Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Evou Takamine čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Poprvé se do Japonska dostala ve svých šestnácti. Přijela tam s Kühnovým dětským sborem. Ze země byla nadšená, ale nenapadlo ji, že se tam jednou přestěhuje.
„Tehdy jsem díky sboru vůbec hodně cestovala. Měli jsme všichni služební pasy a poměrně často jsme vyjížděli na Západ. Skvělá životní zkušenost,“ vzpomíná Eva Takamine. Na zpáteční cestě z Japonska, která tenkrát trvala pět dní, se seznámila se svým o sedm let starším budoucím manželem. Ten tehdy žil v Paříži, kde dělal asistenta učitele karate.
Když dokončila gymnázium, nepokračovala dál ve studiu. „Rozhodli jsme se, že se vezmeme a začneme žít v Japonsku,“ říká. Adekvátně svému věku si myslela, že když vztah nevyjde, jednoduše se vrátí zpátky. Rodiče samozřejmě „viděli dál“ a svatbu jí rozmlouvali.
Eva TakamineNarodila se před 57 lety v Liberci. Po studiích na gymnáziu v Praze odešla do Japonska. Jako dítě a dospívající se věnovala zpěvu a mimo jiné zpívala také v Kühnově sboru. Díky tomu procestovala řadu zemí světa. Na cestě z Japonska domů se seznámila i se svým budoucím manželem. V Japonsku mimo jiné působila jako lektorka češtiny na ministerstvu zahraničních věcí, věnovala se tlumočnické a překladatelské práci. Studovala na Sorbonně v Paříži a také fotografii ve fotografickém studiu Désir v Tokiu. Patnáct let vykonávala funkci vedoucí PR oddělení v módní návrhářské firmě Jurgen Lehl v Tokiu. Při práci se věnovala zpěvu a organizovala pravidelné sólové koncerty. V roce 2011 vydala CD My Favorite Things. Od roku 2013 v Českém centru Tokio působí jako ředitelka. |
„Měli o mě strach, nikdo tady nevěděl, co tam na mě čeká, jaké to tam bude. Dobře to vystihla babička ze Šumavy, která řekla, že pro ni je to, jako kdybych umřela, což tenkrát opravdu tak bylo. Sice jsem se vystěhovala oficiálně, nešlo o emigraci, ale Japonsko bylo daleko a cesta dlouhá a drahá. Teoreticky se šlo vrátit, prakticky ne, protože jsem měla svoji hrdost,“ říká dnes Eva Takamine.
V Japonsku pro ni bylo všechno jiné. Manžel sice v dopisech psal, že sehnal bydlení, ale v Tokiu na ni čekal malý byt sotva o patnácti metrech čtverečních.
„Byl to miniaturní pokoj s kuchyňkou. Já byla panelákové dítě zvyklé na málo prostoru, ale tohle byl extrém. A navíc tam byla zima. První zimu jsem byla pořád nastydlá, vzpomíná Eva Takamine.
Nebyl to jediný šok, postupně přišlo i rozčarování z manželství. „Nechci říct, že byl nezodpovědný, spoustu věcí si ani neuvědomoval, on byl spíš takové velké dítě, dobrodruh. Vylezl třeba na nějakou horu a řekl, že to udělal pro mě,“ říká. Problém byl ten, že jeho práce oba dva neuživila.
„Ze studentského života, kdy se o vás starají rodiče, jsem se najednou musela v cizí zemi postarat sama o sebe.“
Když se nakonec rozhodla pro rozvod, byl dramatický. Tehdy v devadesátých letech se lidé v Japonsku už sice rozváděli, ale její muž něco takového odmítl.
„Musela jsem utéct, práci, kterou jsem dělala, jsem opustila, aby mě nenašel. Měla jsem strach. Vím, že jsem pro něj hodně znamenala, ale taky jsem měla svoje potřeby, což si on neuvědomoval,“ líčí svůj příběh. I přes potíže Eva Takamine po rozvodu dál v Japonsku zůstala, vypracovala se a od roku 2013 působí v Českém centru Tokio jako ředitelka.
