štěpánku je zase důležité, že má v Bořkovi oporu. Osvědčil se také u porodu prvního syna. „Když jsem potřebovala, tak masíroval, když jsem potřebovala něco přinést, tak přinesl,“ vzpomínala. „To strašně ženskou upevní, když vidí, že to s ní chlap sdílí.“
Porod se rozbíhal pomalu a porodní asistentce se nelíbil záznam z monitoru. „Ozvy miminka posloucháme proto, abychom věděli, jestli ještě máme čas nechat porod běžet tak, jak běží, nebo jestli do toho už máme nějak zasáhnout. Takže když někdy slyšíme, že ozvy nejsou úplně takové, jaké by měly být, tak zavoláme lékaře,“ vysvětlila.
Doktor Stráník Štěpánku vyšetřil a konstatoval, že už je otevřená na čtyři prsty. Rozhodl také pustit plodovou vodu, aby se porod lépe rozběhl. „To je nejhorší, už to nejde vzít zpátky,“ povzdechla si Štěpánka odevzdaně.
„Klidně si zanadávej,“ povzbuzoval ji muž. „Teď ještě ne,“ ohradila se a statečně bojovala s bolestí. „Mám to vzít za tebe?“ ptal se Bořek starostlivě a dál se držel žertovné noty: „Tak spinkej, třeba to zaspíš. Já ti pak řeknu, až to bude...“
Svou ženu po celou dobu podporoval, masíroval a ochotně plnil každé její přání. Když se jí při kontrakcích chtělo zvracet, vysvětlila porodní asistentka Aneta, že to je normální. Bylo to také znamení, že se miminku už hodně chce na svět.
„Ty už tlačíš? Mám zazvonit?“ odhadl tatínek zkušeně situaci a přivolal pomoc. „No krásný, za chvilku porodíte,“ radovala se porodní asistentka poté, co zhodnotila situaci.
„Tak a zaberte, přidám, ještě přidám, ještě přidám...to je ono,“ dirigovala Štěpánku. „A zase, co to jde! A teď budete jenom dýchat. Už to takhle hnusné bude furt, dokud maličkej nevyleze ven,“ dodala.
„Moc vlasatej asi chlapeček nebude,“ konstatovala po chvíli. „Ale vím, že teď je vám to úplně jedno. Už to bude, už to bude, pojď ty draku ramenatej... ještě prdku,“ komentovala příchod miminka na svět.
V tu chvíli už tatínka přešlo všechno vtipkování a po tvářích mu tekly slzy dojetí. K přestřižení pupeční šňůry se nenechal přemlouvat a pak už se vítal s se svým druhým synkem Matyášem (3220 g, 51 cm)
Táta musel do práce
Dvojnásobná maminka Eva (25) se musela v porodnici obejít bez svého partnera, který se nemohl uvolnit z práce. A tak se obrátila na svou o šest let starší tetu a jmenovkyni Evu, která byla jejím nápadem nadšena.
„Pro mě to byl velmi silný moment, když se mě Eva zeptala, jestli jí půjdu k porodu,“ prozradila. „Řekla jsem si, že to je moje šance uchránit ji před porodním násilím. Nejsem tam od toho, abych jí tlačila svoje názory na porod, nebo jak já bych to chtěla, ale samozřejmě kdyby jí tam někdo začal skákat po břiše, tak bych se neubránila a asi bych zavrčela.“
„Když jsem zjistila, že jsem potřetí těhotná, tak jsem nevěděla, co dělat,“ přiznala Eva. „Spousta lidí mi řekla: jdi na potrat, ale já jsem si to zkusila představit a už jenom tu představu jsem nezvládala. Takže jsem se nějak musela vyrovnat s tím, že třetí dítě bude,“ dodala.
Přítomnost tety, která pro Evu byla spíš sestrou nebo kamarádkou, nastávající mamince dělala dobře. Hodně se spolu nasmály. „Můžu pro tebe udělat něco relaxačního? Drbat tě na zádech, česat...“ ptala se jí a vymýšlela vtípky.
„Hele, co kdybychom zažádaly o plyn a já si ho dám místo tebe?“ nebo „Viděla jsem dost videí, kde ženský tancovaly a vypadalo to dost hezky“. Eva se nechala strhnout: „Prý na kontrakce pomáhá i zpívat, ale nedokážu si to představit,“ přemýšlela.
„Stejně je hustý, že jsou na světě ženský, které to nebolí a dokonce i ty, který u toho vyvrcholej. Já si to vůbec neumím představit,“ zamýšlela se teta Eva. „To musí být nějaký sado maso,“ dodala její neteř a smála se, až jí tekly slzy. Ty zmátly dokonce i porodní asistentku Simonu, která se ptala, jestli to tak bolí, že pláče.
„Vy jste se tak smála, že jste si sesmála sondu,“ kárala ji naoko a vše upravila, aby mohla sledovat ozvy miminka. „Máte branku pět, šest,“ dodala. „Sedm, osm a dítě je venku,“ navázala teta se smíchem. „No, taky se to někdy stává,“ přikývla Simona.
„Kdyby se cokoliv dělo, kdyby to nutilo tlačit nebo odtekla voda, hned na mě zvoňte,“ kladla na srdce oběma ženám a zanedlouho se skutečně dočkala zvonění. „Už to tlačí,“ oznámila Eva, která se právě vrátila ze sprchy.
„Položte se,“ vyzvala ji porodní asistentka. „No a už rodíme,“ dodala hned. „Tak zlato, jdeme na to,“ oznámila Evě, zatímco si zavazovala zástěru. „Jenom dýchat, jenom dýchat,“ zavelela.
„Přitáhněte si kolena k bradě a zatlačte. A jenom dýchat, už netlačíme,“ vybízela a vítala malou Ester (3010 g, 49 cm). „Tak pojď princezno! Taky olympionička, taky to měla v rekordním čase,“ poznamenala s odkazem na slavnou českou závodnici stejného jména a vyzvala tetu, aby přestřihla pupečník.
