Lina Trnavská, dcera Idy Rozové

Lina Trnavská, dcera Idy Rozové | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Drogy jsou pryč, máma měla ze mě radost, říká dcera zesnulé Idy Rozové

  • 21
Kvůli drogám odešla Lina Trnavská v patnácti letech z domova, utekla k nim i z nemocnice, kam se dostala se zlomeninou pánve po pádu do kolejiště metra. O tři roky později přišla o syna, když i jeho vyměnila za falešné štěstí. "Drogy jsou minulost, o Matěje se postarám," říká dcera nedávno nečekaně zesnulé šéfredaktorky časopisu dTest Idy Rozové.

Lina Trnavská

  • Narodila se 6. 7. 1985 v Praze.
  • Anglické gymnázium nedokončila, v 15 letech odešla z domova, brala pervitin a heroin.
  • Spadla do kolejiště metra a s frakturou pánve skončila v nemocnici, odkud o berlích utekla.
  • V 18 letech porodila syna Matěje.
  • V roce 2008 nastoupila na 10 měsíců do vězení.
  • Tři roky žije podle svých slov normálním životem: pracovala na dispečinku taxislužby a od podzimu 2012 je zaměstnaná v administrativě časopisu spotřebitelů dTest, který až do své náhlé smrti (18. 11.) řídila její maminka Ida Rozová - rozhovor s Idou Rozovou z letošního března čtěte zde.

Těšíte se na Vánoce?
Udělám maximum pro to, aby byly pro Matěje co nejhezčí. Upečeme cukroví, bude kapr a bramborový salát a samozřejmě dárky pod stromečkem. Štědrý den jsme vždycky slavili v Praze a na Boží hod se odjíždělo na Vysočinu za příbuznými. Tak to bylo i vloni.

Letos budete poprvé bez maminky...
Na babičku budeme vzpomínat. Matýsek na ni často myslí a rád si o ní povídá.

Smrt maminky všechny zaskočila, víte, co bylo příčinou?
Nevím. Byly jsme v pátek spolu v práci, šla tam i v sobotu, protože dodělávali dTest. Večer jsme si volaly, byla plná síly a energie, smály jsme se a mamka říkala, že nám s přítelem ráno zavolá, abychom neprospali neděli. Nepřišlo mi divné, že nezavolala. Říkala jsem si, že asi zapomněla. Věděla jsem, že navečer má vyzvednout Matýska, který byl na výletě s vodáckým oddílem. Máma se neozývala, ani když už se ta hodina blížila, a telefon nezvedala. Noc předtím se mi zdálo o Krucemburku, kde se mamka narodila, o kostelní věži, že si povídám s malířem Zrzavým. Měla jsem najednou divný pocit.

Tak jste za ní jela.
Našla jsem ji ležet v posteli. Vypadala klidně, jako ve spánku. Až po dotyku jsem zjistila, že nespí. Zjevnou příčinu zatím lékaři nezjistili a na výsledky testů teprve čekám. V tu chvíli jsem začala shánět Matěje, naštěstí ho pak vodáci přivezli přímo domů. Mamku neviděl.

Řekla jste mu to?
Řekla jsem mu, že babička odešla za babičkou Aničkou. Pochopil to a dál se o tom nebavil.

Maminka měla Matěje ve své péči, co s ním bude dál?
Budu ho mít u sebe já.

Soud už rozhodl?
Ještě ne, ale nikdo proti tomu nic nenamítá. Přestěhujeme se kvůli němu s partnerem z Dejvic na Jižní Město, budeme bydlet v mámině bytě, kde má Matěj svůj pokoj a zázemí. Sociální pracovnice si vyžádala moje psychologické testy, že jsem opravdu v pořádku a jsem ráda, že mám její důvěru. I já vím, že nechce dát Matěje do ústavu. Případně by ještě přicházelo v úvahu převést rodičovská práva na někoho dalšího z rodiny, ale věřím, že dokážu, že jsem zpátky, a Matěj, samozřejmě pod dohledem, zůstane se mnou.

Jak se vám podařilo získat důvěru sociální pracovnice?
Díky mámě, s níž jsem měla za poslední léta ten nejlepší vztah mezi matkou a dcerou. I ona se napřed zdráhala vůbec o Matějovi se mnou mluvit, ale postupně se ledy prolomily. Víc a víc mi věřila. V létě dokonce zašla na sociálku s tím, že už je na čase, aby mi stát vrátil rodičovská práva. Jsem si jistá, že je vše na dobré cestě.

Bude s vámi syn chtít vůbec žít?
Mamka mu o mně všechno řekla. Myslela jsem si, že je to blbě, ale teď vím, že to bylo dobře. V době, kdy mi ani ona ještě moc nedůvěřovala, nechtěla mi ho ukázat, ani o něm mluvit, protože se bála, že bych ho mohla ohrozit, on sám si přál mě vidět. Postupně jsme si o něm s mámou povídaly, o jeho škole, zážitcích, pak jsme se začali víc vídat, byl u mě na prázdniny nebo jsem ho hlídala, když mamka potřebovala někam služebně odjet, takže i ten fyzický kontakt byl daleko častější než dřív. Je na mě zvyklý, nevidím žádný problém.

Na podzim vás máma zaměstnala u sebe v dTestu, chtěla, abyste šla v jejích šlépějích?
Teď myslím hlavně na ty krátkodobé cíle: dodělat školu a zabezpečit Matěje. Ve šlépějích mamky bych chtěla jít hlavně v tom smyslu, že budu v pořádku, že budu mít u sebe Matěje a svou profesní budoucnost nechávám otevřenou.

Jakou školu děláte?
Dodělávám si dálkově střední školu, cestovní ruch.

Chtěla vás mít maminka pod dohledem, když vás u sebe zaměstnala?
Spíš to byla náhoda. Tři roky jsem předtím pracovala na směny v dispečinku taxislužby jako vedoucí směny. Jenže mě ničily ty denní a noční rytmy, člověk už nevěděl, kdy spát a kdy vstávat. V redakci se pak uvolnilo místo v administrativě a já šla normálně na přijímací pohovor k jinému zaměstnanci. Mamka by protekci nikdy nepřipustila. Ačkoliv je pravda, že když denně viděla, že jsem v pořádku, odvádím práci a nikdo si nestěžuje, byla šťastná.

Vzpomínaly jste spolu na ta nešťastná léta?
Povídaly jsme si úplně normálně a některým situacím z minulosti jsme se spolu dokázaly i zasmát.

I tomu, jak vás hledala po feťáckých doupatech?
To bylo hnusný. Kvůli mámě se za tohle strašně stydím a budu do konce života. Tak to bylo a už to nezměním. Musím říct, že se k té době už nevracím.

Nebojíte se, že vás nečekaná maminčina smrt zase stáhne tam, kde jste byla?
Naopak. Máma pro mě byla teď všechno, moc mi pomohla, a už jen protože jsem jí slíbila, že budu v pohodě, tak to dodržím. Drogy jsou pryč, už se k nim nechci vrátit, mám ráda život, svoje pohodlí a nic mě k nim netáhne. A ono to vyjde.

Jste připravena i na výčitky, že můžete za její smrt?
Je sice pravda, že jsme si s mámou navzájem ublížily, já jí samozřejmě asi víc. Ale tím, že jsem teď v pohodě, jsem jí to trápení vynahradila. Sama mi to řekla, což pro mě hodně znamená. "Neřeš maturitu, ty jsi udělala nejtěžší maturitu svého života, jakou jsi mohla," řekla mi před časem. Vím, že mi máma odpustila a já odpustila jí. Začaly jsme úplně od začátku. Ano, možná jsem se na jejím zdraví podepsala, ale teď jsem do toho dala hodně a vím, že ze mě měla radost.

Jak ona vám ublížila?
Taky byla zoufalá a nevěděla, co dělat, takže jsme si řekly věci, které jsme si vůbec nechtěly říct a které i mě velmi bolely. Pak jsem ale všechno zpětně pochopila a nikdy bych jí nic nevyčítala.

Z vašeho okolí vím, že i když jste měla všechno, byla na vás maminka docela náročná a přísná.
Byla jsem mámino vymodlené dítě, málem jsem umřela při porodu, pak ještě jednou, když mi bylo asi pět, takže na mě byla máma docela fixovaná. Je fakt, že když jsem byla malá, bylo docela nemožné prosadit svou. I teď měla máma tendenci mě napomínat, že mi koukají záda, že nastydnu a tak, ale já už si z toho dokázala dělat legraci.

Co táta, vypadá to, jakoby na vaši výchovu neměl vliv?
Táta je skvělej, je to osoba, o kterou se teď nejvíc opírám. Naši se rozvedli, když mi bylo jedenáct let já zůstala s mámou, než jsem se v patnácti odstřihla od obou.

Našla jste si příčinu, proč jste podlehla drogám?
Nevím, na začátku byla zvědavost. Od rodičů jsem měla úplně všechno, včetně jejich pozornosti. Nechybělo mi absolutně nic. Jako malá jsem vždycky věděla, co chci, za čím si jdu, byla jsem hodně ambiciózní a tohle byl ze dne na den nečekaný zvrat. Spíš ale než se dobrat příčiny, je důležité zjistit, co mi drogy dávaly, a pak si tytéž pocity snažit navodit sám, bez nich.

Proč vás drogy bavily?
Amfetaminy vám podpoří emoce, takže se cítíte stokrát šťastnější, smutnější, všechno vnímáte detailně. A já si myslela, že budu díky tomu efektivnější ve všem, že toho i ve škole zvládnu víc. A že je to jen podpůrná metoda a že mám všechno pod kontrolou, samozřejmě. Drogy vám doplňují něco, co vám chybí v emocích, v chování. Třeba se někdo neumí prosadit, a když si vezme drogu, zjistí, že to umí. Jenže chce-li se pak drogy zbavit, musíte se naučit tu situaci - problém, zvládat bez nich.

Co vám ta léta na ulici dala?
Koukám se na svět jinýma očima. Neškatulkuju lidi na bezdomovec a feťák - rovná se zloděj. Poznala jsem spoustu skvělých lidí, kteří se do určitých situací dostali nešťastnou náhodou nebo vinou osudu. Něco jiného jsou grázlíci, kteří tak žijí programově. Ty lidi neodsuzuji, ale zároveň jsem ostražitější, protože je znám z druhé strany. Jsem samostatnější a vím, že nikdy není pozdě problém řešit. Hlavně když nelžete sami sobě a neděláte, že neexistuje.

Co vám drogy vzaly?
Pubertu, školu, rodinu, kamarády. Syna mi daly i vzaly.

Kdy jste si řekla, že drogy už nikdy. Ve vězení?
Už dávno předtím, ale dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu dopracovala. Těch pokusů zbavit se drog bylo tolik! Jenže motivaci vám nesmí nikdo podsunout, nesmí vás nutit.

Očima autorky

Začínaly jsme opatrně. Nechtěla jsem se dotknout památky její maminky, od jejího pohřbu totiž v den našeho setkání nad kávou a čajem uplynulo sotva pár dní. Nechtěla jsem ani naletět, protože obě dobře víme, že narkomani zdatně lžou. Ledy však pomalu tály, a ta zprvu trochu nervózní slečna s lehkým make-upem a zvýrazněnými řasami si nakonec získala můj obdiv za zarputilost, s níž konečně přijala zodpovědnost za svůj a nyní také synův "normální" život. Vážím si i toho, že svůj příběh nevyprávěla všem novinám, které ji po smrti šéfredaktorky populárního dTestu bombardovaly, ale jsme jediná redakce, které se svěřila.

Ale ve vězení nebyl k droze přístup...
Přístup je všude. Ale měla jsem tam dost času přemýšlet, co dál. Věděla jsem, že už si nedám, že jsem na tom špatně fyzicky, psychicky i mentálně a smrtka už mi dýchá na záda. Vězení byl pak jen prostředek dostat se ke změně. Mohla jsem tam mluvit se sociální pracovnicí, sehnat kontakt na terapeutickou komunitu, zařídit si, že mě tam vzali...

Seděla jste za krádež. Jak to tehdy bylo?
Dovedla jsem kamaráda v nouzi do bezplatné právní poradny, tam uvedla všechny své údaje a šla na toaletu. On ale mezitím ukradl kabelku a zdrhnul. Když jsem zjistila, že utekl, zmizela jsem taky, čímž jsem se stala spolupachatelkou a navíc jsem byla v podmínce...

Věříte si, že drogy jsou už jen minulost?
Z nápravného zařízení jsem šla rovnou na osm měsíců do terapeutické komunity, pak na čtyři měsíce do chráněného bydlení v Brně, kde jsem se naučila o sebe starat a chodit do práce. Skupina se pak rozpustila a já se rozhodla, že pojedu domů, do Prahy. Najednou jsem se tu cítila jako poprvé, nezatížena žádnými vazbami na místa ani lidi. Minulost jsem odstřihla a žiju si svým novým životem. Je nesmírně důležité, že všechno jsem si zařídila sama: větší byt, nábytek, dluhy jsem si zaplatila, veřejně prospěšné práce jsem odpracovala, čekám na výmaz rejstříku trestů... Mám tím pádem ke svému nynějšímu životu až posvátnou úctu, naučila jsem se řešit problémy a jsem až úzkostlivě zodpovědná.

Kde byste ráda sama sebe viděla za pět let?
Ve šťastné rodině, tedy že budeme v pohodě, Matěj v pořádku, budu mít stálou práci. Štěstím vidím v tom normálním.

Matějovi bude v té době 14 let, co kdyby zkusil drogy?
Ví, čím vším jsem prošla, už teď má vybudovaný k drogám negativní postoj. Asi bych s ním o všem mluvila otevřeně, ale jak bych se zachovala, kdyby přišel, že si dal, to opravdu nevím. Já doufám, že nepřijde.

Máte radu pro rodiče dětí, které fetují a skončí na ulici?
Pokud už dcera nebo syn sami hledají řešení, je podle mých zkušeností nejlepší terapeut s vyřešenou drogovou minulostí. Ale hledat své děti po ulicích nemá smysl. To se jenom utrápí. Ať jdou za odborníkem a společně vyřeší svoje pocity, vlastní výčitky a trápení, protože až nastane okamžik, kdy si dítě přijde říct o pomoc, nevyrukují s výčitkami, ale budou schopni mu ji poskytnout.