Můj největší vrchol je, že žiji, říká herečka Kateřina Marie Fialová

  0:32aktualizováno  0:32
Kateřina Marie Fialová je mladá, půvabná a talentovaná. Možná se stane nečekanou favoritkou právě začínající soutěžní show Tvoje tvář má známý hlas. Každou chvíli se směje a tryská z ní tolik energie, že by nikdo nepoznal, jak krutý příběh si prožila. Přiblížila ho v rozhovoru pro Magazín MF DNES.

Herečka Kateřina Marie Fialová | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Jak jste se dostala do pořadu Tvoje tvář má známý hlas? To zavolali z televize a nabídli vám účast?
Kdepak, tak to nebylo. Přes mého manažera Pavla Strouhala jsem se na jaře dostala na casting, kterým prošlo snad sto padesát nebo dvě stě lidí. Připravila jsem si tři písně a tam je předzpívala. Aby se ujistili, dali mi ještě Helenu Vondráčkovou a její Sladké mámení z filmu S tebou mě baví svět. Asi je zaujalo i to, že vedle zpívání taky tancuji, stepuji, hraji v divadle a umím na klavír. Pak se zeptali, jestli bych byla schopná skloubit Tvář s mým divadelním působením v Brně, jestli by to nebyl problém.

Fotogalerie

A nebyl?
Šla jsem za panem ředitelem Městského divadla Brno a on mi naopak řekl, že mi to moc přeje. Zažertoval, že jestli v soutěži neuspěji, ať se nedivím, že mi dá výpověď.

Když jste se dozvěděla, že vás na Nově berou, měla jste jenom radost, nebo jste třeba i trošku zaváhala?
Zaváhala? Ne, to vůbec! Já se modlila, aby to klaplo, takže jsem to vzala okamžitě. Takové příležitosti nám hercům pomáhají k tomu, aby si nás lidi všimli, je to jakási reklama sama na sebe. V našem povolání se hodí, abychom byli známí. Moc se na tu soutěž těším a mám z toho pořád velkou radost, i když vám můžu říct, že už teď je to spousta dřiny. Někdo si třeba myslí, že si jen tak zazpíváme, zatancujeme, ale člověk se na to musí perfektně připravit, aby si neutrhl ostudu.

Jak teď vypadá váš běžný den spojený s tímto pořadem?
Ráno se probudím a čeká mě buď korepetice, nebo choreografická zkouška, nebo mám natáčecí tréninky a generálku. Předtím si jdu zaběhat se psem asi tak na pětačtyřicet minut a u toho zpívám. To abych zvládala vystoupení, při kterém mám tanec spojený se zpěvem, což není lehké, je to totiž tak trochu vrcholový sport. Mě ale ty týdny přípravy na Tvář hrozně baví, protože ta show ukazuje, kdo co umí. Tréninky jsou fakt hustý, člověk musí makat a i pro mě, která hodně tancuje a mám to naštěstí v sobě od pánaboha, je to pořádná nálož.

Jak často sledujete interpreta, kterého pak budete hrát?
Co nejvíc! Ve volných chvílích pořád sjíždím video, zapamatovávám si jeho gesta, dívám se na každý detail, jak otvírá pustu, jakou má mimiku.

Chcete soutěž vyhrát?
Jasně že jo, jsem soutěživý typ. Kdo by to nechtěl vyhrát? Každý by to chtěl! Kdo říká, že ne, ten chce vyhrát nejvíc. Ale samozřejmě si uvědomuji, že vyhrát nás chce osm.

Šampionka ve stepu

Kateřino, koukám na vás a vy se neustále vrtíte, rozhazujete rukama, nadskakujete na židli. To jste v sobě měla vždycky tolik energie?
Jo, už od dětství. Asi i proto mě mamka v sedmi letech u nás v Pardubicích přihlásila do taneční školy. Zrovna ji otevírali a měli akci, že za cenu jednoho jste se mohli učit dva druhy tance. Mamka mě dala na jazz a nejednou tam viděla taky step. Přečetla si, co to je, koukla na mě, jak tam vedle ní plná energie pořád capkám, tak mě přihlásila i na step. Tam mi to šlo, naučili mě první malé základy, pak jsem začala jezdit do Prahy, kde jsem našla Pavla Strouhala, o kterém už jsem mluvila, a ten mě dovedl až ke čtyřem titulům mistryně světa.

Je vám to teď jako herečce užitečné?
Určitě, třeba jsem učila step v Brně na JAMU. V Ostravě jsem v Národním divadle moravskoslezském, kde hostuji, dělala choreografii stepu a taky tam mám dvě role, ve kterých stepuji. Že umím stepovat, což dokáže málokdo, je moje výhoda. Možná mi to pomohlo i k tomu, že jsem se dostala do Tváře.

Narodila jste se v Pardubicích, odkud to máte blíž do Prahy, tak proč jste v patnácti šla raději studovat konzervatoř do Brna?
Do Prahy jsem jezdila už na základce na tréninky stepu, takže jsem ji trošku znala. Líbila se mi, ale byla jsem zvědavá i na Brno. Když jsem tam přijela, abych se připravovala na talentovky, město na mě moc pěkně zapůsobilo. A stejně tak lidi na konzervatoři. Jakmile jsem do té školy vstoupila, pocítila jsem – jo, tady bych si moc přála studovat. Což se mi splnilo, dostala jsem se na hudebně-dramatické oddělení.

Magazín DNES+TV

Kolik vás bylo v ročníku?
Jenom šest, tři kluci a tři holky, pak ještě přišla jedna studentka z Prahy. Přitom na přijímačky dorazilo snad víc než sto uchazečů.

Co jste uměla tak výjimečného, že vás přijali?
Do té doby jsem neměla s herectvím žádné zkušenosti, vlastně jsem ani nevěděla, že bych mohla dělat divadlo. Pravda je, že jsem vyhrávala spoustu soutěží ve stepu, a to i díky tomu, že jsem u toho dělala hroznou show, vtahovala jsem lidi do svého čísla. Potom mi taťka řekl, ať zkusím konzervatoř, že vlastně ani jinou možnost nemám, protože známky, co jsem dostávala na základce, nebyly úplně hezké. 

Takže na gympl to nebylo a na učňák jsem nechtěla. Začala jsem se tedy chystat na talentovky. Dozvěděla jsem se, že jsou při zkoušce dvě poezie, dva monology, písničky a pak máte udělat nějakou show. Tak jsem ji udělala a pamatuji si, jak na mě lidi z komise koukali a mysleli si, co jsem to za třeštiprdlo. Ale přijali mě.

Po konzervatoři vás vzali i na brněnskou JAMU. Proč jste tam moc dlouho nevydržela?
Nebylo to až po konzervatoři. Zkusila jsem zároveň maturitní ročník na konzervatoři a k tomu prvák na JAMU, obor muzikál. Jenže tam jsem byla jenom tři měsíce, víc jsem nevydržela, protože jsem už v hostovala v Městském divadle Brno.

Z operace na konkurz

Je vám to dnes líto, že jste JAMU nevystudovala?
Není, vlastně jsem ráda, že jsem z ní odešla, protože jsem už v osmnácti získala stálé divadelní angažmá. Šla jsem za panem ředitelem a poprosila, jestli by mi nedal angažmá – a on mi ho opravdu dal! Od té doby stojím na vlastních nohou a mám v Městském divadle krásné role jak v muzikálu, tak v činohře.

Takhle se to dělá? Osmnáctiletá holka jde směle za ředitelem, aby ji vzal do stálého angažmá? Myslel jsem, že spíš čeká, jestli jí něco nabídnou.
Já čekala, (směje se) ale pak jsem si řekla, že bude lepší, když přijdu a pana ředitele poprosím, že bych měla zájem o místo v jeho divadle.

Jak jste se dostala i do Ostravy?
Přes Pavla Strouhala, který je zároveň choreografem a byl tam při konkurzu na muzikál Kočky. To bylo vtipné. Ležela jsem zrovna v Brně v nemocnici po operaci se slepákem a volala mu: „Pane Strouhale, já tam asi nebudu schopná tancovat, jsem den po operaci.“ On na to, že ví, jak tancuji, to ať neřeším, hlavně ať přijedu zazpívat. Tak jsem se sbalila, poprosila pana doktora, aby mě pustil, a vyrazila do Ostravy. 

Přijela jsem celá zelená, v divadle mi říkali, že jsem blázen, ale já jim odpověděla, že Kočky jsou jedním z mých vysněných muzikálů a že bych v něm hrozně moc chtěla hrát. Dopadlo to výborně, teď v něm dokonce hraji dvě role. A dostala jsem za to cenu Jantar, což je něco jako menší, moravskoslezská Thálie.

Vy jste ovšem některé Ostraváky naštvala, když jste před časem prohlásila, že se vám město nelíbí.
No jo, řekla jsem svůj názor, že bych tam nechtěla bydlet. A pořád na tom trvám, proč to popírat. Když to někdo řekne o mých rodných Pardubicích, tak proč ne, nebudu se na něj zlobit, je to jeho názor. Když totéž řekne o Brně, kde jsem v divadelním angažmá, prosím, taky se s ním nebudu hádat. Ostrava se mi nelíbí, třeba večer vyrazíte ven se projít a najednou, v osm nebo devět večer, jsou všechny kluby zavřené. 

Tím neříkám, že bych se chtěla opíjet, to vůbec ne, ale třeba bych se někde ráda najedla a užila si večer. Už i ta známá Stodolní ulice začíná být tak brzy zavřená. Ale pozor, kultura jde v Ostravě nahoru a lidi o ni mají zájem. Kouknete do hlediště a vidíte, že diváci jsou nadšení, to je pro mě krásný pocit. 

Je v Ostravě vřelejší obecenstvo než v Brně?
U nás v Brně jsou lidi zvyklí na to, že tam mají jakousi kulturní jistotu, trošku ji přijímají jako samozřejmost. Kdežto v Ostravě vidím lidi v hledišti, kteří to berou jako výjimečnější zážitek. Například když hrajeme Kočky, koukám do hlediště, tam jsou třeba starší paní, které se moc mile usmívají, líbí se jim to. Vidím na nich radost, že ten muzikál, který se hraje v Londýně nebo v New Yorku na Broadwayi, mají pěkně u nich doma v Ostravě. Nevím, jestli mám pravdu, ale tak to cítím.

Sen o dobrém filmu

Hrajete v Brně, v Ostravě... a co v Praze? Tady ještě ne. Zatím vás zná málokdo, ale za pár týdnů o vás díky Tváři bude vědět půl republiky. Berete to jako šanci uchytit se i v Praze?
Ano, říkáte to dobře – je to velká šance. Jsem ale radši trošku pesimistka, abych pak případně mohla být příjemně překvapena. To, co mám teď před sebou, beru jako cestu k něčemu. Nevím k čemu a nechci si stavět schůdky někam do nebe, protože se může stát cokoli, třeba se najednou něco zhroutí a budu smutná. Takže momentálně jsem šťastná za to, co je teď, a někde tady vzadu v hlavě mám schovanou myšlenku, která mi šeptá – mohlo by ti to, Káčo, pomoct k něčemu hezkému.

Prozraďte něco z toho hezkého, co si představujte.
Můj sen je zahrát si třeba v nějakém filmu, tedy v opravdu dobrém filmu. A já si myslím, že teď se točí docela pěkné filmy, že je česká kinematografie na dobré cestě.

V pěti číslech

22 Její věk. Narodila se 18. února 1997 v Pardubicích, vystudovala brněnskou konzervatoř a je členkou Městského divadla Brno. 

2 Má křestní jména Kateřina a Marie. „Slyším na Káču i na Marušku. Jména jsem dostala po babičkách, ale ani jednu jsem nepoznala.“ 

16 Do plnoletosti jí chyběly dva roky, když během týdne přišla o oba rodiče. 

8 Patří mezi osm soutěžících v zábavní show Tvoje tvář má známý hlas, která nyní začala. 

4 – 3 – 12 Tolikrát vyhrála v různých věkových kategoriích mistrovství ve stepu (svět – Evropa – Česko).

Vážně? Tak to já si myslím, že do časů, kdy se u nás točilo hodně dobrých filmů, máme teď daleko.
Miluji staré české filmy. Světáky, Hoří, má panenko, Čtyři vraždy stačí, drahoušku... To je něco! Asi za to budu bičovaná, ale když už jsem to nakousla, tak to dopovím. Tyhle filmy, tuhle generaci dneska nikdo nepředčí. Bylo to umělecky geniální období s fenomenálními herci a fenomenálními režiséry.

Řekla jste, že byste si chtěla zahrát v opravdu dobrém filmu. Kdyby se vám nějaký nabídnutý scénář nezdál dobrý, vzala byste tu roli?
To víte, že jo, když začínáte, nemůžete si moc vybírat. Navíc konkurence je obrovská, vždyť nás je jak smetí. Ale ta případná nekvalita scénáře má pochopitelně svoje hranice.

Brzy se budete objevovat v seriálu Ordinace v růžové zahradě...
V listopadu nastupuji. Na kamerových zkouškách jsem prý byla šikovná, tak jsem získala roli.

Takže vás bude, s trochou nadsázky, plná televize. Od listopadu hodně sledovaná Ordinace a už teď populární show Tvoje tvář má známý hlas. Považujete to za svůj dosavadní vrchol?
Ve dvaadvaceti letech? No ježíšmarjá, určitě!

Tvrdá škola života

Není vám smutno z toho, že vás už neuvidí vaši rodiče?
Oni to vidí! Vidí! Vrátím se ještě k předchozí otázce, jak jste se mě ptal, jestli je to můj vrchol. Ano, po pracovní stránce je. Ale můj největší vrchol je to, že žiji. A že žiji opravdu... (přemýšlí) plnohodnotně, prostě tak, aby ze mě mohli mít radost. Dělám to trochu i pro ně, protože oni mě k tomu navedli, takhle mě nasměrovali. Je velké štěstí, když rodiče odhadnou talent dítěte a když ho pošlou na správnou cestu. 

Pánbůh mi dal do kolíbky nějaké schopnosti a rodiče mě postrčili k tomu, abych je mohla uplatnit. Za to jsem jim nesmírně vděčná. Jednou mi maminka řekla: „Jediné poslání, které jsem měla na tomhle světě, je to, že jsem tě porodila.“ Když vám to matka řekne, je to smutné i krásné zároveň. A já teď chci, aby byla pyšná na to, co porodila.

Jak se to stalo, že jste zůstala v šestnácti letech sama?
Povím vám to. Předtím vám ale řeknu, že nesnáším lítost a taky nechci, aby pak někdo vykládal, že si na tom příběhu dělám image. To by se ve mně vařila krev! Takže když se ptáte... Můj tatínek dlouho bojoval s rakovinou kostí, chodil na chemoterapie, pral se s tím. Jenže rakovina je svině, a tak se s ní dopral 16. června 2013. 

My na to byly s maminkou připravené. Když vám odchází otec, který chátrá před vašima očima, je to s ním hodinu od hodiny horší a v bolestech škemrá o to, aby umřel, tak už se modlíte, aby se to stalo. Vždyť trpí nejen on, ale zároveň i jeho okolí. Samozřejmě tím trpěla i moje psychicky velmi křehká maminka, která to nakonec nezvládla. Tatínek umřel doma v ložnici – když si to znovu přehrávám v hlavě, bylo to opravdu hrozné. Pak proběhl pohřeb, doma jsme všechno vyčistily, vyvětraly a byly připravené na to, že budeme mít nový život. Říkala jsem mamce, která tím vším byla psychicky hrozně týraná, jak si teď vyjedeme třeba někam na výlet, protože už nebudeme mít výčitky, že někoho necháváme doma samotného. A ona, že jo, že to už bude lepší. Takže to vypadalo nadějně. Vypadalo... 

Jenže týden po tatínkově smrti jsem se ráno vzbudila, to byla neděle a já měla sbaleno, že zase odjedu z Pardubic do Brna zpátky do školy, na konzervatoř. Mamka ale asi neunesla myšlenku, že zůstane v tom našem velkém baráku sama. Kolem sedmé hodiny ráno se na půdě oběsila. Takže jsem ji tam našla.

Teď nevím, co na to říct...
Nemusíte říkat nic. Já věřím, že je něco mezi nebem a zemí, že je něco nad námi, nějaká energie, já tomu říkám Bůh. Když jsem se totiž to ráno probudila, hned jsem věděla, že je něco špatně. Dovolím si tvrdit, že jsem cítila smrt. Byla zavřená okna, zavřené dveře a ten barák byl jako skleník. Jako skleník plný zla. A vy vidíte šero, vidíte... neživot. Je vám špatně a úzko. Vyšla jsem po schodech nahoru na půdu a tam jsem viděla, co jsem viděla... 

Nekřičela jsem, nebrečela. Je to zvláštní, jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem šla pomalu, aby se mi něco nestalo, po těch schůdcích dolů. V koupelně jsem si vyčistila zuby a pak zavolala záchranku. Teprve v průběhu posledních tří let mi dochází, co se vlastně stalo.

Jak jste pak dál žila? Nebyla jste ještě ani plnoletá.
Z maminčiny strany mám nevlastní sestru, je starší o jedenáct let, podepsala papíry a byla mým poručníkem. Už byla vdaná, a tak se o mě se svým manželem postarali. Nebylo to jednoduché, musím uznat, že já byla hrozný spratek, měla jsem pocit, že mě nikdo nemusí vychovávat. Po tom, čím jsem si prošla, už to vážně nebylo potřeba, měla jsem svoje názory a svoje pocity. 

Hodně mi pomohly i tehdejší přítelkyně pana Strouhala, Radka Červinková a její dcera Dominika Červinková, která je skvělá tanečnice a moc jsme si rozuměly. Často jsem u nich v Praze přebývala, poslaly mě s Dominikou k moři a byly mi velkou oporou. S Dominikou jsem přišla na jiné myšlenky.

Myslíte po té tragické události?
Nejenom. Průběh mého dětství byl sice do jisté doby krásný, ale já se pak o sebe starala vlastně už od dvanácti. Jezdila jsem do Prahy sama na step a tady jsem se pak musela sama nějak oklepat, ptala jsem se lidí na ulici na cestu, pořádně jsem nevěděla, kam jít a kde co najít. Díky bohu, že mě někdo neunesl nebo neznásilnil. A pak se vracíte domů, kde se tehdy děly věci, které... no, nebyly hezké.

Co tím myslíte?
Povím vám to takhle. Měla jsem velmi temperamentní rodiče, takže se doma házelo různými věcmi, a jak asi chápete, nebylo to zrovna v dobrém. Seděla jsem ve svém pokojíku o patro výš a zdola slyšela pořád hádky. To potom žijete ve stresu. Já ale byla taková malá škodolibá mrcha, která ty hádky dokonce pomáhala vyvolávat. Teď vím, že to bylo špatně, ale jako dítě jsem si v sobě musela udělat nějakou bariéru, aby mě to tolik nebolelo – takže jsem to brala jako takovou zvláštní hru.

Katko, po všech těch zkušenostech, o kterých jste mi vyprávěla, jak byste chtěla žít za deset let?
To už chci mít svou rodinu. Během těch deseti let bych si ráda vytvořila takové podmínky, abych si ji mohla bez problémů pořídit. Do té doby chci žít podle svých představ, abych si nesplněné sny a plány nepromítala do svých dětí. Když o tom přemýšlím, budu asi milující a zároveň docela přísná máma. Jedno ale vím jistě – moje děti si určitě neprožijí tak tvrdou školu života, jakou jsem si prošla já.

Autor:

Vánoce

Advent se pomalu blíží a spolu s ním nákupy vánočních dárků i pečení vánočního cukroví. Za vánoční atmosférou můžete vyrazit na vánoční trhy ve vašem okolí i do zahraničí.

  • Nejčtenější
Premium

Patříte mezi ty šťastné? Sedm znaků, že máte opravdu kvalitní vztah

Být šťastná po boku toho druhého, nic neřešit, nehádat se. Ideální, co říkáte? Harmonické soužití, kdy si partneři...

Když má máma křeče, není co jíst, říkají děti. Budou mít nový domov

Když se maminka klepe v křeči, bojím se, že umře, přiznal osmiletý Honzík. Jeho sestra Ivanka dodává, že jejím...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Jsme promiskuitní, nebo jen hledáme lásku? Kolik partnerů je už moc

Když je vám přes třicet a jste nezadaná, pravděpodobně už se ve vaší posteli vystřídalo větší než malé množství mužů....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Kdepak brýle. Hnědé oči, velká prsa a husté ochlupení značí inteligenci

Kdysi se věřilo, že ten, kdo má vysoké čelo a brýle na nose, je chytrý. Dnes vědci přisuzují tuto roli jiným „důkazům...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Jakub Šural: Snažím se, aby na mě brácha mohl být hrdý

Přes půl roku uplynulo od toho 29. dubna, kdy fotbalový svět přišel o Josefa Šurala a Jakub Šural, obránce Zbrojovky...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

  • Další z rubriky

Příběh Hedviky: Tchyně mě neustále srovnává s exmanželkou mého muže

Můj muž má za sebou už jedno manželství. Když jsme se poznali, byl pár let rozvedený. Jeho matka mu však rozvod nikdy...

Nikomu nevadí vynést koš. Tak proč se kvůli tomu pořád hádáme?

Domácí práce mezi partnery často bývají rozbuškou konfliktu, přitom hádky s mytím nádobí nebo vysáváním téměř...

Premium

Dokonce i domácí násilí. Ženská sukně schová všechno. Dnes i před sto lety

Vejde se toho pod ni docela dost. Rodinné poklesky, dluhy, nevycválané děti, a dokonce i domácí násilí. Heslo našich...

Kdepak brýle. Hnědé oči, velká prsa a husté ochlupení značí inteligenci

Kdysi se věřilo, že ten, kdo má vysoké čelo a brýle na nose, je chytrý. Dnes vědci přisuzují tuto roli jiným „důkazům...

Najdete na iDNES.cz