Můj život s plasty

  0:25aktualizováno  0:25
Přírodu mám ráda. Dřív jsem celé hodiny dokázala čekat u okna do zahrady s fotoaparátem v ruce na nejlepší okamžik, kdy bude mít sýkorka ten správný profil, aby fotografie byla dokonalá.

Magda Jogheeová | foto: Archiv M. Jogheeové

Bylo mi potěšením chodit do botanické zahrady, ráda jsem vysedávala v kině či ležela v posteli s knihami. Teď nefotím, do botanické a kina nechodím a v posteli jen spím. Třídím totiž odpady. A tato činnost naplňuje podstatnou část mého života.

Třídím dlouho, dobrovolně a jsem patřičně vybavena. V předsíni domu stojí několik, po vzoru velkých firem, barevně odlišených nádob. Světlezelený koš na plasty, červená truhla na papír…

A tak se často stává, že většina věcí, které se mi dostanou do ruky, jsou předmětem zkoumání. Po dlouholetém třídění musím také říci, že není tak docela pravda, že člověk při vědomí, že dělá něco užitečného či správného, musí mít nutně pocit uspokojení. Mě někdy chytá amok. Nejčastěji v okamžicích, kdy nedokážu oddělit jeden materiál od druhého, pořežu se, či v záchvatu beznaděje, že svozové firmy odpad stejně smíchají a okolní svět plýtvá a rozhazuje… Stalo se mi, že jsem v takové vypjaté chvíli naházela odpad do jednoho pytle. V mé hlavě-kontejneru to ovšem rychle zašrotovalo a za chvíli jsem odevzdaně pytel vysypala v kuchyni na zem a zase třídila. Myslela jsem na to, jak se životem šťastně protřídím a až umřu, dají mě do pěkné plastové rakve.

V takových situacích si často vzpomenu na Japonce. To jsou mistři v třídění! Když chtěli v Jokohamě zvýšit počet kategorií pro třídění odpadu z pěti na deset, rozeslali obyvatelům 27stránkový návod, jak správně postupovat. Návod obsahoval podrobné informace k 518 typům odpadů. Jako příklad byla uvedena rtěnka. Tak kdyby chtěl člověk vyhodit rtěnku, byla by to úplná věda. Náplň by patřila do spalitelných odpadů, ale pouzdro do drobných kovových předmětů, případně plastů. Nebo když chce Japonec vyhodit čajovou konvici, potřebuje k tomu metr. Konvici do třiceti centimetrů hází do drobného kovu, větší do velkoobjemového.

A asi nejhorší je to s ponožkami. Má-li Japonec na vyhození ponožku jen jednu, strčí ji do pytle pro spalitelný odpad. Dvě ponožky patří do textilu, ale jen v případě, že nejsou roztrhané a mají stejný vzor a barvu…

Já osobně považuji za vrchol třídění Vánoce. Balicí papíry, stanioly, mašličky, provázky, stužky, krabice, sáčky, hadry, kůže, visačky, návody k použití… Jednou jsem kus Štědrého večera propitvala s obalem, kde byl kombinovaný papír s plastem, kovem a sklem. Před půlnoční bylo dokonáno a hromádky úhledných tvarů stály na koberci.

Třídění není žádná nuda, jak by se na první pohled mohlo zdát. Doporučuji ho všem, kdo potřebují adrenalin v krvi. Mně stoupne vždycky, když přijdu v naší vesnici ke kontejneru s papírem. V jeho levém rohu si postavily hnízdo vosy, v pravém má síť pavouk křižák. Hodit papír tak, aby proletěl ve správném úhlu a nenarušil vzdušný prostor vos a výsostné území pavouka, to fakt vyžaduje odvahu, dobrou mušku a rychlý běh… A co teprve když čekáte vosy či pavouka, a z kontejneru začne vylézat rozkošný blonďáček. Kamil je moc milý kluk, vypadá jako princ, ale občas zapomene na vychování a po nočních toulkách skončí v kontejneru. Žije tam v symbióze s vosami a nikdy nepřetrhá křižákovi síť. Denní tisk ho prý v noci pěkně hřeje… Jsem ovšem poslední, kdo by to měl komentovat.

Tuhle mě zastavili policisté, běžná kontrola. Chtěli vidět povinnou výbavu a rezervu. Otevřela jsem kufr auta, byl plný plastových lahví, které se válely jedna přes druhou. Uprostřed seděl potkan a čistil si tlamičku. "Ježíši!" vykřikl policista a obrátil oči v sloup směrem k Mimoni. Od Mimoně táhly mraky. Když táhnou od Mimoně, bývá bouřka. Čekala jsem nejhorší. Dostanu pokutu nebo přijdu o body, protože se oba lekli.

Co jim mám vysvětlovat? Že třídím odpady a náhodou jsem je zapomněla vyhodit a už třetí den je vozím v autě? Že shodou okolností jede se mnou také potkan, kterého mi svěřila nejmladší dcera? Je to její miláček, pěkně rozmazlený, takže byl smutný, když ho na dva dny opustila. Abych ho rozptýlila, vzala jsem ho autem, má to rád. To je celé. "Jeďte," řekl s odporem ten hodnější.
Jen se za mnou zaprášilo.


MAGDA JOGHEEOVÁ

Vystudovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, potom pracovala například v Mladém světě, Mladé frontě a Lidových novinách. Dnes žije na venkově u České Lípy a pracuje s drogově závislými lidmi v K-centru. Má podle vlastních slov kupu dětí (už skoro dospělých) a zvířat.

Autoři:

Nejčtenější

Pořádek přerostl v teror. Sbal holku a uteč, radila vyměněná manželka

Patrik svou ženu Veroniku miluje, ale pořádek v bytě ještě víc.

Šestadvacetiletý sanitář Patrik je tak posedlý pořádkem, že diváci reality show Výměna manželek mohli u televize snad i...

Znásilnění i vážná nemoc. Problémy jsou normální, říká medička

Anežka si z dětství nese traumatický zážitek, s nímž se postupně úspěšně...

V dětství se stala obětí znásilnění a nedávno kvůli Crohnově nemoci přišla o metr střeva. Přesto je dvacetiletá Anežka...

Manuál, jak se co nejrychleji zbavit nachlazení

Ilustrační fotografie

Když zakročíte včas, můžete nejenom zmírnit průběh nachlazení, ale i podstatně zkrátit dobu, kdy vám je špatně. Co...

Polévky, které zasytí a zastanou hlavní chod. S fazolemi, hlívou i masem

Polévka s hlívou ústřičnou

Nemusí být jen jedna součást menu, ale i právoplatný oběd nebo večeře. Společně s čerstvým pečivem zaženou husté...

I po narození dětí by ženy měly myslet nejdřív na sebe, říká blogerka

Nicole Knighttová - na první fotografii je v den porodu, na druhé deset dnů po...

Pětadvacetiletá Nicole Knighttová z Austrálie vypadala deset dnů po porodu druhého dítěte stejně jako před otěhotněním....

Další z rubriky

V bráně chytá bez ruky, s bionickou by se mu žilo lépe. Pomozme Milošovi

Miloš se narodil jen s pahýlem místo levé ruky. Srdnatě se však pere se svým...

Miloš se narodil bez levé ruky. Místo ní má jen krátký pahýl, přesto je v sedmnácti letech brankářskou oporou...

Babička 21. století: ovládá počítač, cestuje a vnoučatům má co vyprávět

Ilustrační fotografie

Stále pracuje, je podnikavá, má své koníčky, cestuje a ještě by měla být k ruce na hlídání vnoučátek. Jak má zvládnout...

Příběh Šárky: Máma na mě přepsala byt, švagrová je vzteky bez sebe

Ilustrační snímek

S bráchou jsme vyrůstali jen s mámou. Otec nás opustil asi rok po bratrově narození, mně bylo sedm. Máma byla nakonec...

ZE ŽIVOTA: Manželský maraton, nebo překážkový běh?
ZE ŽIVOTA: Manželský maraton, nebo překážkový běh?

Jmenuju se Iva a v listopadu jsem nastoupila do redakce eMimina. Rozhodla jsem se vystoupit z anonymity a podělit se s vámi o svůj příběh, tentokrát na téma manželství. Můj deníček není nijak výjimečný, není ani pesimistický, ani vyloženě optimistický. Možná se v některých slovech taky najdete. :)

Najdete na iDNES.cz