Fascinují mě muži, kteří milují svou práci, říká mluvčí vlády Jana Adamcová

  0:33aktualizováno  0:33
Moderátorka, kterou si pamatujeme jako sporťačku z TV Nova, a současně manželka režiséra Jiřího Adamce, se nedávno ujala postu tiskové mluvčí současné vlády. Po letech věnovaných rodině přijala ambiciózní a odvážná Slovenka z rodiny pravoslavného faráře novou výzvu.

Do osmnácti let jste žila na Slovensku, teprve plnoletost vám dodala odvahu vyrazit do Prahy?
Chtěla jsem hlavně do velkého města, které skýtá možnosti, jaké jsem doma neměla. Toužila jsem zpívat, tančit nebo hrát divadlo. A nešlo mi tehdy ani tak o to, jestli to bude Slovensko nebo Česko, byli jsme v té době ještě Československo, jedna země, a já prostě měla Prahu raději, protože jsem ji znala lépe než Bratislavu - jezdila jsem do hlavního města za kamarádkou na prázdniny.

Říkáte, že možnosti doma byly omezené, z jakého prostředí pocházíte?
Vyrůstala jsem na vesnici. Moje maminka byla účetní a táta pravoslavný farář. Po mamince jsem zdědila jistou měkkosrdcatost, po tátovi sklony vystupovat na veřejnosti. On v kostele před lidmi zpíval, mluvil k nim…

Chodila jste ráda do kostela?
Právě naopak! Já tam šla pokaždé z donucení. Musela jsem, protože jsem vyrůstala na vesnici, kde nás všichni znali, a když chcete napomínat rodiče, že nepřivedli v neděli děti do kostela, nemůžete ty své nechat doma. Dneska už chápu, že jsem vyrostla v prostředí, kde to jinak nešlo, ale tenkrát jsem probrečela každou neděli. Kamarádky ležely v posteli a sledovaly pohádky, zatímco já dvě hodiny mrzla ve studeném kostele na pravoslavné mši, sloužené ve staroslověnštině, které jsem vůbec nerozuměla. Nesnášela jsem to, právě proto jsem později byla asi nejzarytější ateista v republice.

Táta s vámi nikdy o víře nemluvil jinak, než že vás nutil do nedělní mše?
Snažil se asi, ale já měla odmítání takového světa v sobě nějak zakódované odmala. Navíc jsme si o tom úplně neuměli promluvit. Můj otec je podle mě dost jednostranně zaměřený, ve svém světě se skvěle orientuje, ale vůči dalším možnostem je uzavřený. Bylo proto pro mě obtížné s ním o něčem takovém mluvit.

Poznamenala jeho povaha váš vzájemný vztah?
Já s ním vycházela dobře. Kámen úrazu byly jen ty neděle. Jinak jsme spolu měli celé dětství a dospívání fajn vztah.

Po studiu gymnázia jste toužila vy, nebo jste plnila představy rodičů?
Naši mě do školy nutit nemuseli, naopak, chodila jsem tam ráda. Možná v tom sehrálo roli i to, že jsem jedináček a baví mě být obklopena lidmi. A učení mi šlo. Škola pro mě byla vlastně takovou společenskou záležitostí.

Proč jste pak ukončila slibnou studijní kariéru a místo jistoty na umělecké vysoké škole jste se nechala zlákat pestrým, leč nejistým velkoměstem?
Chtěla jsem studovat hudebně - dramatický obor na Státní konzervatoři v Košicích, jenže můj otec byl farář, doporučení jsem nedostala dříve, než jsem se o něco pokusila. Gymnázium byla fajn varianta, ale i přes mé skvělé studijní výsledky mě žádná konkrétní vysoká škola tenkrát nelákala víc než život ve velkoměstě, kde jsem se chtěla nejprve porozhlédnout a teprve potom rozhodnout. 

Nakonec jste vysokou školu přece vystudovala.
Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Mezitím se toho ještě dost odehrálo. Pracovala jsem jako recepční v hotelu, zpívala s kapelou v Německu a Rakousku a moderovala zprávy v radiu.

Vy jste se živila i jako zpěvačka?
No, nikdy jsem nebyla přehnaně nafoukaná. Věděla jsem, že mé hlasové možnosti jsou omezené, ale bavilo mě to a chtěla jsem se zdokonalovat. Navíc mě bavil emotivnější projev, kde jsem pro sebe cítila vhodnější příležitost. Jenže ačkoli zpívání s kapelou po barech a diskotékách v cizině byla velká zkušenost, rozhodně to nebyl žádný med. 

Ten rok za hranicemi, plný ponocování a cigaretového kouře všude, kde jsme hráli, mi stačil. Vydělala jsem si své první, trochu větší peníze a za ty jsem si pomocí dalších výpůjček koupila svou první malou garsonku v Praze.

Bylo vám sotva dvacet, když jste tato všechna odpoutání od rodiny prožívala. Neměla jste problém žít sama daleko od domova?
Vůbec. Jako jedináček jsem měla svůj vnitřní, bohatý svět, se kterým jsem si naprosto vystačila. Pomohl mi k němu paradoxně právě ten nenáviděný kostel, což jsem samozřejmě tehdy nedokázala vůbec vidět, natož ocenit. To až dneska vím, jaké bylo štěstí, že jsem každičkou neděli nemohla dělat v rámci přežití nic jiného, než se dvě hodiny nořit do sebe a přemýšlet. 

Tenkrát jsem se naučila si věci vysnít, barvitě vymodelovat a do detailů představit. A spousta z nich se mi v životě splnila. Jsem proto přesvědčená, že pokud si něco hodně přejete a umíte si přát, tak to, co chcete, přijde. Umět si přát je velké umění. I já jsem v tomhle ještě začátečník.

Prozradíte mi jeden takový váš konkrétní obraz?
To si asi navždy nechám pro sebe.

Znamená to, že i Praha mohla být součástí onoho dětského snu, a proto když se splnil, nebyl důvod tesknit?
Tak nějak. Bylo mi tu dobře, nebála jsem se velkého města. Praze jsem naprosto důvěřovala. Byla jsem šťastná za možnosti a byla jsem maximálně zapálená pro to jich využít. Chodila jsem na soukromé hodiny zpěvu, různé další kurzy, rozvíjela jsem angličtinu. 

Mohla jsem vyrazit do kina, kdy se mi zachtělo, mohla jsem chodit na procházky, kam se mi zachtělo. Město pro mě bylo tenkrát mnohem inspirativnější. Asi i proto, že jsem celé dětství prožila na vesnici nebo v malém městečku.

Nestrašily vás nástrahy velkoměsta?
Vůbec! Užívala jsem si pocitu, že tu můžu být. Vedle různých méně podstatných aktivit, byla pro mě nejdůležitějším startem práce moderátorky zpráv v radiu. Hned potom nastalo v mém životě takové zhuštěné období. Kromě brzkého ranního vstávání do rádia jsem začala studovat vysokou školu na Fakultě humanitních studií UK. Ověřila jsem si, že práce v médiích by mohla být moje parketa, a že by bylo ku prospěchu věci se v tomhle oboru vzdělat. 

Jenže žádné dálkové studium v mém mediálním oboru tenkrát nebylo, nastoupila jsem tedy ke studiu řádnému dennímu, a to vedle zaměstnání v rádiu. Navíc se k tomu později přidalo ještě zaměstnání v TV Nova, kde jsem zpočátku pracovala ve zpravodajství jako takzvaná „helfryně“. Měla jsem tedy dvě zaměstnání a jednu vysokou školu. Ráno jsem vstávala v půl páté, běžela do radia a odtud v devět na přednášky do školy. Kolem druhé, třetí odpoledne jsem se šla na chvilku vyspat, a od 16:30 jsem utíkala do zpravodajství na Nově, kde jsem fungovala do deseti do večera. 

Po více než roce jsem se z toho tempa málem zhroutila a musela své aktivity redukovat. Skončila jsem v rádiu, ale naštěstí mě konkurz na Nově vynesl do pozice moderátorky zpráv ve Snídani s Novou, odkud jsem se později přesunula do Sportovních novin v hlavním vysílacím čase.

Zkrátka vám budu muset uvěřit, že jste se skutečně necítila sama.
Byla jsem sama, ale necítila jsem se sama.

Byl vám v tu dobu někdo na blízku?
Měla jsem kamarádky, ale zároveň jsem vždy dokázala být dost dobře sama se sebou.

Takže jste vůbec nerandila a váš profesní život se stal i vaším osobním? Možná tomu ne úplně rozumím.
Máte pravdu, že jsem tady nikdy s nikým, kromě mého muže, nerandila, ale v tu dobu pracovního kvapíku už jsem s ním nejspíš chodila. Potkali jsme se, když začínal pořad Bingo na Nově v roce 1994, vzápětí jsme na sebe natrefili na pražské Národní třídě, šli na kafe a od té doby jsme spolu. A rovnou předesílám, že na veškeré televizní konkurzy jsem šla, aniž by o tom můj pozdější manžel věděl. Nesvěřovala jsem se mu s tím, protože jsem nechtěla riskovat ostudu, kdyby mi to nevyšlo.

Od 14 let jsem vyzkoušela asi 150 diet

Jana Adamcová

Jediný muž široko daleko, který upoutal vaši pozornost. Čím vás režisér Jiří Adamec okouzlil?
Nikdy jsem nesnila o tom, jak má můj ideální muž vypadat fyzicky, ale věděla jsem, že mě vždy bude fascinovat ten, kdo miluje svou práci, věnuje jí maximum svého času a je v ní dobrý. To na mého muže dokonale sedělo, ačkoli ve svých třinácti letech, kdy jsem ho úplně poprvé zahlédla, a to v televizi a na pár sekund, a pocítila něco nepopsatelného ale spřízněného, jsem to ještě nemohla vědět. 

Chápu, že to může vypadat jako samozřejmost, nebo dokonce vypočítavost, vždyť „byl z televize“. Jenomže třináctileté holky obvykle milují herce a zpěváky, dnes tedy hlavně youtubery, režiséra si zamiluje málokterá…(smích). 

Když jsme se pak po mnoha letech náhodou potkali při práci, zafungovalo to přesně tak, jak jsem tušila. Čím to je, se mě neptejte. Neumím spočítat matematický příklad, ale s intuicí jsem na tom nejspíš velmi dobře.

Kdy jste přišla na to, jak dobře vaše intuice funguje?
Nejsem schopna přesně říct, kdy jsem si toho všimla, a asi to ani není důležité, ale pokud jde o lidi, téměř vždy se mi můj odhad potvrdil. A také se mi párkrát staly zvláštní věci, které jsem si nedovedla vysvětlit. Šla jsem třeba jako dítě po náměstí a z ničeho nic mě napadlo, že bych na zemi mohla najít minci. Ušla jsem pět kroků, a na zemi ležel desetník. 

Řekla jsem si, že to je fajn, kdyby tady takhle ještě něco dalšího leželo, a ejhle, já ušla dalších pár kroků a narazila na další desetník. To mě natolik zaujalo, že jsem si to chtěla vyzkoušet a vědomě se zaměřila na to, že za pár kroků opět najdu minci. A byla tam! Dokonce ještě dvakrát!

Věříte v magii?
Nevěřím v čáry a kouzla, ale v energii a její přenos ano. Takže buď jsem z nějakého důvodu vysílala tak silné signály, že se moje představa proměnila v realitu, nebo měl někdo, kdo šel přede mnou, děravou kapsu. Ještě mnohokrát se mi pak splnila různá přání, většinou ta nepodstatná, ale pár jich bylo důležitých.

Nebojíte se negativních věcí, které vycítíte?
Ani ne. Málokdy si představuji negativní věci. A když se to stane a mám důvod si myslet, že jsem si nějakou negativní situaci způsobila sama kvůli své nutkavé myšlence, tak alespoň vím, že si za to také sama můžu, a nemám se pak na koho vymlouvat.

Mluvíme o vaší víře v sílu energie?
Ano. Podle mě to funguje. Jestli si ale myslíte, že denně trávím několik hodin rozjímáním, tak to opravdu ne. Pokud se chcete naučit „umět si přát“, není to nic jednoduchého. Chce to čas, koncentraci a trénink. A já mám toho všeho už delší dobu nedostatek. Sice se tomu nijak zvlášť nevěnuji, ale věřím, že se na tuhle cestu mého osobního drobného spiritualismu časem vypravím.

Pokud poslední dobou vnímáte spirituální rozměr svého života, co to právě s vaším bytím udělalo?
Zatím nic tak zásadního, naštěstí nemám žádné zdravotní problémy ani velkou životní komplikaci, kterou bych musela řešit. Dějí se jen drobné věci, které můj život obohacují.

Cítíte se díky nim jinak?
Cítím se radostněji, protože mám pocit, že některým věcem lépe rozumím a je především na mně, co si do života přivolám a oč se zasloužím. A to mi dává svobodnější pocit, necítím se tolik závislá na okolí a na okolnostech, ale sama jsem nejvíc tvůrcem svého života. A to je docela fajn pocit.

I svou současnou práci mluvčí vlády České republiky jste si do života přivolala a není to planý krok na vaší cestě?
O tom, že ta cesta je správná, ani trochu nepochybuji. Kdyby už kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomu, že se mi líbí slogan „ničeho nelituji“. Všechno má svůj důvod a všechno nám nakonec něco přinese, i kdyby nám toho hodně vzalo. A já se momentálně necítím být okradena. Ano, bojuji s časem, mnoho věcí už nestíhám ani zdaleka tak jako dřív. 

Ale cítím se spokojená a užitečná, přála jsem si vrátit se k intenzivní práci, kde zužitkuji svoje vzdělání a zkušenosti. A kde se budu muset také spoustu nových věcí naučit, což mě posouvá vpřed. Neurčila jsem si předem, kam chci dojít, to jsem možná dělala ve dvaceti, dnes už ne. Dnes už vím, že cesta je mnohem důležitější než cíl.

Do jaké míry jste v touze po seberealizaci řešila, že premiér je obviněný a proti jeho vládě se opakovaně protestuje?
Neřešila. Já s touto vládou nemám problém. Teď jsem u toho a vidím, s jakou intenzitou se řeší problémy občanů, a kolik energie je potřeba k tomu, abyste cokoli dotlačili k pozitivnímu, a pokud možno i rychlému, výsledku. Já navíc pracuji pro Úřad vlády, nikoli pro politickou stranu. Dělám úřednickou práci, komunikuji s novináři, připravuji různé tiskové podklady nebo výstupy. Velká část mé práce se děje v kanceláři u počítače.

Takové výstupy přece mají i politický charakter.
Ty, s nimiž přicházím do styku já, ne. Úřad vlády je instituce, kde se především řeší konkrétní problémy občanů, ať už na osobní, nebo samozřejmě na vládní úrovni. V zásadě každé jednání má směřovat k jasnému výstupu a řešení problému, bez ohledu na barvu politické strany.

Než jste se pustila do této práce, byla jste věrna barvě jediné, a to té rodinné. Výchově dětí jste se věnovala takřka na plný úvazek. Pletu se, když cítím, že možná ne zcela dobrovolně?
Já si ani trochu nestěžuji, byla jsem mámou na plný úvazek mnoho let a bylo to nádherné. Ano, po narození syna v roce 2008 jsem se do zpravodajství v TV Nova mohla v poměrně brzké době vrátit, zaměstnavatel mi to umožnil. O dva roky později, když se mi narodila dcera, už to nešlo. Podmínky se změnily, pro kojící matku byly nepřijatelné. Takže jsem skončila a nadlouho zůstala mámou.

Moderátorka bez práce: Nechce se mi nikomu nic dokazovat

Jana Adamcová

Mrzelo vás to?
Mrzelo. Televizi jsem měla ráda, strávila jsem v ní svůj téměř celý dosavadní profesní život. A kolegové ze sportovní redakce byli skvělí. Navíc jsem měla podporu rodiny, která by mi bývala s tou občasnou péčí o děti velice ráda pomohla. Člověk ale nemůže mít vše, takhle jsem to brala.

Nezvažovala jste tehdy, že požádáte o přímluvu manžela, přece jen známého režiséra?
Neudělal by to. Vím, že tomu málokdo uvěří, ale nikdy mě nikam netlačil. Když mě v některých svých zábavných nebo společenských pořadech akceptoval jako moderátorku, bylo to proto, že mě za moderátorku považoval a byl si jistý, že se za mě nemusí stydět. Do svého seriálu mě ale k údivu mnoha kolegů a známých nikdy neobsadil. Nebyl si jistý a nechtěl působit rozruch kvůli oprávněnému podezření z protekce.

Přála byste si to?
Možná někdy… Ale vždy jen na záblesk sekundy. Věděla jsem, že svoji profesi mám, i když jsem ji třeba zrovna nedělala. A cítila jsem, že to tak mělo být.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Falešná lékařka prováděla plastické operace a zohyzdila několik lidí

Falešná lékařka Alyona Verdyová operovala desítky lidí.

Alyona Verdyová se vydávala za lékařku a operovala desítky lidí, aniž by vystudovala lékařskou školu. Pacienty...

Když se mu bráním, jsem dolámaná. Ve Výměně manželek tekly slzy

Kristýna se synem Markem a její přítel Pavel žijí v Liberci.

„Přijedeme domů, sbalím si věci a odcházím. S herečkou nebudu,“ končil tentokrát televizní Výměnu manželek Pavel (30)....

Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou

„Martinka nechtěla brát antikoncepci, aby nebyla tlustá, tak čekáme miminko,“...

V dalším pokračování Malých lásek jste tentokrát mohli vidět nejen nejmladší rodičku celé série, teprve sedmnáctiletou...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Další z rubriky

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 16. do 22. září

horoskop

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Dokud můžeme, zůstaneme u rodičů, říká si čím dál víc Čechů. Hlavně muži

Ilustrační snímek

Takzvaný mamahotel, tedy období života mladých lidí, kdy zůstávají dlouhé roky bydlet u rodičů, využívá velké procento...

Teribear hýbal Prahou a za deset dní vybral přes dvanáct milionů korun

T. Maxová se zástupci Škoda Auto M. Kaderou a B. Wojnarem, vpravo tenista R....

Pátý ročník charitativního happeningu Teribear hýbe Prahou aneb Prima den s medvědem, který byl sobotu slavnostně...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz