Snila jste od dětství, že se stanete herečkou?
Nikdy jsem nechtěla dělat herectví, mým snem byla archeologie. Jako děvče v pubertě jsem milovala knížku o Tutanchamonovi. Okouzlila mě a říkala jsem si, že bych něco takového chtěla dělat. Ono je také velmi těžké, když se má člověk v patnácti letech rozhodnout, co by chtěl dělat celý život, pokud se něčemu vyloženě nevěnuje. Navíc v té době jste musela buď pracovat, nebo studovat, a když jste neměla razítko v občance, tak vás zavřeli.
A co jste tedy nakonec šla studovat?
Bydlela jsem v Pardubicích, kde jsem o prázdninách pomáhala při vykopávkách na slovanských pohřebištích. Navíc ta kniha o Tutanchamonovi ve mně vzbudila dojem, že objevím dalšího Tutanchamona nebo nové Údolí králů. To mě ovlivnilo natolik, že jsem se rozhodla zkusit studovat archeologii. Jenže moje malá praxe na vykopávkách nestačila a na školu mě nepřijali. Našla jsem si práci v Ústavu geodezie a kartografie v Pardubicích. Jenže jsem netušila, že musím umět rýsovat a být technicky zdatná, což jsem nebyla... Překreslovala jsem staré katastrální mapy do nových, většinou jsem všechno zkazila, a když byla výplata, dostala jsem třeba jen dvacet korun.
Musela jste si tedy hledat něco jiného...
Přemýšlela jsem, co budu dělat, protože jsem si říkala, že z téhle práce se asi zblázním. Pardubické divadlo vypisovalo konkurz do muzikálu, který připravoval Jiří Císler (†76), a potřebovali tam mladé holky, co se umí hýbat, jako takové křoví dozadu. Když mě tam viděla Věra Galatíková (†69), zeptala se mě, zda nechci zkusit zkoušky na JAMU, že by mě připravila. Mezitím jsem ale odešla jezdit na rok s černým divadlem. V té době tam byla sestra Olinky Schoberové a pan Anderle a vedl nás pan Srnec. Zakládala se tam nová skupina, která měla jet na Expo v Montrealu. Nakonec z Expa sešlo, ale my jezdili rok s představeními po světě. Teprve pak jsem se vrátila do Pardubic a Věra Galatíková mě připravila k přijímačkám na JAMU. To mi bylo devatenáct let. Ten rok v černém divadle byl ale úžasný, poznala jsem svět i spoustu zajímavých lidí.
Jaká byla studia na JAMU?
V ročníku se mnou byli třeba Bolek Polívka (70), Eliška Balzerová (70) a Jirka Bartoška (72). S Jirkou jsme oba Pardubičáci a byli jsme spolužáci už na gymplu. Šel na vojnu do Brna a byl to pěkný mužský. Takových fešáků moc nebylo, a tak nás s Eliškou napadlo, co kdybychom ho přihlásily na JAMU. Řekly jsme o tom paní profesorce a té se také velmi líbil. Jirka se tedy naučil nějaké monology a na školu ho vzali. Takže za to, že je Jirka hercem, vděčí mně. V roce 1968, když se ještě dalo jezdit ven, jsem dostala nabídku dělat au pair v Belgii. V srpnu 1968 přišli Rusové a já byla rozhodnuta zůstat v Belgii. Ale maminka mi napsala dopis: „Jano, vrať se, přijali tě na školu (JAMU v Brně).“ Díky tomu jsem se vrátila a neemigrovala.
S Eliškou Balzerovou jste spolu za studií i bydlely?
Ano, na koleji. Eliška nejprve bydlela s klavíristkami a já s jinými děvčaty. Jenže jsem byla velké číslo, tak mě dali za trest k Elišce a já zkazila i ji. (smích) Pak jsme měly obě problémy, protože to byla dívčí kolej, kam nesměli chlapci, a za námi jich chodilo opravdu hodně. S Eliškou jsme byly velké kamarádky, což jsme dodnes, ale pochopitelně máme každá svůj život i práci, tak není tolik času se vídat. Stýkáme se většinou na oslavách, ale když se potřebujeme vidět, tak se sejdeme i jindy.
Měla jste šanci vdát se do zahraničí. Proč to nevyšlo?
Měla jsem švýcarského ctitele, který za mnou do Brna, kde jsem studovala, jezdil. Vozil mi dárky, jako třeba rádio s magnetofonem nebo šaty, což bylo v té době něco neuvěřitelného. Měli jsme před svatbou. Říkala jsem si: já si ho vezmu a budu žít ve Švýcarsku a sem jezdit na návštěvu. Byla to šance dostat se ven, protože politická situace v Československu byla nejistá. Jenže jednou jsme měli na koleji mejdan a kluci u nás spali a pochopitelně spali s námi v postelích. A do toho nečekaně přijel můj Pierre a řekl: „Jano, je konec!“ Sebral mi rádio i šaty a odjel. Zase to byl osud. Dnes by ze mě byla švýcarská „hausfrau“. (smích)
JAMU jste dostudovala a začala hrát v divadle...
Dostudovaly jsme školu a šly jsme s Eliškou Balzerovou do Českých Budějovic. Tam jsme byly tři roky. Poté jsem šla na volnou nohu do Prahy, jenže pořád muselo být to razítko v občance. Hostovala jsem v Národním divadle a na Vinohradech a dostala nabídku do dnešní Ypsilonky – tehdy tam bylo Divadlo Ateliér. Potom jsme s kolegou Rudolfem Hrušínským mladším dostali angažmá v Činoherním klubu.
Sedíme v šatně Divadla bez zábradlí. Co zde hrajete?
V tomto divadle hraji již dvacet let, momentálně v šesti hrách a ve dvou jsem alternována. Moje poslední představení, na které jsem hrozně pyšná, je hra Kvartet, kterou jsem objevila díky kamarádce. Je to původně anglická hra, podle které se natočil i film, jenž byl režijním debutem Dustina Hoffmana. Jde o příběh čtyř slavných operních zpěváků, kteří se sejdou v domově důchodců. Humornou formou se dozvídáte jejich osudy. Tahle moje známá dělala u tohoto filmu asistentku režie a říkala mi: „Tohle je hrozně zajímavá hra, ta by se k vám do divadla hodila a můžete ji hrát, dokud budete chodit a mluvit.“ Tak jsem o ní řekla Karlu Heřmánkovi (ředitel Divadla bez zábradlí), on tu hru sehnal a začali jsme ji zkoušet a hrát. Kromě toho jsem měla na podzim premiéru Lakomce v Divadle Kalich, kde hraji s Pavlem Zedníčkem. Je to moc hezké představení a těší mě být s Pavlem na jevišti.
Pracujete tedy stále hodně.
Jsem moc ráda, že práce pořád přichází. Někdo by si mohl říct, že už bych měla sedět doma a plést svetry. Ale na to se já necítím, mám svou profesi ráda a baví mě to. Mám strašnou radost, když mám premiéru a mohu tam vzít svoje vnučky a vnuka. Je to fajn, když vidím, že je to baví a jsou na babičku pyšní. To mě hřeje u srdce.
