Jirkovi rodiče nás zvali na večeře a do divadla, dokonce jsme s nimi byli i na dovolené. Vyčítala jsem našim, že nejsou tak vstřícní, ale moje maminka zastává názor, že se nemá nic přehánět.
Časem mi chování Jirkových rodičů začalo být nepříjemné.
Zjistila jsem, že vlastně organizují náš čas. Trávíme s nimi minimálně dva večery v týdnu, což se mi zdálo dost vzhledem k tomu, že my dva jsme se viděli maximálně čtyřikrát týdně a někdy i méně.
Mluvila jsem o tom s Jirkou, ale vůbec nechápal, o co mi jde. Bylo to těžko vysvětlitelné, oni byli vážně moc fajn, nehledě na to, že když jsme byli s nimi, nic nás to nestálo. Tak jsem to nechala být.
Velký zlom nastal v okamžiku, kdy jsme se sestěhovali do jednoho bytu. Jirkova sestra odjela na dlouhodobý pobyt do zahraničí a její krásný být zůstal volný. Měli jsme ohromnou radost, když nám to nabídla. Ani Jirkovi rodiče nebyli proti, pomáhali nám se stěhováním a Jirkova maminka nám koupila spoustu věcí do nové domácnosti. Byli jsme konečně spolu a šťastní.
Jirkova máma ale neustále telefonovala a teď, když jsem s Jirkou bydlela, jsem teprve pochopila, jaký je maminčin mazánek. Mluvili spolu minimálně dvakrát denně, což mi u dospělého chlapa připadalo směšné. Nic nerozhodl bez jejího souhlasu a kdykoli jsem třeba jen naznačila, že jeho vztah k mamince není úplně normální, byl oheň na střeše.
Alespoň uznal, že jejich stálé zvaní na večeře nám jen ubírá společný čas. Když jsme teď spolu a máme svůj domov, chceme být doma jen sami dva. Několikrát jsme tedy pozvání odmítli a já myslela, že je konečně klid a že maminka pochopila, že se nám nemá plést do života.
Jednoho krásného dne mi ovšem přišla SMS od Jirkovy maminky, že je nutné abychom byt vyklidili do konce měsíce, protože se rozhodli ho pronajmout. Nevěřila jsem vlastním očím. Hned jsem volala Jirkovi, ten o ničem nevěděl a říkal, že mám být klidu, že to s rodiči vyřídí.
Volala jsem své mamce, a ta mi řekla, že je to jasné: Jirkova matka se už nechce dělit a nejraději by viděla Jiříčka zase doma pod kontrolou. Ať si seberu svých pět švestek a vrátím se domů, že se přece nenechám vyhazovat.
Sehnala jsem nějaké krabice a než přišel Jirka večer domů, měla jsem sbaleno. To bylo poprvé, co jsem svého miláčka viděla na svou maminku křičet. Řekl jí, že se domů nevrátí, že jeho sestra mu byt svěřila, ale jestli rodiče chtějí, tak se odstěhujeme, ale do podnájmu. Domů že v žádném případě.
Maminka sklapla a teď je klid. Bydlíme dál, ale je mezi námi dusno. Jirka dál chodí k rodičům, ale už beze mě. Nedokázala bych se po tomhle podrazu s nimi normálně bavit. Nevím co mám dělat?
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. listopadu 2009. Anketa je uzavřena.
