Jakozto introvert mohu rici, ze se osamele rozhodne neciti (pokud to je skutecne introvert a ne jen nejaky stydlin) a nucenim do nejakeho spolecenskeho styku mu muzou rodice akorat ublizit. Kdyz bude dite chtit kamarady, najde si je, kdyz nebude chtit, mit je nebude a bude mit neco jineho, co mu bude vyplnovat cas.

Přesně. Plus mi tedy nepřestává lézt na nervy ta zažitá, věčně se opakující (a hlavně mylná) interpretace pojmu "introverze" jakožto "uťápnutosti" (apod.).

Ten základní rozdíl (aspoň tedy podle Junga) spočívá v tom, že pro extroverta je při jeho náhledu na svět ("život, vesmír a vůbec") a "obcování" s ním určujícím faktorem VNĚJŠÍ realita (např. aktuální stav společnosti, její současné "regule"); zatímco pro introverta je tímto určujícím faktorem jeho vlastní realita VNITŘNÍ.

Konkrétněji: Extrovert např. zcela automaticky jedná, smýšlí (ba i cítí) tak, aby se pokud možno co nejvíce přiblížil aktuálnímu společenskému úzu, zvyklostem, regulím (a vůbec nechápe, jak si někdo může brát za měřítko něco jiného); introvert naproti tomu sice aktuální společenský úzus také vnímá, ALE nemá pro něho takovou váhu jako jeho vlastní, niterný pohled, úsudek, cit (a pro změnu vůbec nechápe, jak někdo může dělat něco jen proto, že to dělají všichni).

Samozřejmě je řeč o vyhraněných typech, většina lidí je "někde mezi".

Hlavní asi je, že oba tyto základní osobnostní typy jsou, co se hodnoty týče, naprosto rovnocenné a stejně potřebné. Už proto, že se navzájem korigují, čímž se zabraňuje škodlivým sociálním excesům.

Nemohu si však odpustit poznámku, že sám Jung už ve 30. letech poměrně zarmouceně konstatuje, že "dnešní" společnost je nebývale (ba až nebezpečně) extravertovaná, že se v ní introverze považuje pomalu za hendikep, ba přímo až za jakousi "osobní nedostatečnost/vadu".

Kamarady ne, vrstevniky, jez ho zradi.