Je těžké dnes dostat děti do přírody?
Vůbec ne, pokud to dětem nezhatí rodiče. Někteří mají totiž pocit, že v přírodě číhá nebezpečí, že se děti můžou zranit, chytit klíště. Když je mají doma na mobilu, u televize, u počítače, připadá jim to jistější. Ale přitom nemají vůbec představu, co jejich potomci dělají nebo sledují, a že je to možná mnohem nebezpečnější, než když jsou venku.
Ivu Mračkovou jste zvolili v anketě Ženou měsíce července |
Vy se o své děti, když jsou venku, nebojíte?
Mám určitě strach, aby se nedostaly do takových situací, do kterých jsem se dostávala jako dítě já. Chodila jsem třeba po zábradlí přes most nad kolejištěm, neuvědomila jsem si, že tam pode mnou jezdí vlaky, prostě jsem držela balanc a přecházela na druhou stranu nebo jsem lezla z balkonu k sousedům dolů přes hromosvod. Klasické věci, kdy si člověk až zpětně uvědomí, že byly na hraně.
Na tohle asi rodiče myslí, když drží děti doma.
Podle mě se bojí hlavně o sebe, aby nemuseli řešit následky. Potřebují mít klid, aby mohli pracovat. A je to i dobou. Chce od dospělých určitou disciplínu, ale ti ji od dětí nevyžadují. Čím víc je rodič upnutý na svou práci, tím víc povoluje dětem, a ty jsou pak rozpustilé, drzé, někdy až nevychované. Ale ony za to nemůžou, nemají nastavené mantinely. A je to také úhel pohledu člověka. Mně připadá normální, když v rámci tréninku lezeme po zdech, přeskakujeme lavičky, ploty, ale někomu to těžce vadí.
Tušíte proč?
Nějak to popuzuje. Přitom jde o běžné běhání, skákání, šplhání, překonávání překážek. Přirozený pohyb, který dětem prospívá fyzicky i psychicky. Snažím se, aby děti opět našly cestu ven do ulic, do lesa a přírody všeobecně. Je smutné, že se potkávám i se starší generací než jsem já, která se podivuje nad tím, že velká skupina dětí pobíhá venku. Mnohdy musím vysvětlovat, že nejsme žádní chuligáni, ale že se jedná o trénink, až na to, že nejsme v tělocvičně.
A rodiče se zároveň nemusí bát, protože mají děti pod vaším dozorem.
Někdy dokonce i pod policejním. Před skoro deseti lety, kdy jsme začínali, na nás lidi často zavolali městskou policii nebo jsem chodila na služebnu podávat vysvětlení. Dnes se to snaží vzít rovnou do vlastních rukou, řešit situaci na místě, často nevhodně. Nevím, co bylo lepší.
Jak se to změnilo?
Stává se, že kluci někde jsou, skáčou – a ani nejsou v bandě – přijdou k nim lidé a začnou jim to rozmlouvat. Třeba i násilně.
Možná mají lidé strach o veřejný majetek?
Kluci si točí videa, takže z toho dokážu rozeznat, jestli nic neničí nebo někoho neohrožují. Takto byl napaden i můj desetiletý syn.
Co se stalo?
Procházel úzkým podchodem a skákal tik tak o zdi. Nějaký pán ho chytil za batoh a fláknul s ním o zem. Péťa z toho měl pořádnou modřinu. Ten pán nás dokonce zná, tak proč to řeší tímhle způsobem? Nebo při tréninku na nás začal hulákat můj bývalý spolužák ze základky, o tři roky mladší. Jasně, ať řekne, co se mu nelíbí, ale proč je sprostej? Pak si říkám, že já děcka v týmu něco učím, vysvětluju jim pravidla ohleduplnosti a respektu, a ona nakonec vidí opak.
Jaké chování v týmu netolerujete?
Určitě povyšování, které je ve větší míře šikanou. Poškozování věcí. Člověk by měl vědět, co může a co nesmí. Vyžaduju přesnost, trpělivost, pokoru a samozřejmě slušnost.
A přesto si lidé na vás za deset let působení stále nezvykli?
My jsme pořád všude za exoty. Myslím, že lidé žijí ve svých bublinách a my jsme takový extrém, který jim je narušuje. Jako malé jsme s kamarádkou, jež je dnes lékařkou, lezly po klepadlech, blbly jsme a občas někdo huboval. Dneska chodím trénovat s dospělou skupinou, přijde paní a zase říká: „No to není možný, takoví velcí a tady lezou po zdi.“ A my jsme se s tou samou kamarádkou rozesmály. „Takže když nám bylo osm, tak jste nás tady hnala a dneska zase?“ A ona na to: „Jé, Ivanko, to jste vy?“
Takže na parkour nechodí jen puberťáci, ale je o něj zájem i mezi dospělými?
Rozhodně. A co je zajímavé, v dětství chodí víc kluci než holky, ale mezi dospělými převažují ženy. Chlapi už jsou líní, unavení. Ženská maká pořád a přichází si tam vybít energii.
Jak vlastně vznikl parkour?
Právě z lítání venku. Na sportovní disciplínu ho povýšil francouzský herec David Belle, který tak trávil dětství na pařížském předměstí. K tomu se přidal freerun, což jsou všechny ty efektní skoky a salta. Je to komplexní zátěž celého těla. Ve Francii, v Itálii, v Rakousku i na Slovensku se parkouristi druží do komunit. My jsme tady rarita.
Od kdy se dá tenhle sport dělat?
Vždycky říkám, že stačí, aby dítě umělo chodit. Může být malé, velké, tlusté, tenké, nemusí být ani sportovně nadané. Najde si tam svoji skupinku, svoje kamarády, smysl, styl. A i když na začátku umí „jen chodit“, za nějaký čas zvládne spoustu věcí, posílí svaly. Když se naučí používat a ovládat svoje tělo, má základ pro jakýkoliv sport. Navíc to dětem dává soudržnost, disciplínu, kamarádství, přátelství, určitou pokoru vůči sobě samým i vůči ostatním v okolí, vzájemnou pomoc a podporu. A sebevědomí, které třeba kvůli tomu, že se nemohly zařadit na nějaký jiný sport, neměly.
Některé triky vypadají hodně složitě a někdy až nebezpečně. Zvládne je opravdu každý?
Začíná se na zemi. Děti salta neudělají hned. Musí se to naučit, pochopit. To je jako když jdete na první lekci angličtiny, taky nevíte, co budete dělat v patnácté, a nemůžete tím začít. Tělo to musí pochopit stejně, hlava musí přemýšlet. Když si stoupnete před dvoumetrovou zeď, musíte zkusit různé možnosti, jak se tam vydrápat. Když se nevytáhnete, protože máte slabé ruce, musíte zabrat na jejich posilování. Nebo zeď překonat jinak. Nikoho ale nenutíme dělat něco, na co se necítí.
Jak jste se k trénování parkouru dostala vy sama?
Přišlo to po narození syna. Chodila jsem s ním na procházky s kočárkem a všimla jsem si kluků, jak skáčou různé skoky a přemety. A protože jsem se v dětství věnovala sportovní gymnastice, seplo se to ve mně. Viděla jsem například, že nemají správnou techniku. Přijdu k nim a říkám, hele, to je fajn, jak to děláte, ale zkuste to takhle. Přidržela jsem je, šlo jim to líp. Začali jsme se scházet venku, později v tělocvičně, po čase jsem je už metodicky vedla.
Nechali si poradit od maminky s kočárkem? To se mi nezdá...
Bylo tam pět šest kluků, dva řekli ježišmarjá, nějaká baba, ta je trapná. Ale ti zbylí mě vyslechli a vytvořili jádro našeho budoucího týmu. Já o parkouru do té doby neměla ani šajn. Oni znali triky, názvy, měli to nakoukané. Já jim dokázala poradit technicky. Tehdy to byli sedmáci, dnes jsou dospělí, mají svá zaměstnání, koníčky, prakticky už ani neskáčou. Ale je fajn pocit, když se s nimi potkám na ulici a oni pozdraví, zastaví se, popovídáme si.
Čemu jste se věnovala předtím?
Do té doby jsme dělala produkci, marketing. Byla jsem workoholik. Všichni, kdo mě znají z dřívějška, se dneska hrozně diví, když mě potkají v teplácích a partou dětí kolem. Do té doby jsem nosila jehly, kostýmky nebo i džíny, ale vždycky jakousi uniformu.
Kdy jste při tom pracovním vytížení stihla vychovávat dceru?
Kačku jsem měla v jednadvaceti. S jejím tátou jsme se brali hodně mladí a taky jsme se mladí rozešli. Ale ona si díky mé práci prošla úžasným obdobím, kdy se setkávala s různými zajímavými osobnostmi z kulturního světa.
O patnáct let později se vám narodil syn. Byl to rozdíl?
Vidím velký rozdíl vývojem technologií, mobilních aplikací. Teď už jsme komplet řízení. Kačka dostala mobil ve třetí třídě, protože už ho potřebovala, byla hodně samostatná. Teď mají mobily v ruce prakticky děti od kočárku místo chrastítka a hračky. Když jsme dřív někam šli, vzala jsem papír, tužku. Při čekání si děti kreslily. Dnes dají rodiče dětem mobil. Je to nejjednodušší. Korálky už nikdo nenavléká. Jenže tím se trénuje jemná motorika. Z toho mobilu se to děti nenaučí. Rodiče si pak stěžují na to, že školky a školy vyžadují hrozně moc. Všichni jsou nervózní. Učitelé dnes nemají žádné pravomoci. Já dnes obdivuji pedagogy, že vůbec učí.
Poznáte u svěřených dětí, když mají nějaký problém?
Naprosto. Nejčastěji jsou za tím potíže v rodině, když se rodiče rozvádějí, něco nefunguje, všechno poznáte. A když jsou rodiče v pohodě, děti řeší nějaký problém ve škole.
O co tam jde?
Mnohdy je to šikana. Nesnáším, když děti, které jsou šikanované, tenhle model nakonec použijí také. Takže je učím zodpovědnosti za svoje chování.
Nelákalo vás vrátit se ke své původní profesi?
Po narození syna jsem s tím počítala. Kdyby všechno zůstalo, jak mělo, Péťa bude doma s tátou a já lítám po produkcích. Ale když bylo synovi šest dní, jeho tatínek nás opustil.
Jak jste to období zvládla?
V té chvíli to byla katastrofa. Ale neměla jsem ani čas o tom přemýšlet. Musela jsem fungovat. Dodatečně jsem děkovala mamince a tatínkovi, že ze mě vychovali celoživotního optimistu. Uvědomila jsem si, jak život strašně letí a nikdo nevíme, jak dlouho nám ještě zbývá a co nás čeká. Už jsem chtěla zažívat jen hezké věci a ty jsou dle mého hlavně v rodině. Takže jsem zavrhla, aby moje miminko hlídala nějaká cizí paní, zatímco já bych pracovala. Začala jsem se věnovat sama sobě a rodině.
Co vám po partnerově smrti pomohlo?
To období mě nepoložilo, ale nakonec nakoplo. Musela jsem přemýšlet, co budu dělat, aby u toho mohla být moje rodina. Začala jsem chodit ven na procházky, vnímat okolí jiným způsobem než dřív. Poznala jsem spoustu lidí, kteří na tom byli podstatně líp. Ale i takové, kteří se měli podstatně hůř. Tehdy jsem si říkala zaplať pánbůh, že jsem na tom tak, jak jsem.
Z vašeho syna se za ty roky stal parkourista, sbírá ceny talentů, sám trénuje mladší děti, vedla jste ho k tomu záměrně?
Spíš to vyplynulo. Obě děti jsem vedla hlavně k tomu, aby se uměly ke všemu postavit, gymnastika, plavání, lyže, golf, jezdectví, cokoli. Ale s mírou. Ještě než jsem měla dceru, jsem se zařekla, že moje děti nebudou dělat vrcholový sport.
Proč?
Sama jsem se od tří a půl let věnovala závodně gymnastice. Hodně mi to dalo, ale taky vzalo. Až mnohem později jsem si však uvědomila, že těch ztrát bylo víc. Jako dítě jsem to nevnímala. Berete to tak, jak to je. Dodnes mám na rukou jizvy z lonží, když jsme se učili veletoče, abychom se neutrhli. Švihali nás švihadly. Měli jsme baletního mistra Borise, před kterým jsem utíkala na záchod. Byl to dril a nikdo se neptal, jestli chceš, nechceš, prostě musíš. Měla jsem jen tréninky, tréninky, tréninky a závody. Když jsem mezi dvanáctým, třináctým rokem skončila kvůli zranění, zůstala jsem plonková, neměla jsem kamarády, nevěděla jsem ani, jak se bavit s rodiči.
Jak to?
Byla jsem načasovaná. Jela jsem podle rozvrhu. Měla jsem maminku a tatínka, které jsem ale pro všechny tréninky skoro neznala. Byl to zvláštní pocit. Potřebovala jsem od toho pocitu únik, takže když jsem na tiketu Sportky objevila krasojízdu, nadchla jsem se. V podstatě je to totiž gymnastika na kole. Jen pro mě bylo ze začátku těžké zvládnout to kolo. Takže jsem byla otřískaná, samá modřina, protože jsem to urvala silou, ne tak, jako začínají ostatní, šlapáním.
Co vás motivovalo?
Uměla jsem dělat prvky a chtěla jsem víc. Mojí trenérkou byla mistryně světa v krasojízdě ve dvojicích. Chtěla, abych i já jezdila dvojice, viděla ve mně potenciál. A měla pravdu, hned jsme se s mojí sportovní partnerkou dostaly do juniorské reprezentace.
Iva Mračková (46)
|
Dál jste se ale neposunula?
Bylo to dané dobou. Když jsme chtěli vyjet na mezinárodní utkání, bylo to vždy na Západ. Takže pod tlakem. Před nástupem do autobusu probíhaly kontroly, vyptávali se nás, jestli nevíme o někom, kdo se chystá emigrovat. Stačilo, že jsem se náhodou vyfotila před základnou NATO, rodiče to nechali vyvolat a byly z toho problémy, které se se mnou dlouho vezly. Když jsem chtěla jít na gympl, ředitelka mi rovnou řekla, že se tam nedostanu.
Bavila jste se o tom období někdy s rodiči?
Kolikrát jsem se na to rodičů chtěla zeptat, ale v té době to pro mě bylo tabu a později už promlčené. A pak tatínek zemřel. To tak bývá často, že když se konečně odhodláte ptát, je už pozdě.
Přesto, že se vám s gymnastikou nepojí nejlepší vzpomínky, svým způsobem jste se k ní vrátila. V čem je oproti ní parkour jiný?
Je svobodný. Nezáleží na přesném počtu kroků mezi prvky. Parkour miluju proto, že když uděláte o tři kroky víc, tak to nevadí, je to váš styl. Dokud to nebude oficiální sportovní disciplína, nejede se na výkon, není to soutěž. Takže necítíte rivalitu, ale soudržnost. To mi v dětství chybělo.
7. července 2019 |
